Stchajwanskou prózou se čeští čtenáři mohli seznámit již před šesti lety v souboru Ranní jasmín. Jeho iniciátor tchajwanský profesor Čou Č’-wen si tehdy v předmluvě posteskl, že o tchajwanské literatuře se toho u nás moc neví, jakkoli její zástupci „kvalitou moderní tvorby a novátorskými postupy v mnohém předčí literaturu tvořenou v pevninské Číně“. Nyní, kdy se nám dostává do rukou druhá, vydatnější čítanka Chuť jablek (patnáct povídek patnácti autorů, nejstarší je z roku 1962), můžeme říci, že na tom něco je.
Pro dějiny i současnost Tchaj-wanu je základní otázka národní identity. O ostrov s původním obyvatelstvem se pevninská Čína začala zajímat koncem 17. století a postupně ho osidlovali čínští přistěhovalci. Po padesátileté japonské okupaci (od roku 1895) se znovu otevřel čínskému vlivu, který Tchaj-wan v nové podobě téměř pohltil: v roce 1949 se sem na ústupu před komunisty stáhl asi milion Čankajškových vojáků, kteří na další desetiletí nastolili tvrdou moc. Nový režim přispěl k silné kultivaci čínských kulturních tradic, ale nezabránil vlivům ze Západu, zejména z USA. Mnoho spisovatelů prodělalo americkou zkušenost při univerzitních a pracovních pobytech. Úplné otevření nastalo koncem 80. let, kdy se Tchajwanci dočkali domácího prezidenta i základních občanských svobod.
Hledači kořenů i experimentátoři Chuť jablek dobře reflektuje posuny, jež se na tchajwanské literární scéně odehrály po příchodu čankajškovců. Knížku lze rozdělit na dvě části. V první se setkáváme se staršími texty, jež víceméně spadají do proudu hnutí za rodnou půdu nebo - jak uvádí komentátorka povídek Táňa Dluhošová - hnutí za tchajwanizaci. Autoři se vracejí ke kořenům „tchajwanství“, tj. především k životu obyčejných, venkovských lidí. To je případ hned úvodní Vlčice od Ču Si-ninga nebo titulní povídky od Chuang Čchun-minga. Přestože lze jejich prózy vnímat v historickém a společenském kontextu, obstojí i samostatně, nevyzařuje z nich prvoplánová myšlenka či přímočará angažovanost.
V druhé části se dostávají ke slovu mladší literáti. Ti vnášejí do povídek formální experiment, ale i deziluzi a relativizaci dosavadních postojů. Wu Cheho Vyšetřování je kuriózní proud textu, v němž místy není jisté, kdo právě co o kom říká, a velmi originálně vypovídá o vyšetřování krvavých událostí v roce 1947. Chuang Fanova próza Jak změřit šířku kanálu pro změnu bizarně líčí zážitek z dětství a vtipnými odbočkami připomíná Sternova Tristrama Shandyho.
Důstojné zastoupení mají v knize ženy. Naturalisticky silná Řezníkova žena Li Ang představuje jediný neúplný překlad v knížce, přesto působí celistvě. Povídky od Su Wej-čen a Ču Tchien-sin (spíš esej) nekompromisně konstatují roli člověka v dnešním světě, kde se jedinec nehodnotí podle toho, jaký je, ale co u něj kde najdou v kabelce, až ho někde na ulici skolí infarkt. Příjemným překvapením výboru je próza domorodého autora Topase Tamapimy z etnika Bununů, vyprávějící o tradičním horském lovci, dostiženém moderní proměnou společnosti.
Na souboru se podílelo jedenáct pražských a olomouckých sinologů. Kupodivu všechny překlady se těší vyrovnané úrovni a svědčí o dobré redakci. Knihu doplňují profily autorů (Jana Benešová). Každou povídku uzavírá zevrubný komentář a rozbor, někdy nezbytný (např. u Wu Cheho textu), občas však lavíruje na hranici školského výkladu ze skript. Chuť jablek jako celek dokazuje, že hodnotná a zajímavá literatura se píše dnes už v desítkách zemí světa, a nejen v angličtině.
***
Chuť jablek. Moderní tchajwanské povídky
Z čínštiny přeložili různí autoři. Redakce Lucie Olivová a Lin Š’-i. Vydalo nakladatelství Brody, Praha 2006. 424 strany.
