Trochu mě zarazilo, že Jan Antonín Duchoslav (43) říká slova jako nicméně, ač, nikoliv či stydno. K přidrzle odhazované patce legendárního gymnazisty Vikiho Cabadaje z úspěšné komedie 80. let Sněženky a machři mi to nešlo dohromady. Duchoslav mi splýval s Cabadajem, jako by tu roli zapomněl opustit. Taky ho prý vystřelila na Měsíc a obrátila mu život naruby, ostatně jak maminka správně předpokládala. Gymnázium dělal dvanáct let – a nikdy nedodělal. Jeho vojenská prezenční služba u tankistů v Humenném skončila v cele na Pankráci. Pět let se živil na horách jako instruktor lyžování. Ale byl už i rekvizitářem, posunovačem, podnikatelem v ramenních vycpávkách, produkčním a osvětlovačem. Dnes je vše jinak. Má byt v Praze na Ořechovce a druhý domov v Benešově. Hraje v Divadle Radka Brzobohatého, natočil Sněženky a machry po 25 letech. A především se s nečekanou odpovědností chystá na otcovskou dovolenou, neboť jeho žena je advokátka. Je prý fajn, ale minimálně půlku domácích prací má už teď na hrbu Jan Antonín. „Vlastně jsem rád, že jsem aspoň takhle užitečnej,“ tvrdí. No a když mi prozradil, že je přímým pravnukem Aloise Jiráska, už jsem se ničemu nedivila. Natož nějakým slovíčkům jako ze Starých pověstí českých.
* Vzpomenete si, kdy vám bylo v životě nejhůř?
Když mi před dvěma lety zemřel bratr. Byl o tři roky mladší.
* On byl nemocný?
On se oběsil. Já mám narozeniny 1. května. A 30. dubna jsme ho našli viset v bytě. Tedy ne přímo já. Mně volal soused, že se z Kryštofova bytu po stoupačce line nemilý zápach, tak jestli bychom to mohli přijít vyřešit, protože tam pravděpodobně zapomněl nějaký maso. Já zrovna odjížděl slavit čarodějnice ke kamarádovi kousek za Prahu, tak jsem volal otci, že rozhodně nemíním po bratrovi něco uklízet. V devět večer mi táta telefonoval, že se Kryštof oběsil. Visel tam asi deset dní. Takže nám ho už radši neukázali.
* A motiv?
Schizofrenie. Odmítal brát prášky a prostě to neustál. Jemu prášky pomáhaly, ale on je užíval, jen když mu bylo nejhůř. Jakmile se mu udělalo líp, měl pocit, že to zvládne. Tak se ale propadal do horších a horších stavů té nemoci, až to vyvrcholilo tím, že se zabil. Možná to pro něj bylo vysvobození. Smutné na tom je, že mohl udělat ještě velký kus práce, on byl talentovaný sinolog a strašně ho bavil Tibet, ovládal pět tibetských nářečí. Ale bylo to jeho rozhodnutí, jeho vůle. Musel jsem to prostě přijmout.
* Za pár dní bude vaše žena rodit. Budete u toho?
Já vlastně nevím, jestli chci. Až uvidím svou ženu trpět, budu se stydět, že to takhle odskákala. Ale zřejmě si to ujít nenechám.
* Vaše žena je advokátka. Jak jste se poznali? Byla Cabadajova fanynka?
Nikoliv. Moje žena rozhodně není ta, co by běhala pro podpisy. Ona je v podstatě chlap. Proto si s ní taky tak dobře rozumím. Setkali jsme se před dvanácti lety úplnou náhodou. Já v té době působil ve Špindlerově Mlýně jako šéfinstruktor lyžařské školy. Přijela do Špindlu na kurz se svým právnickým kruhem. Ji ale nebylo třeba učit lyžovat, zcela mi stačí, i v rychlosti. Prostě chlap.
* Na co si vzpomenete, když se řekne Sněženky a machři?
Na tu neuvěřitelnou pohodu tenkrát na horách. Na to, že jsme tři měsíce nemuseli chodit do školy. Já tenkrát neměl ani zkušenosti, ani herecké vzdělání, takže to pro nás byla jen hra, k čemuž nás taky pan režisér Smyczek promyšleně vedl. Řek’ bych, že je to na tom filmu vidět, že jsme si vlastně jen hráli.
* V čem nejvíc se lišilo natáčení nových Sněženek a machrů po 25 letech?
Pohoda a nepohoda. Kdysi pohoda a teď strašná nepohoda.
