5. listopadu 2018 18:34 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Zažil jsem šikanu, díky změně se dokážu lépe bránit, přiznává transsexuál z dokumentu Samuel

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 22Diskuse
Samuel po dvou měsících hormonální terapie | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Samuel po dvou měsících hormonální terapie | foto: Michal SváčekMAFRA

PRAHA „To je holka, nebo kluk?“ slýchal často Samuel, narozený jako Bára Konývková. Měl strach dát světu jasnou odpověď. Svou identitu, odlišnou od představ okolí i přírody, si naplno uvědomil v deváté třídě. Časosběrný audiovizuální dokument, který vychází každý měsíc na serveru Lidovky.cz, zachycuje příběh teenagera narozeného ve špatném těle.

VŠECHNY DÍLY ČASOSBĚRNÉHO DOKUMENTU NA POKRAČOVÁNÍ

Je leden roku 2001. Ve frýdlantské nemocnici vítá rodina Konývkových z nedaleké vsi Hejnice už druhou dceru. Odmalička se projevuje jako bezprostřední a nadmíru energické dítě. Není to však ten typ dítěte, které přidělává rodičům zbytečné starosti. 

Ba naopak. První boje s rodiči svádí až ve školce, ve chvíli, kdy kvůli focení maminka dcerku obléká do růžového trička s pejskem. Jindy sympatický výraz, kterým Bára dokáže okouzlit kohokoli, se rázem mění v zakaboněnou tvář.

Samuel ještě před hormonální proměnou. V ruce drží fotku z dětství.

Po nástupu na pražskou základní školu už Bářina maminka pomaluje rezignuje na oblékání dcery do šatů či sukní. Ani další slavnostní fotografování se totiž neobešlo bez bojů. Zdá se, že škrobené oblečení s volánky umí Báru s jistotou rozladit.

Ve čtvrté třídě přestupuje Bára na novou školu. S rodinou se stěhují z Prahy zpět do Hejnic. Bára si sice zvykla na anonymitu velkého sídliště v metropoli, o niž ji Hejnice připravují, ale obdivuje přírodu a klid dvoutisícové severočeské obce jen pár kilometrů od polských hranic.

V domě s výhledem na skálu Ořešník, kde žije společně s maminkou, starší sestrou a mladším bratrem, prožívá bezstarostné dětství a ani ve své bujné dětské fantazii si neumí představit, jaké nástrahy jí život v dalších letech připraví.

Největší nepříjemnosti zatím představuje leda tak další školní focení a mrzení z nechtěných vánočních dárků. Všichni v rodině časem zjišťují, že nemá smysl dávat Báře panenky.

Barbínám většinou trhá hlavy při bitvách, jež se svými hračkami rozehrává v pokoji na koberci, o který k maminčině nelibosti neustále drhne díry na teplácích. O svém největším přání si však Bára netroufá mluvit. „Pod stromečkem jsem si tehdy ze všeho nejvíc přála najít to, co mají kluci mezi nohama,“ líčí ve vzpomínce.

S přechodem na druhý stupeň si uvědomuje, že asi nikdy nebude patřit mezi děti, jež budou svůj největší pubertální boj svádět s akné. Jak moc by si přála řešit jen pupínky na obličeji. Maminka jí kupuje krémy a mastičky, Báru však kosmetika příliš nezajímá – na vzhledu jí nezáleží. 

Nejistotu a nejednoznačnost ve vztahu ke svému vlastnímu obrazu odráží situace, kdy s mobilem v ruce zkouší dělat přes odraz v zrcadle autoportréty. Místo našpulených rtů, které vidí na fotkách svých kamarádek, se však většinou zmůže jen na úšklebek. 

Být holkou mě nebaví

Ve třinácti letech se Bára svěřuje mamince s tím, že už ji nebaví předstírat zájem o tlachání s ostatními dívkami, který kluk z vedlejší třídy se jim nejvíc líbí. Bára se dvoří holkám. Prohlíží si jejich fotky na Facebooku, se studem se na ně usmívá, když prochází školní chodbou. „Tehdy jsem, ještě jako Bára, zkoušela randit s klukem, oba jsme si ale záhy uvědomili, že spíše než dětská láska je mezi námi kamarádský vztah,“ vypráví o svém jediném vztahu s klukem. Maminku informace příliš nepřekvapuje, všímala si toho už delší dobu.
To, co Bára na dívkách ráda pozoruje, však u sebe přijímá s odporem. Při pohledu do zrcadla klopí zrak. Nemá ráda své vlasy, vadí jí výrazná prsa. Ženský cyklus, s nímž se poprvé seznamuje, pro ni spíše než přijetí do dospělého světa představuje každoměsíční šok. Také z obyčejného sprchování má obavy, protože se musí dívat na své nahé tělo. Společné koupání s kamarády v létě odmítá, nechce se ukazovat v plavkách. ˇ

