Minulý týden Evropský soudní dvůr prohlásil za neplatnou část unijní směrnice o rovném zacházení s muži a ženami. A postaral se tak o menší celoevropský poprask. Zrušené ustanovení obsahovalo výjimku z práva na rovné zacházení mezi muži a ženami a v praxi umožnilo pojišťovnám, aby měly při uzavírání pojistek možnost stanovit pro muže a ženy rozdílnou výši pojistného (či pojistného plnění).
Rozdílná výše plateb pro jednotlivá pohlaví byla nicméně přijatelná pouze tehdy, pokud z pojistně-matematických a statistických údajů vyplynulo, že uzavření pojistky s osobami jednoho pohlaví představuje pro pojišťovnu větší riziko než v případě pohlaví druhého.
Jinými slovy, pokud by bylo statisticky potvrzeno, že muži havarují při jízdě automobilem častěji než ženy, měla by pojišťovna třeba při uzavírání havarijního pojištění právo požadovat po všech mužích vyšší pojistné. Nutno podotknout, že unijní směrnice nechávala na každém členském státu, zda tuto výjimku do svého právního řádu zakotví a výše uvedenou možnost pojišťovnám poskytne.
Po zveřejnění rozsudku média okamžitě vypustila do éteru zprávu, že Soudní dvůr označil využívání statistik na základě pohlaví za diskriminační, a začalo se spekulovat o katastrofických scénářích. Jak to tedy s oním rozhodnutím vlastně bylo?
Začalo to v Belgii Evropské právo v současné době zakazuje diskriminaci z celé řady důvodů. Z časového hlediska však nejdéle zakazovalo diskriminaci z důvodu státní příslušnosti a z důvodu pohlaví. Částečně díky tomu a částečně i díky poměrně bohaté judikatuře Soudního dvora lze pohlaví považovat již za – do jisté míry – „tradiční“ diskriminační důvod. Proto bylo možná jen otázkou času, kdy přijde na přetřes i napadená výjimka obsažená v unijní směrnici. I stará římská zásada nicméně praví, že není soudce bez žalobce. Také v tomto případě se tedy Soudní dvůr EU začal záležitostí zabývat teprve poté, co se ozvaly první nespokojené hlasy; stalo se tak v červnu 2008 v Belgii.
Belgie byla jedním z členských států, který zakotvil výjimku z rovného zacházení ve svých zákonech. Návrh na zrušení části tohoto belgického zákona podalo k tamnímu Ústavnímu soudu neziskové sdružení spotřebitelů (a také dva jednotliví stěžovatelé). Vzhledem k tomu, že zákonná výjimka se opírala o směrnici EU, obrátil se Ústavní soud na Soudní dvůr EU s dotazem, zda odporuje výjimka obsažená v unijní směrnici zákazu diskriminace.
K otázce se v řízení před Soudním dvorem vyjádřili nejen navrhovatelé, ale i některé členské státy a orgány EU. Zajímavé přitom bylo, že výjimku obhajovala i Evropská komise, která se v době schvalování návrhu směrnice vyjádřila proti tomu, aby měly pojišťovny možnost rozlišovat mezi muži a ženami v případě stanovení výše pojistného či následného plnění.
V řízení před soudem Komise zničehonic obrátila a uvedla, že podstatou práva na rovné zacházení je zacházet se stejným stejně a s odlišným odlišně, tudíž zkoumaná „výjimka“ vlastně žádnou výjimkou z rovného zacházení není. Napadené ustanovení naopak ze zásady rovného zacházení mezi muži a ženami vyplývá.
Má statistika vždy pravdu?
Už z vyjádření generální advokátky Juliane Kokottové z konce minulého roku se dalo částečně vytušit, jak to u Soudního dvora dopadne. Generální advokátka se neztotožnila s vyjádřením komise, které popřelo „výjimečnost“ výjimky, ale naopak označila napadené ustanovení unijní směrnice za rozporné se zákazem diskriminace obsaženým v unijních předpisech vyšší právní síly a v Listině základních práv EU.
Vyjádřila přitom názor, že je obecně v pořádku, aby pojišťovna hodnotila rizika související s pojistným plněním na základě skupinového posouzení namísto (nebo vedle) posouzení individuálního; otázkou však je, jaká srovnávací skupina má být za tímto účelem vytvořena a zda závěry jakékoliv statistiky postačují pro vytvoření kategorického závěru. Za největší problém výjimky ze zásady rovnosti proto považovala generální advokátka skutečnost, že v podstatě dávala pojišťovnám možnost opírat se pouze o statistiku.
Statistický rozdíl přitom nemusel být zapříčiněn objektivními vrozenými rozdíly mezi muži a ženami.
Úvaha generální advokátky o síle statistiky při posuzování pojistných rizik (a s tím souvisejícího nastavování výše pojistného) stojí za zamyšlení.
Samotná statistika by totiž skutečně mohla být poněkud zavádějící. Červené košile bourají častěji Vezměme si například, že by určitá skupina osob byla rozčleněna na skupiny dvě, a to na základě jakéhokoliv znaku, vyjma pohlaví. Mohlo by se jednat o jakýkoliv společný znak, třeba o barvu košile.
