Jedna z nejvýraznějších koncertních kapel - coloradští Woven Hand - pozítří vystoupí v pražské Akropoli. Její frontman David E. Edwards s LN mluvil o nové desce, chmurné náladě své hudby i rodném Denveru.
* LN Vaše hudba byla vždycky hluboce zakořeněná v tradici amerického Západu. Na poslední desce Threshing Floor jsou ale také slyšet echa hudby z východní Evropy, Blízkého východu, středověkých skladeb.
Tradiční hudba různých kultur -neříkal bych tomu world music -mě zajímala vždycky. Teď třeba hodně poslouchám písně z Blízkého východu, Íránu. Myslím, že tradiční hudba z různých koutů světa k sobě má hodně blízko, věci, o nichž se v těch písních zpívá, jsou podobné, stejně tak jejich nálada.
* LN Rád hrajete na staré nástroje, označil byste se za staromilce?
Mám rád to vědomí, že na nástroj, na nějž v současnosti hraju, hrál dávno přede mnou někdo jiný, kdo do své hudby taky dal srdce a duši. Je příjemné se takové věci i jenom dotýkat. Zajímají mě příběhy z dávných dob, lidé, kteří tehdy žili. Nevěřím ale, že by situace člověka dnes byla nějak zásadně jiná než před tisícem let.
* LN Vaše první kapela 16 Horsepower hrála sice hodně „americky“, ze dvou třetin ale vlastně byla francouzská. Baskytarista Pascal Humbert s vámi hraje ještě dnes. Jak jste se potkali?
Pascala a bubeníka Jeana Yvese Tolu jsem potkal v Kalifornii, je to asi devatenáct let. Pracovali jsme všichni jako tesaři na stavbě filmových dekorací. Stali se tam z nás přátelé, a když se rozpadly kapely, s nimiž jsme tehdy každý hrál, dali jsme to dohromady. A vlastně... Francouzi přišli do Severní Ameriky dřív než Britové, byli součástí americké kultury.
* LN Vaše hudba je prý oblíbená na skandinávské blackmetalové scéně. To mě docela překvapuje.
Mě to taky překvapuje. A tahle sekce našeho publika je prý čím dál větší. Často se dozvídám o kapelách tohohle druhu, které jsme prý ovlivnili. Lidé z té scény se zajímají o duchovní věci, jejich postoj k nim je, počítám, úplně jiný než můj. Asi ale v mých písních slyší vážnost, zaujetí. Respektují, že beru vážně podobné věci jako oni, i když si o nich myslím něco jiného.
* LN Dědeček, který vás vychovával, byl kněz přísné Nazarenské církve, na koncertě občas působíte jako kněz, který pronáší nějaké extatické, ohnivé kázání.
Určitě se nechci stylizovat do kazatele, prostě jenom zpívám o věcech, na nichž mi záleží.
* LN Není to těžké, udržet si po všech těch letech tu schopnost propadnout se do písně, najít v ní zdroj, řekněme, extáze, prožít ji, jako kdybyste ji zpíval poprvé?
Ta emoce prostě přichází, nemusím ji nijak přivolávat. Najednou se stane, že hudba převezme kontrolu nad situací, nálada, slova, tóny mě ovládnou. Dají mi energii, jsem za to vděčný. Nemusím dělat víc než uvolnit pro to cestu. Písně pro mě s každým hraním získávají jiný význam, vedou mě někam dál, překvapují mě. Skladby, u nichž tohle necítím, na šňůrách už nehrajeme. Necítím potřebu se ohlížet, pyšnit se tím, co jsme už dokázali, chci hrát věci, které mě oslovují právě teď.
* LN Často zpíváte o víře, skladby Woven Hand ale nezapadají do škatulky radostné křesťanské hudby, často jsou dost chmurné. Z čeho ta chmura pramení?
Asi z uvědomění si mé vlastní slabosti, nedostatečnosti, selhání. Určitě v životě zažívám radost, nemyslím si ale, že zpívat o ní je pro mě ta správná cesta.
* LN Na Threshing Floor je verze písně Truth od New Order, v minulosti jste předělávali skladby Joy Division, to taky nejsou zrovna ty nejveselejší kapely na světě.
Na obou těch kapelách obdivuji jejich poctivost i jejich kreativitu. Dělaly to, co si myslely, že udělat mají, bez ohledu na to, co zrovna bylo populární nebo co se od nich čekalo. Rád jsem jim vzdal poctu, když jsem k tomu měl příležitost.
* LN Vaši novou desku uzavírá skladba Denver City, když jsem ji slyšel, přišlo mi při poslechu Woven Hand vůbec poprvé, že jste si ve studiu užili taky nějakou legraci.
Chtěl jsem v té písničce vyjádřit náladu města, odkud pocházím. Je to krásné místo, rychle roste. Když jsem byl kluk, bylo to ještě pořád to staré dobytkářské město. Dnes tam sídlí velké firmy, tváří se jako velké kosmopolitní centrum, ale já v něm pořád vidím spíš to, čím bylo dřív. Jenom hudba už tam za moc nestojí. Radši tam ani nehrajeme - stejně by nás měli za dinosaury.
