Norsko je opravdu zvláštní země, dokonce tak výjimečná, že skromná představa Norů, že jsou nejlepší na světě, bude asi pravdivá. Cizinec, tedy Čech, se Norskem zabývá jednak proto, že je to tam skutečně krásné, a potom proto, že by si přál poučit se, v čem ten „norský zázrak“ spočívá, neboť v ropě, byť to je důležitý předpoklad, to jenom nebude.
Celou obsáhlou sumu norské tematiky přináší nové číslo revue Prostor, která vychází již pár let jednou ročně v podobě obsáhlého dvojčísla, nyní 87-88. Článků je v nich na padesát různého druhu: témata jsou sociologicko-politická a ekonomická, samozřejmě ekologická... A také kulturní a úžeji literární, čehož si tady všimneme.
Překlad z norštiny? Jistě, rádi! Pro čtoucího Čecha je norská beletrie možná nejdostupnější a nejcelistvěji představená současná překladová literatura vůbec. Od začátku 90. let vyšlo v češtině na sto překladů většinou současných norských autorů; podobných počtů nedosahují ani literatury jazyků podstatně větších: překladatelka z norštiny Jarka Vrbová o příčinách tohoto požehnaného stavu píše v článku Tajemství úspěchu norské literatury. Ty jsou v podstatě dva. První je sice pěkný, ale spíše méně důležitý a jmenuje Jostein Gaarder, jehož globální bestseller Sofiin svět (prodalo se ho 30 milionů) otevřel dveře kolegům a vzbudil zájem o literaturu do té doby vnímanou jako temnou, neradostnou, depresivní, nad níž se vznášel přízrak z Muchova plátna. Ta měla sice vždy své čtenáře a obdivovatele (kult Knuta Hamsuna...), ale jejich počty nebyly nikdy nijak výrazné.
Tím druhým a asi podstatnějším hybatelem jsou mimořádně štědré fondy na podporu překládání a vydávání norské literatury, NORLA. Jarka Vrbová přiznává, že vydávání norských překladů v podstatě vypadá tak, že překladatel si knihu vybere, posoudí a nabídne nakladateli a ten si podá žádost o norský grant. A bez výjimky jej dostane. Díky této štědré ruce je do češtiny přeloženo prý snad všechno, co je v norské beletrii jen trochu důležité, mezery jsou snad je v esejistice.
Dalším mohutným faktorem, proč norská literatura prožívá „zlaté období“, je unikátní podpůrný systém, spočívající v tom, že norský stát vykupuje tisíc exemplářů z každé vydané knihy a zásobuje jimi lidové knihovny. Jak říká v rozhovoru spisovatel Michael Konůpek, který odešel do Norska po podpisu Charty a píše nyní norsky, jediným sítem je komise složená z demokraticky zvolených osobností, kteří mají produkci pročíst a ručit za její „dostatečnou literární úroveň“. Neprojde prý jen desetina knih. O tom, co je to ta „literární úroveň“, se vedou nekonečné debaty, říká Konůpek, jehož pěkný román Böhmerland 600cc vyšel česky v roce 1996 a stál by možná za reedici.
Vzhledem k tomu, že se z Konůpka stal norský spisovatel, možná by měl s grantem naději. Ostatně ne všechno, co je originálně norské, se opravdu třpytí. Například závěrečná povídka, která je uveřejněna v Prostoru a která prý vyhrála i nějakou norskou cenu, je tak nudná, že vzniknout mohla skutečně jen pod těžkou grantovou injekcí. Kdo ji dočte, zasloužil by ji též.