Ve třicetistupňových vedrech nosí mikiny, které alespoň trochu zakrývají její ženské linie. Vlasy jsou pro ni stále symbolem děsu před zrcadlem. Ze všeho nejraději by se viděla s krátkými. „Nejlépe s vyholenými stranami a patkou, jak to nosili kluci ve třídě,“ popisuje přesněji.

Na přelomu osmičky a devítky už Báru napadá, zda její stále silnější pocity nejsou víc než jen pubertálním pochybováním o tom, kým vlastně je. Když listuje rodinným albem, všímá si, že se usmívá jen na fotografiích, na nichž je v klučičím tričku nebo když má na hlavě ledabyle posazenou vojenskou helmu. Pomalu se utvrzuje v tom, že se v dívčím těle zřejmě nikdy nedokáže cítit přirozeně. Se závistí se nedívá na holky, nýbrž na kluky a nepřeje si nic než si jednoho dne holit husté vousy a mít chlupaté nohy.

Nakonec se odhodlá ukázat navenek, co cítí uvnitř, a v březnu 2015 nechá nabroušené nůžky udělat práci, která jí od pocitu beznaděje částečně uleví. Je to zatím nejodvážnější krok pro dívku s myšlenkami zcela odlišnými od svých vrstevnic. S myšlenkami, o nichž se bojí někomu povědět. Teprve pomalu a z vlastní iniciativy zjišťuje, že na světě není jediná, kdo se narodil do nesprávného těla.

Téma transsexuality ve škole neprobírají, a tak se o sobě podobných dozvídá náhodou přes sociální sítě. „Kdosi neznámý mi položil otázku, jestli náhodou nejsem transgender,“ vzpomíná na klíčový moment. Tímto termínem se označují lidé, jejichž identita muže či ženy se liší od pohlaví, s nímž se narodili.
Mezi psaním domácích úkolů z matematiky a fyziky potají hodiny a hodiny brouzdá na internetu.

Samuel po dvou měsících hormonální terapie

Samuel po dvou měsících hormonální terapie

Namísto výběru učiliště, kam hodlá zamířit po absolvování základky, vyhledává články a diskuse o transgender tématu. Zjišťuje například, že přeměnu pohlaví už v Česku podstoupilo přibližně tisíc lidí a že žádostí o chirurgickou přeměnu každým rokem přibývá. Ještě v roce 2012 jich odborná komise pro provádění změny pohlaví, která o každé takové operaci musí rozhodnout, obdržela třináct, v roce 2016 už jich bylo 106. Zaujme ji také čtení o tom, že existuje skupina trans lidí, kteří operaci nechtějí nebo nemohou podstoupit. Když do jejího pokoje přijde maminka, rychle zavírá všechny záložky v internetovém prohlížeči.

S Bárou končím

Na konci deváté třídy Bára dojde k rozhodnutí, že už nadále nechce být Bárou. „Narodila jsem se ve špatném těle,“ vyslovuje poprvé potichu sama před sebou. Už nikdy víc o sobě nechce mluvit v ženském rodě. S tímto uvědoměním však zatím žije sama v malé vesnici na Liberecku, která jakékoli vybočení z normy nerespektuje.

„Už jako dítě mě spolužáci šikanovali kvůli tomu, že jsem si coby holka hrála s autíčky,“ líčí neradostnou vzpomínku na dětství. Přesto v té době cítí čím dál větší potřebu se svěřit. Před spolužáky se bojí udělat „coming out“, jak se nazývá proces svěření se okolí se svou odlišnou identitou. Bára se rozhodne přijít v nové roli až mezi nové spolužáky.

Samuel ještě před hormonální proměnou

Jenže to nejde tak snadno. Bára stále dává na Instagram své fotografie s popisky jako „tomboy“ (to je dívka, která vykazuje vlastnosti většinou připisované klukům) nebo „czech girl“ (v překladu česká holka), ačkoli si přeje přiznat pravdu, že se jako žádná holka necítí. I do lavice na libereckém učilišti s oborem kuchař-číšník nastupuje jako Bára.

