Výroba protestních letáků a vůbec „ilegálních tiskovin“ (přidržímeli se policejní terminologie) patřila po únoru 1948 k nejrozšířenějším projevům spontánního občanského odporu proti vládě KSČ. Už v osmačtyřicátém se konaly desítky „letákových“ procesů: autoři a distributoři v nich byli odsuzováni nejčastěji k šesti až deseti letům vězení, známy jsou však i vyšší rozsudky včetně trestu smrti. Na výrobu letáků vzpomíná dnes řada politických vězňů, přesto je tato oblast odporu proti komunismu jako celek dosud nezmapovaná. Přispívá k tomu i problematičnost archivních materiálů: Státní bezpečnost totiž letáky svým obětem často podstrkovala, aby je pak mohla „usvědčit“ z protistátní činnosti.
Historik Petr Blažek nedávno podrobně rekonstruoval příběh členů skupiny Za pravdu, která v roce 1949 vydávala stejnojmenný letákový časopis. A jestliže výroba letáků bývá občas bagatelizována jako nepříliš významná aktivita, ukazuje právě tento příklad, že každý projev rezistence představoval značné riziko. Přesto se našlo dost lidí, kteří se riskovat nebáli: členové skupiny přitom nepochybně věděli, co jim hrozí, pokud je StB dopadne, perzekuční mašinérie už běžela na plné obrátky.
Podkopávej ze všech sil dnešní režim!
Letáková „revue“ Za pravdu se zrodila na počátku roku 1949, kdy se v Praze sešli jednadvacetiletý absolvent obchodní akademie, pozdější spisovatel Karel Pecka, sedmadvacetiletý tajemník lidové strany Antonín Řežáb a šestatřicetiletý režisér František Sádek. Gottwaldův režim se jim hnusil, protože byl krutý, loupežný a zničil nezávislou kulturu i svobodný tisk. Začali tedy vydávat několikastránkovou, na stroji psanou protestní „revui“. Její čtenáře vyzývali: „Vytrvejte v boji!Nelekejte se bolševických kriminálů! Snad mnozí z nás se seznámí s obušky zbolševizované policie, ale nakonec - vítězství je naše! Naše je i svoboda, naše znova bude česká zem!“
Náklad časopisu byl cca sedmdesát kusů, množení na cyklostylu obstarával Antonín Řežáb v lidoveckém sekretariátu v Košířích, většinu článků psali zřejmě Pecka a Sádek. První dvě čísla (víc jich nevyšlo, třetí se v archivu StB dochovalo ve fragmentech) házeli autoři do poštovních schránek a posílali známým. Řežáb také vytiskl několik desítek kusů protikomunistického letáku Američanům!.
O čem revue psala? Zdaleka nešlo jen o patetická prohlášení v citovaném duchu, spíš o analýzy, sarkastické texty, ironické komentáře k politickým vystoupením a kulturním počinům. V prvním čísle autoři připomínají výročí únorového puče a smrti Jana Masaryka, rozebírají projev Antonína Zápotockého, analyzují komunistické předvolební sliby kontrastující s realitou, ukazují slabiny bolševické propagandy, recenzují (mimochodem velmi inteligentně) sovětský film Mladá garda. Číslo končí výzvou: „Nenechávej si výtisk revue ,Za pravdu‘ ležet doma. Dej dalším, rozšiřuj zprávy šeptandou, podkopávej ze všech sil dnešní režim!“
Budějovická pobočka „Pavel“ - a zatýkání
V březnu 1949 byl Antonín Řežáb přeložen na lidovecký sekretariát do Českých Budějovic a pražská éra vydávání „revue“ skončila. Karel Pecka ale odjel do Budějovic také, potkal se tam s devatenáctiletým kamarádem ze skautu Františkem Zahrádkou a domluvili se, že s časopisem pomůže. Zahrádka byl na svůj věk zkušený: převáděl potřebné přes hranice, a o pár měsíců později (v červenci 1949) se dokonce stal spolupracovníkem americké tajné služby. Založil jihočeskou pobočku skupiny s krycím jménem „Pavel“, s přáteli ve skautské klubovně vytiskl letáky nazvané Komunistický mír a přepisoval texty pro třetí číslo časopisu.
To už ale vyjít nemělo. Zahrádka netušil, že v květnu 1949 (po udání) zatkla tajná policie Karla Pecku při pokusu o útěk na Západ. Bohužel měl u sebe časopis i letáky. Františka Sádka sebrala StB v červenci, Antonína Řežába v srpnu. Pecku udal Sádkův tchán Miroslav Cettl. Zahrádku pak v září zatkla vojenská kontrarozvědka. Již 2. listopadu 1949 se konal soud, od něhož odešli Pecka a Řežáb s jedenáctiletými tresty odnětí svobody, Sádek dostal o rok víc, stejně jako jeho známý Vladimír Valenta, nešťastník, který s vydáváním časopisu neměl nic společného. Zahrádkovi vyměřili ve zvláštním procesu v prosinci 1949 dvacet let.
Na závěr citujme stručně Petra Blažka: I díky zažloutlým stránkám revue Za pravdu dnes víme, že „totalitní režim nebyl přijímán tehdejší českou a slovenskou veřejností zdaleka tak jednoznačně, jak někteří pamětníci z řad nadšených budovatelů šťastných zítřků doposud vykládají“.
Kompletní revui Za pravdu a studii Petra Blažka publikoval časopis Paměť a Dějiny, ročník I/2007, číslo 1