* Jak to myslíte?
Tenkrát byla spousta času a my byli bezstarostní, prostě jsme se na horách ulejvali ze školy. Pracovali jsme osm hodin denně pět dní v týdnu, všechno jsme krásně stihli, nikdo nebazíroval na nesmyslných detailech. Nebyl tam žádný zásadní tlak. Zatímco teď bohužel nastoupil reklamní režisér a ty finanční tlaky byly obrovské. Taky jsme každý měli své starosti. Tedy zrovna já jsem těch povinností v té době neměl tolik, ale ostatní herci tam byli třeba jen dopoledne a hned se zase vraceli do Prahy. Zdaleka už nebylo tolik legrace. Taky je ten film dosti depresivní. První nápad na něj byl ale můj, už tak před třinácti lety. Pak jsem se dohodl s jedním člověkem, že si vezme na starosti produkci, ale on bohužel podepsal smlouvy na scénář a pak to přeprodal někomu dalšímu. A pak to bylo přeprodáno ještě jednou. Takže už jsem do toho nemohl vůbec zasáhnout. Z mého původního nápadu tam zbyla jen restituovaná chalupa na horách pana profesora Cardy a Viki Cabadaj jako lyžařský instruktor. Jinak nic.
* Je pravda, že na původní Sněženky amachry vás vůbec nevybrali, drze jste se vetřel na konkurz sám?
Ano. Když jsem zjistil, že je konkurz místo vyučování, šel jsem tam s holkama, které pozvali, párkrát hodil patkou a řekl: „Jmenuji se Jan Antonín Duchoslav a od dvanácti let závodně lyžuji.“ Protože to byla podmínka, umět lyžovat. Neodolali mi.
* Litoval jste někdy, že jste to udělal?
Ta role mi dramaticky změnila život. Nicméně nelituji ničeho. A ač v mém životě byly okamžiky bolestné, nedopadl jsem tak špatně.
* Co to s klukem udělá, když se v sedmnácti stane slavným?
To je mi stydno popsat. Já byl jako vystřelenej na Měsíc. A trvalo to určitě dva nebo tři roky, než se to srovnalo. Zapomněl jsem nějak toho Vikiho Cabadaje nechat za sebou.
* Jak to na tom Měsíci vypadalo?
Mejdany, večírky, frajeřinky... No, nejsem na to hrdej.
* Vzpomenete si, na čem vám tehdy nejvíc záleželo?
Na ničem. Možná na zdraví? Na oblečení? Nějak se nepamatuju. Byla to zvláštní doba. No future, žádná budoucnost. Prostě komunismus.
* Jak jste prožíval to, že jste idolem puberťaček?
Vlastně ani moc ne. Já měl v té době dlouholetou přítelkyni, která se mnou přes všechny ty moje výstřelky vydržela. A to, že jsem idol puberťaček, jsem pochopil vlastně až na vojně, protože až tam, v mých devatenácti, a to už bylo dávno po té první hvězdné etapě, mi začaly chodit dopisy od holek ve stylu: Doufáme, že tě vojna nezmění a že se nám vrátíš stejnej, jakýho tě milujeme... To mě docela překvapilo.
* Až na vojně? Jak to?
Těch dopisů chodilo určitě spousta už dřív, jenže mizely zřejmě někde na Barrandově nebo v České televizi. A že těch pisatelek muselo být! Jenže tenkrát nebyla úcta ani k listovnímu tajemství. Možná to někdo otvíral a měl z toho srandu.
* Jak vaši popularitu snášeli rodiče?
Maminka velice těžce. Ona studovala herectví na DAMU a ve třetím ročníku, když otěhotněla, se rozhodla, že svůj život zasvětí rodině. Takže ona si uměla dost dobře představit, co všechno se může stát. Byla zásadně proti tomu, abych filmoval. Ale z produkce zašli za mým otcem, on tu smlouvu podepsal – a už to nešlo vzít zpátky.
* Takže jste ve Sněženkách a machrech hrál proti maminčině vůli?
Jednoznačně. Jí by bylo nevadilo, kdybych šel na herectví. Ale nechtěla, abych točil už na gymplu amísto školy se tři měsíce flákal na horách. Bohužel moje další osudy jí daly ve všem za pravdu. Gymnázium jsem dělal dvanáct let – a nikdy nedodělal. Poslední vysvědčení mám ze čtvrtého ročníku, s pětkou z ruštiny a matiky. Byl jsem flákač, který šel radši někam na večírek. Prostě vůl, to se nedá jinak říct. Ale z češtiny jsem, na rozdíl od mého pradědečka Aloise Jiráska, nepropadl nikdy.
