Vlastně asi nejde ani tak moc o osobu Jurije Lužkova. Jeho přímý nadřízený ze zákona, prezident země Dmitrij Medveděv, si prostě potřeboval vybrat nějakou výraznou, doposud nezlomenou osobnost, kterou by trošku naštípnul, a nakonec dostal zcela na kolena. Sdělí tak světu, že se z adolescentního následníka všemocného vůdce Ruska Vladimira Putina vyklubal samostatný, silný a svéprávný lídr. Takový, za kterého stojí hlasovat ve volbách v roce 2012.
Kromě toho, že odvolání Lužkova je gesto demonstrace síly i samostatnosti, Kreml jeho politickou likvidací pokračuje v plánu vyměnit všechny regionální elity. Většinou se tak děje tiše a bez skandálů. Letos už na nátlak z Moskvy „dobrovolně“ odstoupil prezident Tatarstánu Šajmijev nebo prezident Baškírie Rachimov. Medveděv mu za to, že se dokázal smířit se svým politickým koncem bez odporu, udělil medaili Za zásluhy o vlast. I Lužkov by si takové ocenění zasloužil. Nesměl by se ale stavět na zadní.
Když po rozpadu SSSR přebíral Moskvu do svých rukou, byla v troskách. Dnes patří, i přes řadu výhrad, ke světovým velkoměstům. Jenže Lužkov, jak je jeho zvykem už bezmála 20 let, odmítl poslouchat a direktivu shora „vypadnout tiše a pokorně“ ignoroval. Rusové milují vzdorovité a ublížené, statečné a utiskované, a právě takovým by se Lužkov v jejich očích mohl díky nucené demisi stát. Jeho největším nepřítelem teď ale není Medveděv či Putin, ale čas a věk. Ve čtyřiasedmdesáti se na barikády šplhat asi nebude a revoluci nepovede. Musí to tušit. Jeho poslední výnos přikazuje vybudovat v Novoostapovské ulici veřejnou telefonní službu pro invalidy. Nezbývá mu než doufat, že alespoň v učebnicích dostane důstojné místo. Ve státním aparátu už určitě ne.