A pak se konečně odhodlá. I když zatím jen na sociálních sítích. Na Facebooku, kde tráví jako většina teenagerů dlouhé hodiny, si zničehonic mění jméno z „Bára“ na „Máslo“. Bláznivá přezdívka má jednoduché vysvětlení. Je to první pokus vymanit se ze škatulky ženského rodu. Ještě větší překvapení zažívají její kamarádi, když si mění přezdívku „Máslo“ na „Sam“. Opět náznak její skutečné touhy. Touhy po proměně z ženy v muže, o níž už toho tolik četla a již začala potají plánovat – chce ji podstoupit v Praze.

Několik týdnů přemýšlí, jak to říct mamince, ale marně hledá odvahu. Teprve během letních prázdnin, po dokončení prvního ročníku, se odhodlá k tomu, že maminku s kamennou tváří poprosí o rozhovor mezi čtyřma očima. Z obavy, jak novinu přijme, se schová v koupelně pod záminkou, že si jde umýt ruce. Potřebuje se nadechnout. Maminka Báru nikdy neviděla tak vystrašenou. Bouchá na dveře.

„Báro, ty jsi těhotná?“ Báru taková otázka zděsí. S důrazným „ne“ si sedá ke stolu na zahradě a spustí. Vypráví o tom, co cítí a co ji čeká v případě, že se jí dostane pomoci v tom, splnit si svou největší touhu – stát se klukem. Samuelem. Ostatně, tohle jméno si maminka vybrala pro případ, že by se jí místo Báry narodil kluk. 

Samuel ještě před hormonální proměnou


A je tu ještě jeden důvod, proč se svěřovat: coby nezletilá bude potřebovat maminčin písemný souhlas s hormonální léčbou. Ačkoli byla maminka zaskočená, chtěla své dceři přání splnit. Stejně Báru podpořili i sourozenci a otec, kteří zprávu přijali překvapivě dobře.

Krátce před šestnáctými narozeninami, vyráží Bára v doprovodu maminky do liberecké ordinace odborníka, kterému se chce svěřit do péče. Je nervózní. Co může být pro pubescenta horší než návštěva sexuologa? V ordinaci však zažívá takový pocit studu a ponížení, že ztrácí důvěru v lékaře. Po desetiminutovém vyšetření ji sexuolog označuje za „dominantní lesbu“. A že má přijít za dva měsíce. Bára už ve dveřích ví, že se tam nikdy nevrátí.

Znovu hledá odvahu poradit se s odborníky. Její touha po změně je silnější než obavy, a tak se vydá do Prahy za sexuoložkou Hanou Fifkovou, k níž dochází dodnes. Teprve u ní zažívá profesionální přístup a s její pomocí činí první opravdu zásadní krok na cestě od šestnáctileté Báry k Samovi: už na druhé schůzce dostává potvrzení do školy se žádostí, aby tamní kolektiv respektoval přání nechat se oslovovat v mužském rodě. Po téhle návštěvě také chodí s větší odvahou na pánské toalety. A žádá o změnu jména na matrice.

S novým, leč ještě neoficiálním jménem se naostro vrhá na takzvaný „real life test“, jakousi zátěžovou zkoušku. Ta spočívá v tom, že v tomto případě dívka vystupuje v reálném životě v nové identitě. Hovoří o sobě jako o chlapci, představuje se i obléká tak, což napomáhá plynulejšímu přechodu z jedné role do druhé. Sexuologové tím podmiňují následnou hormonální terapii, po níž Samuel touží ze všeho nejvíc. Bára už je nadobro minulostí, ke které se jen nerad vrací. Přeje si, aby to respektovali i ostatní. Kamarádům to přiznává postupně. Někdy v kamarádském rozhovoru, většinou přes sociální sítě.

Hrdina dokumentu

A právě v této chvíli začíná život „čerstvě narozeného“ Samuela sledovat ojedinělý časosběrný dokument portálu Lidovky.cz, který každý měsíc přináší zprávu o jeho životě s novou identitou. Mezi jeho prvními úkoly hned zkraje roku 2018 je oznámit svůj přerod babičce a dědečkovi z matčiny strany. Čeká jej vysvětlování toho, proč o sobě začal mluvit v mužském rodě. Samuel má obavu, že jeho nové já nepochopí. 

