Výběr vhodného pěveckého repertoáru pro ty nejmenší děti je problémem každého rodiče. Jedni jsou rádi, když jejich potomci pějí roztomilé písničky o zvířátkách, jiní své potomky schválně učí písně dospělých. Je to jednak devíza do budoucna, protože - přiznejme si - na Tři čuníky dobrou holku nesbalí a navíc pohled na drobečka, který zplna hrdla pěje kupříkladu „mé karty jsou rozdané/ mé místo je určené/ cesta vede dál/ já už jsem zaparkoval“, v sobě má zvláštní poezii.
A tak mé děti s nadšením chřestí rumba koulemi i do Exitlude od The Killers („we’ve seen it all/ bonfires of trust/ flashfloods of pain“), poskakují do rytmu velmi veselého songu Oasis od Amandy Palmer, písně od skupiny Mňága a Žďorp jsou však jejich srdci asi nejbližší. Bohužel je třeba říci, že kvůli nedbalé výslovnosti zpěváka Petra Fialy se mé děti začaly domnívat, že existuje kdosi jménem Zautobusák („To je ta písnička pro tebe, Zautobusáku!“), či jakési „dívkyně“ („večer, když se dívkyně...“), a nenechají si to vymluvit.
Postěžoval jsem si na to ve svém statusu na komunitní síti Facebook a ukázalo se, že nedbalá dikce jak populárních umělců, tak neškolených pěvců zanechává zmatek v tisících dětských duší až do dospělosti. Nemluvím teď o formulačních neobratnostech v textech populárních písní - i když otázku, proč přesně Naďa Urbánková závidí studentovi v pytlíku („Studentu v sáčku lásku závidím...“) si kladl jistě každý -, ale o místech, kdy byl v písni smysl textu obětován rytmu, výslovnost emoci.
Pod mým posteskem se nashromáždily desítky dalších příkladů, nad nimiž zůstává rozum stát. Ano, různoslyšení může někdy být i vina posluchače - mít například dojem, že se v Mišíkově baladě zpívá „stříleli do hlavy malého chlapečka“, musí člověk asi trochu chtít -, ale například příteli Lukášovi, který na celé dětství zařadil do své hlavy sloveso „ješat“ jako blíže neupřesněnou činnost, kterou provozují Šmoulové a Hana Zagorová o ní zpívá na začátku každého dílu („kam přijdou, tam ješou, zpívaj a tancujou, vysocí jsou na dva couly“), naprosto rozumím. Některé přeslechy vzniklé novotvary byly už dříve publikovány - mytický „kýbača“, který zatáčá ovce, „měkoně“, jež vyvádějí, či „půrko“ za tolar -, ale například slovo „zajina“, které si přítel Jiří na základě písně „Vlak jede krajinou, já jedu zajinou“ definoval coby „krajinu, v níž žijí zajíci“, jsem slyšel poprvé v životě. Některé přeslechy mohou být zdrojem strachů (nerad bych si kladl v dětství otázku, co to jsou „láhore“ a proč zpěváku vstávají), jiné trvale ovlivní slovní zásobu (Jarek Nohavica zpívá „rozumíš tomu jak koza náklaďáku“, malá Bětka však rozuměla „jako za náklaďáků“ a používala to dlouho jako synonymum pro „kdysi“). Ale jsou i takové, které písni dávají novou kvalitu, svou magií vyráží dech a přinášejí záplavy představ, jaké by originál nikdy nedokázal vyvolat. Nevím, proč se jistý chlapec dlouho domníval, že „zajíček Sven Janssen sedí sám“. Ale představa osamělého švédského hlodavce mi rve srdce.
Abych své děti ochránil před dívkyněmi, přešel jsem na cizí repertoár. Bohužel v písni De Camino a La Vereda z Buena Vista Social Club okamžitě zaslechly místo španělštiny „Oj, tam je kombajn, to veverka ví, to pochopila, veverka!“, a teď stále vyžadují tu o veverce. Ale veverka, co se vyzná v zemědělské mechanizaci, je furt lepší než děsivý Zautobusák, takže na tom nakonec nejsme tak špatně...
