V pětadvaceti alkoholičkou. Spouštěčem byly potlačené emoce, říká Petra

„Ve společnosti je silně zakořeněná představa alkoholika jako opilce válejícího se pod stolem. To je velké stigma,“ začíná mi vyprávět má vrstevnice. I z důvodu přetrvávajícího stigmatu a tabuizace alkoholismu u žen se rozhodla zůstat v anonymitě, přestože redakce její identitu zná.

Právě stejnou představu měla dlouhou dobu i ona sama. „Začalo to vlastně už v šestnácti. Ale nevěděla jsem to v podstatě doteď. Až od té doby, co chodím do stacionáře, si uvědomuji, že pití je u spousty lidí v Česku rizikové,“ pokračuje Petra. Jak dodává, také hodně záleží na predispozicích. „Moje máma byla alkoholička i gamblerka. A alkohol se i u mě rozvinul v závislost,“ doplňuje.

Že má problém, který musí začít řešit, jí došlo, když její alkoholové excesy směřovaly i k současnému příteli. „Vím, a věděla jsem už dřív, že je to můj životní partner, ale přitom ve chvílích, kdy jsem byla opilá, ode mě snášel hrozné věci,“ popisuje mi Petra a pokračuje.

„Když jsem šla pít, tak jsem nikdy neskončila u jednoho drinku nebo ve chvíli, když už jsem věděla, že bych měla. Často, i když ne zpravidla, se mi stávalo, že jsem pak začala být zlá a agresivní. Úplně nevysvětlitelně mi v hlavě něco přeskočilo a slovně jsem ubližovala, hlavně blízkým. Z těch hrozných slov, která jsem pod vlivem alkoholu vypustila, jsem si druhý den nic nepamatovala, maximálně střípky. Často jsem během takových večerů také ztrácela věci,“ popisuje.

Vše, co Petra jmenuje, se později ukázalo jako zásadní pro diagnózu. Ta zněla vcelku jasně: excesivní alkoholismus. Začala proto docházet do denního stacionáře, kde má spolu se skupinou dalších lidí každý všední den program. Podmínkou je jeho pevné dodržování a dechové zkoušky pro kontrolu abstinence.

„Měsíc bez alkoholu je pro mě rekord“

„Snažila jsem se svoje pití kontrolovat už dřív, ale nikdy jsem to sama nezvládla, proto jsem vyhledala pomoc. Teď se snažím zjistit, co moje excesy spouští,“ vypráví mi otevřeně Petra, která poprvé na psychoterapiích ve stacionáři otevřela i svoje bývalé partnerské vztahy a vztah s rodiči.

„Přišla jsem si na to, že mými spouštěči jsou do velké míry životní události, u kterých jsem si nedovolila naplno prožít emoce. Prostě jsem je v sobě potlačila a alkohol je v nejméně vhodných chvílích vyplavoval na povrch. Když jsem poprvé na terapii mluvila o tom, jak probíhal rozvod mých rodičů a moje výchova, tak jsem byla zpětně na rodiče hrozně naštvaná. Ale mám s nimi už dnes dobrý vztah,“ popisuje Petra.

Podle svých slov se na terapiích prostě naučila brečet a víc mluvit o tom, co cítí a prožívá. „Hrozně mi to pomáhá. Dávám tomu průchod, a je to osvobozující,“ dodává.

Řád a podpora

Velkou pomocí jí také bylo udělat si v životě pevný řád. V tom jí pomohl i stacionář, klíčovou roli sehrála podpora okolí. To ale paradoxně z diagnózy tak šokované nebylo. Excesů si během společných akcí přátelé všímali a nyní jsou rádi, že se s tím Petra rozhodla vypořádat.

Nejčastější Petřinou skloňovanou motivací je však současný partner. „Kdybych to neléčila, tak by můj vztah s ním skončil. Cením si neskutečně toho, že vydržel a podpořil mě,“ přiznává mi.

Nyní Petra abstinuje více jak měsíc. „Zdá se to jako krátká doba, ale pro mě je to rekord. Od svých šestnácti let jsem vydržela bez alkoholu maximálně tak týden,“ svěřuje se mi. A naprosto pevně dodává, že není nic, co by jí abstinence vzala.

„Když teď nepiji, cítím se mnohem lépe. Mám najednou i víc volného času s kterým už vím, jak naložit. Zjišťuji například, že jsem i ráda sama,“ říká mi. Petra totiž trpěla i úzkostí z toho, že jí něco utíká a o něco přichází (pro tento syndrom se používá z kratka FOMO, z anglického Fear of missing out). „Ale teď zjišťuji, že mi neutíká vůbec nic. Paradoxně mi spíš utíkal život, když jsem chodila pít.“