Nervózně v ruce muchlá zprávu od sexuoložky, v níž se všechno srozumitelně vysvětluje. Už tolikrát ji k nim vezl s tím, že jim ji ukáže. Přeci znovu neodjede, aniž by jim řekl o té nejzásadnější změně ve svém životě? Už se nechce obviňovat, že selhal. Snad i kvůli tomu, že to slíbil svým fanouškům na sociálních sítích, kteří jej vnímají jako vlivnou postavu v komunitě lidí s odlišnou sexuální orientací a transgender. 

Samuel a jeho kamarádka Adéla v Hejnicích.
Samuel a jeho kamarádka Adéla v Hejnicích společně s novinářkou a autorkou...

Napodruhé to vyšlo. Samuel nad hrnkem čaje podává papír od sexuoložky nejprve babičce, pak dědečkovi. Mluvit moc nechce. Oba si text čtou několikrát po sobě. Prý si zvyknou, ale musí jim dát čas. Ostatně, tak to cítí všichni členové rodiny, z toho důvodu odmítají vystoupit v dokumentu o Samuelovi.

Nový život se odvíjí často po nejrůznějších ordinacích. Od jara do léta usedá Samuel do lékařského křesla – jednou na interně, podruhé na endokrinologii, jindy na oddělení psychiatrie sexuologického ústavu. Všude jej doprovází kamera. Už si na ni pomalu zvyká. Zároveň zjišťuje, že píchání injekcí bude tím příjemnějším zážitkem v ordinaci. Když poslouchá palbu otázek typu „Jak často masturbujete?“ či „Jak si představujete styk se ženou?“, přeje si rozpustit se v koženém křesle ordinace.

„Naplno jsem si uvědomil, jak moc nesnáším svoje tělo,“ líčí znechuceně. Vadí mu především prsa. Když to říká, lapá po dechu. Ve vedru se mu kvůli vrstvě obvazů na hrudi, kterými si ňadra stahuje, špatně dýchá. Podepisuje, že si je vědom toho, co způsobuje hormonální léčba, a že chce podstoupit i kompletní operaci pohlaví. Po vyplnění psychologického testu s dotazy zkoumajícími, jak rychle se unaví či jak často někomu omylem ukradne propisku, utíká zase rychle na autobus do Liberce. Odtamtud jej čeká ještě cesta do Hejnic. Znovu kvůli vyšetření vynechal školní den.

Koncem června si Samuel přebírá nový občanský průkaz. Nemohl dospat, jak moc se na plastovou kartičku s novou fotografií i jménem těšil. Hypnotizuje ji pohledem. Teď je Samuelem nejen ve svém světě, stal se jím i oficiálně. Před úřady.

Dvacátého srpna si Samuel bere do ruky lihovku a na zeď svého pokoje píše datum. Chce usínat pod nápisem, který mu bude připomínat den, kdy začal brát hormony. Večer v koupelně zapíná kameru na svém telefonu a natáčí se. Na jazyk pokládá první oranžovou tabletu. Říká jí téčko. T jako testosteron.
Nyní, po dvou a půl měsících od chvíle, kdy zahájil hormonální terapii, vystřídaly testosteron v tabletách injekce. Jako každé ráno si Samuel s radostí prohlíží chlupy na stehnech i na břichu.

Těší se z drobného chmýří na tváři. Na Instagram přidává nové video, v němž ukazuje, že je jeho hlas zase o trochu hlubší. Na náladovost a zvýšenou agresivitu už si pomalu zvyká. I to, že má více energie a vystupuje suverénněji, se mu zamlouvá. Teď už jen počkat na vytoužený plnovous, který završí tuto etapu proměny. Dalším důležitým mezníkem bude operace, při níž budou Samuelovi odstraněna prsa. A příští rok požádá odbornou komisi o to, aby mu povolila podstoupit kompletní změnu pohlaví, jež změnu z Báry v Samuela završí.

  • 22Diskuse
Šárka Kabátová

Autor

Šárka Kabátovásarka.kabatova@lidovky.czČlánky

Jak měřit teplotu? Jednodušší už to být ani nemůže
Jak měřit teplotu? Jednodušší už to být ani nemůže

Doba, kdy v žádné domácí lékárničce nechyběl klasický rtuťový teploměr, už je dávno pryč. Nahradila ho celá řada inovativních nástupců, které se liší způsobem i přesností měření, ale také cenou. Žádná domácnost, především pak s malými dětmi, by bez teploměru zůstat neměla.

Najdete na Lidovky.cz