Byla-li by nějakou dobu každá z těchto dvou skupin analyzována, pokud jde o četnost dopravních nehod, pak by dle následné statistiky jedna z těchto skupin musela být jednoznačně rizikovější než ta druhá. Přesto by stěží někoho napadlo, že četnost dopravních nehod opravdu souvisí s nošením košile určité barvy.
Jednoduše řečeno, statisticky zkoumaný znak by musel být pro jednoznačný závěr, že konkrétní osoba představuje pro pojišťovnu větší riziko než osoba jiná, podpořen i jiným objektivním poznatkem. Kdyby se namísto barvy košile dosadilo pohlaví, mohl by být statisticky potvrzený závěr, že jsou muži při řízení automobilu rizikovější skupinou než ženy, v zásadě stejně absurdní jako v případě zmíněných košil.
Statistika totiž nemusí bez dalšího potvrzovat, že vyšší nehodovost u mužů skutečně souvisí s nějakými vrozenými biologickými rozdíly mezi mužem a ženou. A v takovém případě je zřejmě v pořádku ptát se, zda se pojišťovna může o podobnou statistiku bez dalšího opřít.
„Ano, ale...“ a „Ne, ale...“ I když se v médiích objevila zpráva, že Soudní dvůr výjimku zrušil jako diskriminační, domnívám se, že není možné tak kategorický závěr z čerstvého rozsudku vyčíst.
Soudní dvůr se totiž na rozdíl od generální advokátky držel více při zemi a jakýmkoliv zásadním výrokům na téma diskriminace se radši elegantně vyhnul – a to přesto, že nakonec označil výjimku za neplatnou. Soudní dvůr potvrdil, že uvedené ustanovení skutečně jakousi výjimku z rovného zacházení mezi muži a ženami představuje, a komisi tak za pravdu nedal. Zároveň ale připustil, že je možné, aby bylo rovné zacházení mezi muži a ženami v pojišťovnictví na území jednotlivých členských států EU uplatňováno postupně.
Uplatnění výjimky tedy možné je, nicméně musela by být časově omezená. Výjimka obsažená v unijní směrnici však časové omezení neobsahovala a její neomezené využívání členskými státy by již v rozporu se zákazem diskriminace bylo. Na otázku, zda dochází k diskriminaci, pokud například muži platí za pojištění více než ženy, odpověděl soud spíš stylem „ne, ale…“ než „rozhodně ano“.
A co Česká republika?
V českém právním řádu zakotvil na zákonné úrovni zásadu rovného zacházení mezi muži a ženami v přístupu ke zboží a službám až dlouho přijímaný a narychlo přijatý antidiskriminační zákon. Český zákonodárce – stejně jako ten belgický – využil příležitosti a do zákona o pojistné smlouvě zakotvil právě diskutovanou výjimku.
Soudní dvůr nyní rozhodl, že výjimka je neplatná s účinností od 21. prosince 2012. Českou republiku tedy čeká to, co ostatní členské státy, které už výjimku zakotvily. Od okamžiku, kdy se stane předmětné ustanovení unijní směrnice neplatným, bude výjimka v zákoně o pojistné smlouvě v rozporu s evropským právem, takže ji zřejmě zákonodárce ze zákona vypustí. Je však velmi diskutabilní, zda to bude znamenat skutečně konec využívání statistik založených na pohlaví v českém pojišťovnictví. I bez oné výjimky totiž antidiskriminační zákon připouští, že diskriminací není takové nerovné zacházení, které je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Pokud by tedy nějaká pojišťovna „vyrukovala“ kromě statistiky i s dalšími podklady potvrzujícími objektivní biologické rozdíly mezi muži a ženami, které by společně se statistikou rozdílné zacházení dostatečně odůvodnily, nemuselo by se o diskriminaci nutně jednat. Zda tomu tak skutečně bude, však nelze v současné době s jistotou říci.
Dost času na změnu V tuto chvíli se také nedá předvídat, jak se zachovají orgány EU, které se výjimky zastávaly. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr nezpochybnil možnost výjimku uplatnit, mohly by orgány EU pod tlakem okolností nějakým způsobem zakotvit do práva EU novou, tentokráte již časově omezenou výjimku.
Do 21. prosince 2012 zbývá ještě spousta času, takže se dá předpokládat, že se právní praxe do té doby pokusí se vzniklým problémem poprat.
***
Výjimku pro pojišťovny obhajovala i Evropská komise, která se přitom v době schvalování návrhu směrnice vyjádřila proti ní
Je možné, že orgány EU pod tlakem okolností nějak zakotví do unijního práva novou, tentokráte již časově omezenou výjimku
Za největší problém považovala generální advokátka fakt, že výjimka vlastně dala pojišťovnám možnost opírat se jen o statistiku
O autorovi| JIŘÍ ŠAMÁNEK právník, Autor (* 1984) pracuje v oddělení rovného zacházení Kanceláře veřejného ochránce práv ; JIŘÍ ŠAMÁNEK právník
