Je to dobré, náš chrabrý národ statečně zvládá ústavní krizi, ještě nezačal kupovat mouku a cukr do zásoby a nekope bunkry. Takže můžu psát o něčem, co mě baví milionkrát víc, než partajní parodie na politiku. Třeba o překládání. Po nějaké době můj koníček opět zařehtal a já nedávno pro Slovart odevzdal překlad velké publikace o Led Zeppelin. Práce pěkná, ale když jsem se dostal k pasážím, kde se vysvětlují triky kytaristy Jimmyho Page při nahrávání, málem jsem zkolaboval, protože jsem vůbec nebyl schopen pochopit, jak efektů s otočenými a zpomalenými pásky dosáhl a kterak to převést do češtiny. Zachránil mě obětavý brach Lubor Šonka, zkušený studiový klávesista, který navíc umí dobře anglicky.
Klaním se tedy před všemi „služebníky slova“, jak nazvala Petruška Šustrová svou loňskou knihu rozhlasových rozhovorů s mistry této profese, protože jsem též osobně seznal, že to bývá špatně placená otročina. O to víc zuřím, když narazím na příklady šlendriánství, přičemž zde nechci fušovat do řemesla kolegům z rubriky Ztraceno v překladu ze sobotní Orientace.
Obvykle trnu, když narazím v nějaké próze na reálie z rockové muziky. A vím proč. Pár ukázek z mé sbírky perel. Matěj Turek v Banksově Vraní ulici udělal z kapely Deacon Blue chlapa, Jitka Fialová v Rankinově Hlasu krve vymyslela Hawkwindova fanouška a David a Markéta Záleští naopak v románu Řeči řeči T. Coraghessana Boylea proměnili jamajského Burninga Speara ve skupinu.
Nebo fotbal. Dana Vlčková v díle Kate Atkinsonové V zákulisí muzea stvořila „čárového rozhodčího“ a finále mistrovství světa prý byl „Světový pohár“. Ladislav Šenkyřík v Amisově Londýnském poli usoudil, že Queens Park Rangers jsou „tým Shepherda Bushe“, což je jako by tvrdil, že Baník Ostrava je tým pana Bazala.
Zavedenou perverzí překladatelských chirurgů jest změna pohlaví. Petra Kůsová v Harveyho krimi Na ostří nože zplodila zpěvačku Otis Reddingovou. Karla Šmídová ve stejnojmenném thrilleru Johna Connollyho tlumočí, že v baru zpěvák prznil písničku Neil Youngové, aniž chuděra tuší, že sama zprznila mužství známého rockera, který ovšem možná chodil s Janisem Joplinem. Obec překladatelů udílí záslužnou anticenu Skřipec. Mým favoritem je redaktorka čtrnáctideníku A2 Kamila Boháčková, jež se mi zapsala do povědomí knížkou Roberta Irwina Satan mě chce. Její tupý překladatelský gama nůž přeoperoval všechny ženy na Connieho Francise, Honora Blackmana, Talullaha Bankheada a Adrienna Postu. V poznámkovém aparátu ke všemu tato nejapná recesistka dezinformuje, že Big Bopper byla „přezdívka jednoho ze zakladatelů bebopového džezu“, třebaže šlo o rock’n’rollového zpěváka a diskžokeje, který zahynul při leteckém neštěstí s Buddym Hollym.
A tak mám radu pro všechny skvělé překladatele jako je Jiří Popel, Pavel Dominik, Michala Marková, Jan Kantůrek, Viktor Janiš, Jiří Josek, Šimon Pellar, Richard Podaný, Dominika Křesťanová, Milan Žáček, Ladislav Nagy nebo Dana Hábová. Za ty směšné prachy to solte od boku jako Boháčková.
***
Šenkyřík usoudil, že Queens Park Rangers jsou „tým Shepherda Bushe,“ což je jako by tvrdil, že Baník Ostrava je tým pana Bazala
