Pozoruji-li to nekonečné únavné hemžení a šílení na všech stranách politické scény, které vysiluje fyzicky, ideově i finančně, ptám se na účelnost celých voleb. Ano, říká se, že v tomto demokratickém klání se tříbí myšlenky, ideje a protivníci. Voličům se však předkládají jen hesla, ne myšlenky a tváře, ne osobnosti. A i kdyby se předkládaly sebehlubší myšlenky, politické a ekonomické rozbory, kdo by měl, prosím, z voličstva na to? Jak čas, tak inteligenční potenciál k tomu, vše posuzovat. Ne všichni jsme ekonomičtí a političtí analytici. Ne všichni rozumíme složité terminologii, která je stále sofistikovanější a zapeklitější. Ne všichni máme žaludek na dešifrování a pochopení všech záludností. Kolik z nás obyčejných lidí tomu může porozumět? Dovoluji si zaspekulovat, že jen velmi málo. Nehledě na to, že většinu to stejně do hloubky nezajímá a mávne raději rukou.
A tak jsme zase u těch hesel, která jsou sice schůdná, čitelná a pochopí je každý, i ten negramota, když vidí usměvavého a spokojeného tlouštíka v příjemných barvách. Jenže heslo nic neřeší, nic neprovádí, nic neplní, nic nerealizuje, o ničem vlastně ani nevypovídá. Takové krásně vypadající heslo si může vzít do huby i lump a podvodník. Tím pádem nutně docházím k tomu, že tento mumraj je tak na dvě věci. Vše bude stejně jinak, i když v zásadě se nic nezmění. Víme to nakonec všichni, a stejně se podvolujeme tomuto mechanismu, který se stále označuje tím nádherným a zavádějícím slovem: demokracie.
Demokracie to není vůbec žádná. Jsme v rukou hesel a tváří, které vymýšlí a vizážuje pár neznámých profíků, kterým je vše jedno. Pro ně je to byznys, ať to jsou amíci, nebo Číňané. A nejen u nás. Všude. Tento zbytečný mumraj je samozřejmě i v USA. A vlastně o nic nejde. Vše poběží v standardních kolejích jako vždy. Jen občas, jednou za čas, se objeví nějaký velikán, opravdu osobnost, která pak pohne ledy a vše přeonačí.
Luxus bohatých zemí Ovšem ouha! Neděje se tak všude. Promiňte mi, že si opět beru příklad u mých oblíbených amazonských indiánů. Tam jsou volby náčelníka opravdu nejen svobodné, ale zcela demokratické. Kandidáti jsou totiž absolutně transparentní. Všichni je důvěrně znají. Jsou jedni z nich, vyrůstali s nimi od dětství. Ostatní vědí, co umí, co od nich mohou očekávat. Znají jejich činy, ne jejich slova a tlachání. Navíc si musí zvolit toho nejschopnějšího, protože se jim jedná o přežití. Ten musí vědět, kdy a kde nejlépe lovit, stavět novou osadu, zahájit kácení lesa pro políčka juky. Oni nemají ten luxus bohatých zemí, zvolit si kohokoliv, kdo umí jen tlachat. Oni volí náčelníka pro jeho schopnost konat. Ten luxus zvolit si blbce a tlachala si dovolujeme my. Vydržíme to s ním totiž klidně i celé čtyři roky, a s prstem v nose, protože nám nejde o život. To těm indiánům o život jde, a proto jejich vůdci nikdy nejsou tlachalové.
Jistě zcela správně namítnete, že k tomu se nelze vrátit. Jasně. Kolo dějin jednoduše nejde zastavit a obrátit. Kdo by taky chtěl zaprodat svoji pohodlnost a vysoký standard existence za pro nás chudý život někde v chýších, že? My jim můžeme nyní jen tiše závidět a zase se koukat na hesla a barevné portréty.
V této situaci si však vždy vzpomenu ještě na něco. Na jiný model odjinud. Procházíte-li se největším parkem v centru Madridu, potkáváte se tam s historií španělského království v podobě soch králů. Zdaleka všichni nebyli moudří, chytří a dobří, mnozí byli i duševně vyšinutí a neschopní, nicméně jeden mne velice zaujal. Byl to, myslím, Alfons XIII. či XII., patřící do éry osvícených panovníků. Do kamenného podstavce byla vytesána jeho myšlenka, která je pro nás krutá a kacířská. Když se však nad ní zamyslíte bez emocí, je velmi pravdivá, kdyby to tak jednoduše šlo: „Vše pro lid, ale bez lidu.“
Jak může většina z nás posoudit složité ekonomické úvahy, souvislosti, vazby, korporativní a světové propletence, zákony, předpisy, politické a bezpečnostní hry atp.? Těmto spletitostem opravdu porozumí jen vybraní jedinci. Jen oni možná mohou bezpečně rozeznat politické programy a nabídky pro nás obyčejné lidi a proplout jimi. My obyčejní lidé jsme zase oproti politickým lidem dobří v něčem jiném. Jedni umí spravovat zuby či auta, pomáhat rodit děti, jiní opravovat záchody či kanalizaci, psát básně, zpívat, stavět domy... Nikdy ale nemůžeme zcela pochopit zákulisí volebních kampaní, politických potyček, jednotlivých tváří stran. A tak nemůžeme ani správně vybrat vítěze.
Volby jsou tak jen drahý cirkus, kde si každý honí triko a lže. Co s tím? Zrušit demokracii? A co místo ní? To ještě nikdo nevymyslel, nad tím se už pozastavil Winston Churchill, jako že je sice zatraceně nevýhodná, ale nikdo na nic lepšího ještě nepřišel. Svého času vymysleli v Kolumbii něco jiného. Dvě hlavní politické strany, jiné v těch letech neexistovaly, se prostě ve 20. století dohodly, že po mnoha desetiletích krutých a krvavých bojů budou vládnout střídavě. Čtyři roky konzervativci, čtyři roky liberálové. Docela prosté. Volby se prakticky zrušily a nikomu to ani nevadilo. Ušetřily se velké výdaje, nervy kandidátů i voličů. Jednou pravičáci, jednou levičáci. Rovnováha musí přece být, ne? Jednou se bude čtyři roky budovat a budou se držet peníze a jednou se budou čtyři roky peníze rozpouštět a rozdávat. My všichni, tedy ten lid, přece máme mnohem důležitější věci na práci než se zdržovat volbami, studiem stranických programů a vyhledáváním jejich skutečného významu. My léčíme, rodíme, spravujeme záchody a kanalizace, píšeme básně, stavíme domy... A k tomu potřebujeme klid a mít se dobře, bavit se a radovat se. A to nám právě mají zajistit páni politici. Ti by měli být však ostře sledováni a tepáni kontrolními systémy a novináři, ty špatné by měly soudy soudit a věznice věznit. K tomu všemu však nejsou třeba volby.
***
Máme důležitější věci na práci než se zdržovat volbami, studii programů a hledáním jejich skutečného významu
O autorovi| MNISLAV ZELENÝ-ATAPANA, etnograf
