Klíčová chvíle, která Séguinovi zavřela okno k výstupu na politický vrchol, přišla v roce 1997. Nepodařilo se mu přesvědčit prezidenta Chiraka, aby nerozpouštěl Národní shromáždění a nevypisoval předčasné parlamentní volby. Vítězství levice, které následovalo, otevřelo Séguinovi cestu k politicky nejvýraznějšímu postu jeho kariéry. Stal se předsedou pravicového politického seskupení Sdružení pro republiku RPR. Osobní satisfakce na pozadí nešťastného Chirakova manévru. Leč ve vedení pravicové strany nedokázal nový předseda najít životaschopný kompromis, který by spojil svářící se proudy, a ve snaze usměrnit ideologickou orientaci strany vsadil na nesprávné spojence. Přílišné lpění na zásadách gaullismu, který se pro většinu stal už jen historickým nátěrem, ho přivedlo do bezvýchodné situace. Zbyl mu pak jen jediný jeho osoby důstojný krok, a to rezignace na stranické předsednictví.
Ten, který dal lekci z politické kultury Narodil se v Tunisu v roce 1943 v rodině jednoho z tzv. pieds-noirs, jak se říkalo ve Francii krajanům, kteří se vydali za štěstím do severní Afriky. Otec, velký patriot, se mu stal celoživotním vzorem. Bojoval za svobodnou Francii v řadách africké armády a padl necelých pět měsíců po synově narození. Když byl Séguinovi udělen Řád čestné legie, odmítl ho převzít. „Můj otec padl za svobodu Francie, ale čestným legionářem jmenován nebyl. Stejnou poctu pro sebe proto přijmout nemohu.“
Séguinův patriotismus se promítl do jeho obrany francouzské suverenity před tím, co považoval za hrozbu ze strany nadnárodně budované Evropy. S vervou vedl zápas proti Maastrichtské smlouvě. Jeho plamenný projev v parlamentu v roce 1992, zaměřený proti „omezení suverenity“, zůstane natrvalo zapsán do zlatého fondu řečnické brilantnosti. Věhlas přinesl Séguinovi i jeho následný televizní dialog s prezidentem Mitterrandem, obhájcem Maastrichtské smlouvy, uskutečněný před referendem o zásadní politické změně na podzim 1992. Zdvořilost, s níž zapálený patriot oponoval prezidentovi, mu pak někteří vyčítali. Leč nikdo mu nemohl upřít, že zůstal věrný sám sobě. Dal Francii lekci z politické kultury a z respektu k institucím republiky.
Opozice Philippa Séguina vůči Maastrichtu nebyla pouze suverenistická. Tvrdil, že pravý gaullismus se nedá zredukovat na tržní liberalismus a názorový konzervativismus. V červnu 1993 odsoudil politiku evropských vlád, které se podle něho vzdaly boje s masovou nezaměstnaností a pasivně se začaly přizpůsobovat evropským direktivám preferujícím liberalizaci obchodu a služeb. Neváhal tuto tendenci nazvat dokonce „sociálním Mnichovem“, narážeje na předválečnou neslavnou a hanebnou rezignaci západních vlád před diktátem hitlerismu. Úsilí o „jinou politiku“ Sociální akcent vnesl i do Chirakovy kampaně k prezidentským volbám v roce 1995, když budoucího prezidenta přesvědčil, že pojem „sociální trhlina“ (fracture sociale), s nímž přišel levicový sociolog Emmanuel Todd, vystihuje reálný stav země. Jednalo se o znepokojení ze zvětšující se propasti mezi bohatstvím a chudobou jako nebezpečím pro budoucí společenskou soudržnost republiky. Tyto a podobné Séguinovy veřejné i stranické intervence ve prospěch sociálně laděného gaullismu, označované jako úsilí o „jinou politiku“, zapadají do dlouhodobé koncepce séguinismu, k němuž patří odmítání „pravicové úchylky“ v hlavním proudu francouzského republikánství. Tato tendence se táhne od 80. let a paradoxně s ní skoncoval právě Jacques Chirac, byť mu Séguinovo „sociální našeptávání“ napomohlo dojít až do Elysejského paláce. Jmenováním Juppého do čela nové vlády v roce 1995 dal jasně najevo, že k Séguinově „jiné politice“ se staví zády.
Posledním politickým zápasem Philippa Séguina byl pokus dobýt pařížskou radnici v roce 2001. Bylo z toho fiasko. Neúspěch ho poznamenal natolik, že se o rok později vzdal křesla v poslanecké sněmovně, do něhož poprvé zasedl v roce 1978. Na podzim roku 2002 opustil poslední mandát držený ještě na pařížské radnici a jako jediný z „baronů“ a „těžkých vah“ RPR odmítl přejít do nového politického seskupení Svazu lidového hnutí (UMP), jež dovršuje dlouhodobě zrající obrátku gaullismu doprava.
V politické penzi se tento fanoušek fotbalu a pařížského PSG a nenapravitelný kuřák francouzských gitanesek bez filtru, který neváhá při jednom rozhovoru hodit ve zlosti na novináře popelník, stal „služebníkem státu“. Nejprve jako zástupce francouzské vlády u Mezinárodního úřadu práce (2002) a následně ve funkci prvního předsedy nově zřízeného Finančního soudního dvora s úkolem dohlížet na úniky ve státních výdajích. Charismatický politik, který se dokázal stáhnout z veřejné scény, aby s sebou vzal část toho, co začalo překážet. Jev v politice vídaný zřídkakdy.
O autorovi| ZDENĚK MÜLLER filozof a arabista
