Zapomeňte na reklamní mágy a politiky; skutečnými mistry manipulace jsou blanokřídlí lumčíkovití. Tělesná schránka jeho obětí slouží za potravu larvám, on sám se pak (tedy její zbytek) stává strážcem zakuklené příští generace trapitelů.
Dokonalým vládcem loutek je údajně jistý jihoamerický druh rodu Protapanteles (nebo také Glyptapanteles), který se zatím nedočkal vlastního druhového jména. Popis podivuhodné strategie tohoto hmyzu zveřejnil na stránkách internetového časopisu PLoS ONE společný tým univerzity v nizozemském Amsterdamu a brazilské Federální univerzity ve Vicose.
Jihoamerický lumčík, jehož exempláře vědci nachytali na brazilské půdě univerzity, využívá ke svému rozmnožování housenky motýla – Thyrinteina leucocerae. Samička lumčíka do těla housenky naklade několik desítek vajíček. Z těch se vylíhnou larvy, které se živí tělními tekutinami hostitele. Po čtyřech až pěti dnech se prokoušou ven.
V tomto stádiu jsou stále zranitelné. Než se přemění v dospělce, musí se ještě na přibližně dva týdny zakuklit. Přitom se snadno stanou kořistí predátorů.
Ale lumčíkům se podařilo problém obejít. Podle všeho je dávka vajíček, které samička vloží do těla housenky, menší, než aby byla smrtelná. Většina housenek vylíhnutí larev z těla samičky přežije (úmrtnost na přemnožené parazity je podle vědců jen tři procenta). Živá housenka je totiž pro lumčíky výhodnější než mrtvá, jak dokázaly pokusy nizozemskobrazilského týmu.
Housenky přestávají žrát a přestávající se i hýbat. Prakticky až do své smrti, která nastane přibližně ve stejné době, v jaké se vylíhnou mladí lumčíci, stojí na „stráži“ nad vajíčky svých pánů, často ve vztyčené poloze (viz obrázek).
Vědci nejprve zkoušeli vyvolat reakci „hlídajících“ housenek štětečkem. Přesvědčili se, že housenky na předmět pohybující se v blízkosti kukel lumčíků útočí údery hlavou. Podobně se housenky zachovaly i při laboratorních pokusech s dravými brouky. K housenkám bráněným kuklami se dostalo jenom 35 procent vyhladovělých brouků.
Podobné výsledky měly i pokusy ve volné přírodě, kam vědci vysadili několik set kukel lumčíků. Polovině odebrali housenčí bodyguardy, pak sledovali úspěšnost přežití jedinců v obou skupinách. Nechráněných kukel zmizelo dvakrát více než chráněných. Kamikadze lumčík
Lumčíci patrně housenky „nepřeprogramují“. Mezi larvami nasazenými do těla housenek jsou podle všeho určeni „housenkovodi“. Aspoň to naznačuje fakt, že v těle většiny hlídajících housenek se našlo ještě několik dní po vylíhnutí většiny larev pár nevylíhnutých lumčíků. Ti jsou patrně obětováni pro dobro jejich sourozenců. Ale vědci varují, že jde zatím jen o hypotézu, kterou je třeba ještě ověřit v laboratoři.
Změny v chování jedinců postižených parazity jsou v přírodě patrně poměrně častější, než se vědci domnívali. Slavným příkladem je ploštěnec – motolice kopinatá, která ovlivňuje chování mravenců. Ti se pod jejím vlivem stávají snadnější, byť nechtěnou, kořistí ovcí, v nichž se motolice vyvíjí. Infikovaní mravenci totiž lezou až na konce travních stébel, kde si říkají o sežrání.
Podobné „sebevražedné choutky“ (nedostatek strachu) vykazují hlodavci nakažení prvokem – kokcidií kočičí. Ten k úspěšnému vývoji potřebuje proniknout do zažívacího traktu kočkovitých šelem.
A postiženi nejsou jen hlodavci. Podle hypotézy, kterou navrhl tým kolem českého biologa Jaroslava Flegra, kokcidie výrazně ovlivnila i lidskou evoluci. Stejně jako u potkanů, také u lidí má kokcidie ovlivňovat reakci na nebezpečí. Kdysi nakažený člověk spíše padl za oběť šelmám, dnes se může snadněji stát obětí dopravní nehody.