* Cože? Pradědečka Aloise Jiráska?
Vy mi nevěříte? Já jsem přímý pravnuk Aloise Jiráska. Moje babička, tedy matka mého otce, byla rozená Magdalena Jirásková, jedna ze šesti dcer spisovatele Aloise Jiráska.
* Jiráskovy sebrané spisy tedy máte v malíku?
To rozhodně ne, i když pár věcí jsem četl, třeba Mezi proudy. Ale nedočetl. Ten jeho styl je tak děsně rozvláčnej, to nezhltnete přes noc. Rozvláčnost jsem prý ostatně zdědil po něm. Mí přátelé, když si třeba na večírku chci vzít slovo, vykřikují: „Prosím vás, dojděte si ještě rychle pro pití nebo, kdo potřebuje, na záchod, protože todle bude nadlouho...“ Ale pradědečkovy Staré pověsti české jsem měl v dětství místo pohádek. Máma mi je četla před spaním. Nejradši jsem měl o Bruncvíkovi.
* Co se o pradědečkovi u vás v rodině tradovalo?
Že sice na měšťance propadl z češtiny, ale jenom v pololetí. Do konce školního roku si to opravil. Taky se moc neví, že celé svoje dílo napsal vestoje. Měl takový pultík, u něj stál a husím brkem namáčeným v kalamáři tvořil. Už jenom z tý představy mě bolí nohy.
* Po škole jste vystřídal řadu zaměstnání, včetně posunovače u dráhy, abyste se vyhnul vojně – což se vám nepodařilo. Jaké to měl Cabadaj na vojně?
Bylo to zvláštní, ale první půlrok mě nikdo nepoznal. Těch pár měsíců žádný Cabadaj nebyl.
* Bez patky vás nepoznali?
I když jsem přijel ostříhaný úplně nakrátko, vzali mi to ještě strojkem, jak bylo dobrým zvykem, aby vás rozemleli a udělali z vás tvárnou hmotu. Já měl ale tenkrát docela slušnou kondici, dobře jsem běhal, takže jsem vyčníval skoro spíš kladně. Teprve pak se to změnilo. Vlastně od okamžiku, kdy mě pozvali do televizního Studia Jezerka. Když přišla na útvar žádost České televize o mé uvolnění, všichni se zbláznili. Byl jsem povolán k veliteli útvaru, který mi chtěl honem dát odznak Vzorného vojáka, jenže se ukázalo, že to podle vojenských řádů nemůže dostat voják, který je na vojně míň než rok. Pak že mi dají aspoň svobodnickou frčku, protože já byl v té době jen vojín ve výcviku. Ale neměl jsem poddůstojnické zkoušky. Tak mi dali aspoň novou uniformu a důstojnické boty, protože my vojíni jsme nosili takový bakelitový šmejdy. Zkrátka aby to nějak vypadalo, když jdu do tý televize. No a pak se vysílal seriál Třetí patro, to už jsem měl po poddůstojnických zkouškách. Zůstal jsem na útvaru jako instruktor, měl jsem výsledky ve střelbách, byl jsem velitelem tanku, velitelem družstva.
* Kde jste vlastně sloužil?
V Humenném. Fakt super. 840 kilometrů od Prahy. A první měsíc jsem tam v podstatě nikomu nerozuměl, protože tam se nemluví slovensky, tam se hútorí. Šta ty budu ličity...
* Cože?
Šta ty budu ličity, ne? Co ti budu vyprávět. Švabliky... to jsou sirky. Do toho se člověk rychle dostane. A za celých 19 měsíců, co jsem tam sloužil, jsem se nesetkal s jediným problémem kvůli tomu, že jsem Čech. Respektive s jedním ano. Nějaký ožralý Košičan se do mě začal navážet, že mluvím česky a co prej to je za cikánštinu. Já povídám: Damy šebie po pol deci a necháme to bejt. A on že ne. Najednou vstali čtyři kluci od vedlejšího stolu, shodili ho ze schodů a bylo vymalováno. Na východě nás Slováci měli fakt rádi. No a když běželo v televizi to Třetí patro, což všichni sledovali, někteří pak na mě měli vztek a jiní se se mnou zase chtěli ukazovat, tahali mě po školách po besedách, lili do mě panáky a pak vykládali, jak lezu z besedy po čtyřech ožralej. Najednou jsem se dostal do soukolí.
