Velké kapely historie pop music dnes působí jako muzejní exponáty. Pánové a dámy v drahém oblečení, dobře zabydlení na stránkách společenských časopisů. Čas od času zahrají, dostaví se dav dalších dobře oblečených pánů a dam, naleštěné je všechno od zvuku po kliky na záchodech. Někdo o tom pak napíše s umrtvující směsí akademismu, nostalgie a povinné úcty.
Dvojalbum Exile on Main St. od The Rolling Stones z roku 1972 nepotřebuje nějaký filtr nostalgie na to, aby si ho mohl užít dnešní posluchač. Ani desetiletí odstupu a kanonizace ji nepřipravily o bezprostřední kouzlo. Nová edice toho zásadního díla ho prezentuje s vyčištěným zvukem a několika dosud nevydanými bonusy.
Nemálo milovníků Stones považuje Exile za tu vůbec nejlepší desku kapely. Mezi osmnácti písničkami na té desce není žádná, která by patřila mezi největší hity Stones. V době vydání nebyla přijatá jednoznačně, Mick Jagger o ní ještě dnes mluví dost rezervovaně.
Album z větší části skutečně vzniklo v „exilu“ – ve sklepě domu, který kytarista Keith Richards koupil v Provence. Členové kapely si tam pořídili nemovitosti a přesunuli se tam, když jim hrozilo, že po nich britský berňák bude chtít zaplatit olbřímí dluhy. To jistě nepotěší, na druhou stranu nedá moc práce představit si drsnější vyhnanství, než bylo tohle. Nahrávalo se ve sklepě, kde prý bylo jedno okénko a vzduch dosahoval tomu odpovídajících kvalit (inspiroval skladbu Ventilator Blues), nahoře probíhal permanentní večírek. To všechno je na albu slyšet.
Mejdanová energie i vysílenost a dezorientace dne poté, dusno, špína a odhodlání nedělat z hudby velkou vědu. Na písničkách z Exile on Main St. jsou znát výrazné vlivy blues, country a gospelu, Stones je obohacují o jakousi ležérní a zároveň arogantní a vzdornou tvrdost. Situace, kdy zpovykané hvězdy hrají hudbu chudiny, smrdí pózou. Stones to ale zvládli přirozeně a samozřejmě. Nebrzdí je snaha o nějakou dokonalost, na desku se podařilo přinést bezprostřednost okamžiku.
Kapela občas zní, jako kdyby se každým okamžikem měla rozsypat, všechny ty momenty, jež Stones skoro netrefili (nebo skoro trefili), ale desce dodávají uvolněnost i tenzi (vynikající je v tom ohledu bonusová verze skladby Loving Cup). Producent Jimmy Miller syrový zvuk nijak zvlášť nepřikrášloval – nad způsobem, jakým je vokál Micka Jaggera v některých skladbách utopený ve zvuku kytar, fanoušci docela kroutili hlavou.
Dvojalbum není rozdělené na hity a výplň, žádná ze skladeb výrazně neční (snad s výjimkou houpavé Shine a Light). Exile on Main St. je vyjádřením stavu ducha mezi soustředěním a bezvědomím, je to deska kapely, která přišla o iluze a slovy kritika Lestera Bangse „paří tváří v tvář ztrátám“. Ta pařba i ty ztráty jsou z Exile on Main St. slyšet s bezprostředností, která vymaže vzdálenost 38 let. Tím, že zachytili sílu okamžiku tak čistě a neředěně, Stones ten okamžik přesáhli.
lidovky.cz
Videoklipy najdete na www.lidovky.cz/kultura
