ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Housle mě provázejí celý život. Maminka mi několikrát řekla, že to ve vztahu k tomu nástroji přeháním. Housle nepřipustí chyby, všechno si musíte oddřít. Tak to je ale se vším, čemu se plně odevzdáte. Když do houslí proniknete, vložíte do nich všechny své emoce a zážitky. A to každý den bez výjimky, s dobrou i špatnou náladou.
Americký azyl. V Americe s přestávkami pracuji od roku 1989. Před třemi lety ale přišla nabídka od sdružení soudobé hudby Bang on a Can, která vyžadovala časté cestování, a tak jsem si řekla, že se těch zaoceánských letů ušetřím, a na nějakou dobu jsem se do Spojených států přestěhovala.
Až teď, když žiju v Americe, mě začali uznávat doma. Možná to bylo tím, že jsem neměla vysokoškolské akademické vzdělání a dělala jsem něco, co tu nebylo zvykem, ale dřív jsem pořád musela někomu vysvětlovat, že se o něco snažím, a přesvědčovat ho, aby mě respektoval. Unavovalo mě to. Já jsem si nikdy cíleně nevytvářela image, i když zvenčí to tak může působit. Nejsem typ, který jde na večírek kvůli tomu, že tam někoho potká. Já si kolikrát ani nepamatuju, jak se kdo jmenuje. Důležité je, abych lidem mohla něco dát a oni si ode mě mohli něco vzít.
Žiju v Hudson Valley ve státě New York. To údolí je jako stvořené pro mě, je tam nádherná příroda a ticho. Můj mladší syn Antonín chce v Americe studovat, já mám před sebou další projekty - například program se smyčcovým kvartetem z Los Angeles. Za oceánem jsem si vlastně našla své druhé Štampovo kvarteto.
New York mám moc ráda, ale taky jsem ráda, že z něj můžu večer vypadnout a jsem v klidu ve svém lese. To je pro mě ideální. Určitě to ale není moje poslední štace. Pro mě je důležité, abych měla pohodu a zázemí, kde můžu tvořit. Až se mi to tam okouká, vrtnu se někam úplně jinam.
Občas mě šokují titulky „Bittová chce dobýt Ameriku“ nebo „Bittová se honí za penězi“. Naštěstí to můžu přehlížet. Za oceán jsem šla za kumštem, je to pro mě to samé, jako kdybych se přihlásila na univerzitu.
Začínat kolem padesátky v cizí zemi je docela obtížné. Navíc bojuju sama, nemám žádnou pomocnou ruku. Bang on a Can mi vyhověl jako zaměstnavatel, ale už za mě neudělal třeba newyorský řidičák. Zažila jsem si perné chvíle. To, že jsem si všechno musela zařídit sama, mě ale strašně posílilo.
V Americe jsem nepoznala závist. Konkurence je tam obrovská a oni se přitom vzájemně sledují a fandí si. Samozřejmě že se mi tam spousta věcí nelíbí, ale výhodou je, že si můžete vybrat. Na každém místě se vám nabízí špatné i dobré a tomu špatnému se můžete lehce vyhnout.
Několikrát jsem vystupovala v Carnegie Hall. Nikdy jsem to ale nevyhlašovala, prožila jsem si to po svém, tu radost mám pro sebe.
Se sousedy jsem sdílela obamovské nadšení. Přišlo mi to obdobné, jako když tady zvolili Václava Havla. Současné antiobamovské nálady se daly čekat, ale já mu hrozně fandím.
Žiju klidný život. Ráno plavu, pak cvičím na housle, vařím, uklízím, cvičím jógu, často chodím na procházky, hodně spím. Nemáme televizi, občas jdeme s Antonínem do kina a hodně žijeme hudbou. Antonín je pokračovatelem mého snu. Máme za sebou několik společných vystoupení a brzy budeme podávat přihlášku na americkou hudební college. Z toho mám obrovskou radost.