* Vím, že o tom nerad mluvíte, ale musím se zeptat. Za co vás zavřeli?
Za urážku mezi vojáky, za urážku mezi vojáky za použití násilí a za vydírání. Odsoudili mě na deset měsíců natvrdo.
* Koho jste urazil a vydíral?
Nebudete mi věřit. Urážka mezi vojáky, to byla třeba věta: „Přines mi jídlo!“ Zkrátka jsem zůstal ležet na kavalci a zavolal jsem si jednoho z mančaftu, když šli na jídlo: „Tady máš můj ešus a přines mi večeři, mně už se nikam nechce.“ Nic dramatickýho se vlastně nedělo. Akorát se tenkrát, v roce ’88, začalo v Rudém právu psát o šikaně. A potřebovali předvést, jak s ní umí zatočit. Jenže nějakej Novák nikoho nezajímá. Ale když si lidi přečtou, jak zatočili s Duchoslavem, co hrál Cabadaje, toho přece zná každý. A paní, von teďka sedí! Obžalovali nás jedenáct a já jediný jsem dostal nepodmíněný trest. Bylo to absurdní. Ten režim vlastně nejdřív vytvořil systém, ve kterém bujela šikana, a pak jako dělal, že to řeší. První soud proběhl asi měsíc před tím, než jsem šel do civilu, odvolání až když jsem byl civilista. Tak jsem šel do normální civilní basy. Na Pankrác.
* Co jste ve vězení nejhůř snášel?
Ten pocit absolutní ztráty občanských práv. Já třeba nemohl volit, tenkrát to tak bylo, dneska se v kriminále volí, protože zbavení občanských práv je vlastně protiústavní.
* To vám mám věřit, že vás nejvíc trápilo, že nemůžete volit?
Ale ono šlo hlavně o pocit té nemožnosti. To bylo daleko horší, než že mě zavřeli. Vždyť já byl vlastně zavřenej dva roky. A na vojně jsem zažil mnohem horší věci než v kriminále. Tam zemřelo šest kluků. Šest mrtvejch kluků, které jsem dobře znal! Někdo je svým nezodpovědným chováním v podstatě zavraždil. Kluk, řidič, kterého nenechali na cvičení vyspat, usnul a zvrhl tatru s patnácti absolventama, s takzvanejma špagátama, do příkopu. Dva zemřeli. A on za to dostal trest, ačkoli za to mohli jiní, kteří ho na tu jízdu poslali.
* S kým jste byl na cele?
Jéžiš, to si nepamatuju, tam bylo narváno. Ono to totiž bylo 18 dní před Husákovou amnestií. Takže narvali kriminály po strop, nás bylo asi dvaadvacet na cele. Sbírali narychlo po hospodách kluky, že nezaplatili alimenty. Byly to nejsměšnější tresty, jaký si umíte představit. Jen aby Husák vypadal hodnej.
* Měl jste to jako celebrita lehčí?
Naopak. Bachaři, zoufalci s IQ tykve, si na mně chladili žáhu. Jako jedinej jsem třeba vstával ráno ve tři a nastupoval na takzvanou ranní směnu. A ve dvě odpoledne jsem nastupoval na noční. Uklízel jsem, roznášel jídlo, prostě normální obsluha kriminálu. Končil jsem v jednu v noci a ve tři mě už zase budili. Abych se aspoň trochu vyspal, protože přes den bylo zakázáno ležet, lehl jsem si na zem pod postel a kluci hlídali, jestli někdo nejde. Naštěstí mi hodně kluků pomáhalo. Taky jsem třeba dostával jídlo navíc. Pravidla byly jasný. Chceš víc jídla? Odevzdáš box, teda krabičku cigaret. A já ještě neznaje tahle pravidla jsem dostával přidáno jen tak, aniž bych za to platil. Pak mi to kluk, se kterým jsem byl na cele a který se o mě trošku staral, vysvětlil. On taky tušil, že se kolem mě něco děje. Tak třeba když jsme přišli do cely, šel dovnitř první, já musel zůstat na chodbě. A on zatím prohledal můj kavalec a moje věci, jestli tam něco nemám, jestli mi něco nepodstrčili. Jednou odtamtud takhle vytáh’ karty. A karty, to znamenalo jít na samotku, minimálně kázeňský trest. Kdyby se mi sešly tři čtyři kázeňský tresty, neměl bych šanci jít v půlce trestu podmínečně domů, jak bylo zvykem. Nakonec jsem si ale odseděl jen 19 dní. Pak mi Gustáv Husák udělil amnestii.
