Kolo je skvělý dopravní prostředek do práce, který mi často šetří čas, a nemusím se také spoléhat na veřejnou dopravu. Baví mě sledovat pohledy naštvaných motoristů, kteří stojí na semaforu a já si to v pohodě šinu před ně.
Bohužel jsou to ale právě motoristi, kteří mě neustále děsí svým chováním - teprve na kole jsem se opravdu zhrozila, jak jsou Češi v autě bezohlední. Na silnici tedy musím dávat bedlivý pozor, a to nejen na auta, ale také na chodce.
Velké plus dopravy do práce na kole je to, že mě pohyb krásně probudí a do pracovního procesu se zapojuji mnohem lépe, než kdybych ještě podřimovala v tramvaji či metru. Kromě toho mám dobrý pocit, že už jsem si svoji „denní dávku pohybu“ zčásti vybrala.
Mám štěstí, že to do práce nemám daleko, takže pro mě sprcha v práci není takovou nutností.
V minulosti jsem ovšem jezdila do práce také dvanáct kilometrů, a tam to bez sprchy nešlo.
Lucie Bartošová
Dopolední cesta do smíchovské redakce ze sídliště Bohnice je pro mě 8 a půl kilometru endorfinů.
Když započítám 10 minut na sprchu a převlečení, je cesta na kole stejně dlouhá jako MHD (45 minut), zato ale o hodně příjemnější: nehrozí páchnoucí bezdomovci a otrávené obličeje.
Cestou do práce musím vyšlapat jeden kopec (Stromovka - Letná), cestou zpět dva (Malá Strana -Letná a Troja - Bohnice). Daleko nepříjemnější je ale průjezd Malou Stranou. Od Chotkových sadů až po Kampu se jede po kočičích hlavách, kolem Malostranské se navíc musím proplétat mezi auty a dávat pozor na turisty, kteří se mi vrhají přímo pod kolo. Na turisty vřele doporučuji zvonek, na dlažbu odpruženou přední vidlici. Ráda bych se zeptala pražských radních, jaký smysl mělo udělat cyklopruh v Chotkově ulici, když začíná až za nebezpečným ohybem cesty. Nebo proč nejde udělat na Malé Straně v dlažbě stejný hladký cyklopruh, jaký už je na pražských náplavkách.
Petr Švihel
Na kole jsem si do práce vyjel jenom jednou, a hned jsem dostal pořádnou za uši a přes kolena a přes záda i přes čumák. Srazilo mě totiž auto asi v půli cesty.
Jako naprostý zelenáč jsem si totiž myslel, že na cyklostezce jsem v naprostém bezpečí a jediné, o co se musím starat, je šlapání.
Z omylu mě vyvedlo černé kupé, jehož řidič si pro změnu myslel, že jediné, o co se musí starat on při přejíždění cyklotrasy, je přednost zprava. Černý čumák se svým tunovým klidem se mi stal bleskurychlou překážkou, kterou jsem už nedokázal objet. Zato jsem se přes něj napohled celkem efektivně a bolestivě katapultoval. Nezapomenu, jak nevzrušeně sjelo okénko a stejně nevzrušený hlas se zeptal, jestli jsem „oukej“. Pak řidič zařadil a odfrčel. Naštěstí jsem byl opravdu „oukej“, ale uvědomil jsem si jednu věc. Ve velkých městech se prostě s cyklisty stále nepočítá, Pořád jsou tady pány oplechovaní čtyřkoláci - a ti, co jim vjedou do revíru, se musí pořádně rozhlížet.
Luboš Palata
Cestu na kole do práce si užívám. Po městě jsem se naučil jezdit v Berlíně, kde jsem si při posledních volbách půjčil od kamarádky kolo a zjistil, že příjemnější a rychlejší dopravní prostředek na kratší vzdálenosti neexistuje. Když jedu na kole do práce, používám ho jako dopravní prostředek, a nikoli jako sportovní náčiní, jak se stalo v kraji zvykem. Šlapu v poklidu, žádná přilba nebo trikoty, a kochám se krásou Prahy, těším se na Vltavu a na ten nádherný pohled na Hradčany.
Bydlím na okraji Prahy, a tak někdy vezmu kolo do příměstského vlaku, někdy ho po cestě lesem beru do metra.
Štve mě, že pražský magistrát pro to, aby se kolo stalo opět dopravním prostředkem, téměř nic nedělá. Cyklostezky jsou prakticky jen na okrajích Prahy, ta od nás z Klánovic do centra je klikatá, vede po všech kopcích, po mizerných cestách a je zbytečně dlouhá. Cyklista má podle pánů radních asi času dost. Přesto i po Praze se na kole jezdit dá.
