Nositelem Nobelovy ceny za literaturu byl včera ve Stockholmu vyhlášen osmašedesátiletý francouzský spisovatel Jean-Marie Gustave Le Clézio. Stockholmská komise jej ocenila jako autora „nových východisek, dobrodružství poezie a extáze smyslnosti, který objevuje lidství za hranicemi stávající civilizace“. Stal se čtrnáctým francouzským laureátem tohoto ocenění. S Nobelovou cenou je spojen šek na deset milionů švédských korun.
Jean-Marie Gustave Le Clézio (1940) se narodil v Nice. Absolvent Collége litéraire universitaire psal diplomovou práci o Henrim Michauxovi a doktorskou práci o Lautréamontovi. Debutoval již ve třiadvaceti letech knihou Le Procésverbal, za niž hned získal Renaudovu cenu. Hlavní hrdina knihy žije v domě na mořském pobřeží ve světě, kterému vládne hrozba atomového útoku, je pouhým pozorovatelem okolí, s nímž se marně pokouší komunikovat.
Debut byl již v roce 1965 také k dispozici česky pod názvem Zápis o katastrofě. A společně s povídkovou knihou Horečka (1965), jež zde vyšla rovněž v 60. letech, patřil později v tuzemském prostředí nejen kvůli nízkému nákladu k vzácným antikvárním svazkům.
Úzkost a horečka V doslovu Horečky překladatelka Věra Dvořáková charakterizovala autorovu poetiku: „Le Clézio je romantik, není však proto méně dítětem své doby. Naopak, je jím až do hloubi duše, až do hloubi svého přesvědčení o neexistenci boha a o významu exaktních věd pro osvětlení mnoha záhad lidského života. Právě toto bizarní spojení romantického ducha, směřujícího k jakémusi básnickému mysticismu (připomínajícímu mnohými rysy učení zenbuddhismu), s myšlením, poučeným nejnovějšími vědeckými poznatky hlavně z oblasti přírodních věd, je typicky cléziovské.“
Na tyto knihy pak autor navázal podobně laděným románem Potopa (1966), k dalším dílům prvního tvůrčího období patří romány Terra amata (1967), Kniha útěků (1969) či Válka (1970). V souvislosti s Le Cléziovou tvorbou se zmiňuje určitá návaznost na „nový román“ společně s tematizováním úzkosti z okolního světa a tísně z nemožnosti komunikace.
K dokreslení několik vět z autorovy předmluvy k Horečce: „Po pravdě řečeno radši bych se byl vůbec nenarodil. Život je zatraceně únavná věc. Teď už se samozřejmě stalo a nic na tom nezměním. Ale tu lítost nikdy nedokážu úplně umlčet, zůstane navždycky hluboko ve mně a všechno bude kazit. Teď jde o to, rychle zestárnout, co nejrychleji spolykat léta a nehledět nalevo ani napravo. Přestát všechny drobné rány života a snažit se příliš netrpět. Život je plný šílenství. Takových drobných každodenních šílenství, která jsou ale při bližším pohledu stejně strašná.“ Střet dvou pouští Druhá etapa autorova díla je ve znamení proměny stylu a také cest a prolínání jednotlivých kultur. Le Clézio se ostatně narodil anglickému otci a francouzské matce – rodina, pocházející z Bretaně, se v 18. století přesunula na ostrov Mauritius. Budoucí autor pak žil s rodiči také nějakou dobu v Africe, dnes pro změnu povětšinou pobývá v Mexiku.
Kniha Nenáviděný (1971) se tak zabývá indiánskou civilizací ve Střední Americe, v Cestě na ostrov Rodrigues (1986) a Karanténě (1995) se autor zas vydává po stopách předků v Indickém oceánu a v knihách Oniča (1991) a Afričan (2004) se vrací k dětství v Africe.
Do tohoto tvůrčího období patří i ceněný román Poušť (1980), který česky vyšel v roce 1996. V něm se prolíná příběh chlapce Nura, žijícího v Maroku na počátku 20. století, a dívky Lally, žijící o sedmdesát let později. V obou příbězích dochází ke konfrontaci africké a evropské civilizace – střet kultury pouštních lidí s kulturní pouští moderního města.
Tyto tendence pak do jisté míry vrcholí v románu Revoluce (2003), který má mnohé autobiografické prvky. Le Clézio zde definuje svůj tvůrčí přístup: „Být zároveň tady a tam, patřit k různým příběhům.“ Psaní o cestách mu nicméně slouží „nikoliv k popisu, ale k pochopení toho, co člověk vidí, k tomu, aby do toho, co vidí, vstoupil“.
Jak patrno, Le Clézio je autorem nadmíru plodným. Po dvou českých překladech z 60. let vyšly další až po listopadu 1989. Vedle Pouště byl publikován román Bludná hvězda (1996), příběh židovské dívky Ester během druhé světové války, a také Mondo a jiné příběhy (2001), které mají povětšinou dětské hrdiny.
***
Z díla francouzského romanopisce Le Procés-verbal (1963), česky Zápis o katastrofě (1965 v překladu Věry Dvořákové) La Fiévre (1965), česky Horečka (1967 v překladu Věry Dvořákové) Le Déluge (1966, Potopa) Terra Amata (1967) Le Livre des fuites (1969, Kniha útěků) La Guerre (1970, Válka) Lullaby (1970), česky Lullaby (1996, v překladu Lucie Mensdorf-Pouilly, později v knize Mondo a jiné příběhy) Les Géants (1973, Obři) Mondo et autres histoires (1978), česky Mondo a jiné příběhy (2001, v překladu Lucie Mensdorf-Pouilly) Désert (1980), česky Poušť (1996, v překladu Magdalény Fryčové) Trois Villes saintes (1980, Tři svatá města) La Ronde et autres faits divers (1982, Projížďka a jiné příběhy z černé kroniky) Voyage au pays des arbres (1985, Cesta do země stromů) Le Chercheur d'or (1985, Zlatokop) Voyage a Rodrigues (1986, Cesta na ostrov Rodrigues) Printemps et autres saisons (1989, Jaro a jiná období) Onitsha (1991, Oniča) Étoile errante (1992) česky Bludná hvězda (1996 v překladu Evy Pokorné) Pawana (1992) Diego et Frida (1993, Diego a Frída) La Quarantaine (1995, Karanténa) Poisson d'or (1997, Zlatá ryba) Hasard (1999, Náhoda) Coeur Brule et autres romances (2000, Hořící srdce a jiné romance) Révolutions (2003, Revoluce) L'Africain (2004, Afričan) Ritournelle de la faim (2008, Hladový ritornel)