* Hned potom jste začal podnikat s ramenními vycpávkami?
Někdy na podzim ’88, těsně poté, co mě pustili, za mnou přišel spolužák, že má nápad, ale potřebuje někoho, kdo to bude prodávat. Vyráběli jsme ramenní vycpávky. A šlo nám to výborně. Kdybychom nebyli jelimani, mohli jsme to někam dotáhnout.
* Já myslela, že vycpávky vyšly z módy.
Móda vycpaných ramen vydržela ještě dva roky. Ale my jsme zblbli z peněz a po pár měsících se rozešli. Škoda, nadělali bychom určitě dobrý kapitál do nějakého dalšího seriózního podnikání. Pak jsem se pět let živil ve Špindlu jako lyžařský instruktor. Udělal jsem si kurz a učil klienty lyžovat, i v angličtině, v němčině, v ruštině. Chytlo mě to, tak jsem si další podzim udělal ještě vyšší kurz v Rakousku, a už jsem na těch horách byl jako šéfinstruktor.
* Co se na horách za těch pětadvacet let nejvíc změnilo?
Místní se nezměnili. Změnilo se to množství naplavenin. Bohužel na hory přišli lidi, kteří k nim nemají vztah, neznají horská pravidla. Jde jim jenom o zisk. Místní se naopak vůbec nezměnili, přestože jsou mezi nimi i úspěšní podnikatelé. Oni vám vždycky podají ruku v nouzi, protože vědí velmi dobře, že bez toho to na horách nejde. Na horách se lidi navzájem potřebují.
* Chovají se dneska k sobě i lyžaři jinak než dřív?
Řek’ bych, že ano. Protože dřív bylo k lyžování potřeba spousta odříkání. Taky lyžaři byli v mnohém blízcí těm horalům. Nebylo tam tolik té bezohlednosti jako dneska.
* Před těmi 25 lety se taky nejezdilo na snowboardu. Zkoušel jste to?
Zkoušel, dokonce jsem to dělal svého času i s klienty. Když jsem měl nějaké družstvo na celý týden, tak v pátek jsem jim objednal snowboardového instruktora. A to měli rádi, konečně mě viděli jako nemehlo. Protože jinak jsem pro ně jako instruktor byl polobůh, vyfiknutej, nikdy jsem neupadl, s lehkostí jsem se před nimi čepejřil. A najednou jsem se válel jako čuně.
* Snowboarďáci jsou ale trochu jiná partička než třeba běžkaři. Freestyle, hulení, hip hop...
Na začátku to byl docela velký problém. Přijeli kluci z Jižního Města, vypatlaný magoři, kteří se za den naučili jezdit na snowboardu. A chovali se jako prasata. Základní rozdíl mezi lyžováním a snowboardem je totiž ten, že princip jízdy na snowboardu je prostý: Postavím se na přední nohu a kam ukážu, tam mi to zatočí. Víc nepotřebujete. Za pár hodin jezdíte. Kdežto na lyžích je koordinace těla docela složitá a naučit se dobře lyžovat trvá dlouho. Za tu dobu se taky naučíte něco o těch horách. Dneska už se to, řekl bych, srovnalo.
* Mimochodem, kdy v životě vám bylo naopak nejlíp?
Já doufám, že to nejlepší mě teprv čeká. Třeba až se mi narodí to dítě.
* Bude mít dvě křestní jména jako vy?
To je zašmodrchaná historie. V rodině Duchoslavů se prvorozený syn vždycky jmenuje Jan, v další generaci Antonín a v následující zase Jan. Jenže můj dědeček se spletl a dal mému otci jméno Jan, i když to měl být Antonín. Můj otec se to pokusil napravit, takže jsem dostal jméno Jan, ale protože matka nechtěla mít dva Honzy v baráku, odmalička mi říkali Antoníne. Dokonce mám na prvních školních vysvědčeních Antonín, přestože ve všech dokladech mám Jan.
* Zadržte. Stejně na vás lidi asi pokřikují Viki.
No právě. Ale abych napravil, co zmotali mí předci, tak můj syn, pokud to tedy bude syn, se bude jmenovat po svém dědečkovi, tedy po mém tchánovi, Antonín.
* A co když to bude holka?
No tak to bude Rozárka, ne?
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
