Přes ujišťování protagonistů o přednostech scénického uvedení je zřejmé, že Berlioz dílo koncipoval ke koncertnímu provedení. Problematické jsou již jeho úpravy Goethova díla: Faustovo hledání redukoval na pouhé milostné vzplanutí a Faust upíše svou duši ďáblu v situaci výrazně slabší, než kterou nabízí Goethe. Chatrnost motivace bohužel umocnilo i zvolené obsazení náročných partů. Markétka v podání mezzosopranistky Susan Grahamové dokázala pěvecky odstínit záchvěvy Berliozovy hudby, ale herecky - již kvůli věku - byla s rolí v zásadním (a vzhledem k detailním záběrům) těžko zdůvodnitelném rozporu: žena středního věku chovající se jako svedená panna nechtěně působí komicky. Také proces „mládnutí“ jejího osudového milence Fausta v podání Marcella Giordaniho se zastavil ve věkové kategorii, kdy moudří mužové mají jiné starosti; jeho pěvecký výkon byl navíc limitován výškami.
Políčka obrazovek jak v elektru Scénu tak suverénně ovládl Mefistofeles Johna Relyea, jehož kreace byly dokonalé i herecky - a vlastně navzdory starobylému kostýmu a režisérovým atrakcím, které často působily trapně: například Mefistofelovo vyklopení Fausta z loďky do podvodních hrátek asociovalo reklamní spoty; paradoxně z nebe spouštění svalnatí čerti na lanech zůstali odvarem nového cirkusu. Plytkostí ale Lepage devastoval finále, když nechal Markétku do nebe se doslova vyšplhat po dlouhém žebříku k andělíčkům v nejvyšším patře stavby, vykrývající desítkami komůrek celý portál jeviště. Vcelku zajímavý nápad - animovanou jízdu Fausta a Mefistofela do pekel a jeho tamější přijetí Lepage rozmělnil zmnožováním na políčkách obrazovek do principu, který zvláště v období Vánoc je zprofanován v obchodech elektro.
Celá ta popisná rozmařilost nových technologií se jevila jen jako rozptylující zátěž hudebního nastudování, v němž charizmatický James Levine rozehrál s orchestrem i sborem všechny nuance Berliozovy partitury k naprosté dokonalosti.
