3. května 2017 16:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Dvě variace na Rusalku a Sněguročka v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Opera Rusalka. Rusalka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Opera Rusalka. Rusalka. | foto: Pavel Křivánek

61. operní panoramata - týden od 23. do 29. dubna. Dvě pohádkové opery s tragickými koncem, dva příběhy o nemožnosti beztrestně sloučit svět nadpřirozených bytostí a lidí: zatímco Dvořákova Rusalka v Opavě s mladými talenty setrvala u tradičně konzervativního přístupu - na rozdíl od nedávného plzeňského uvedení, Sněguročka Nikolaje Rimského Korzakova v Pařížské národní opeře vykročila až provokativně k postmoderní dekonstrukci. Inspirace na dny příští nabízí první díl italského seriálu o Verdim na ČT art.

Opavská a plzeňská Rusalka jako inscenační protipóly

Rusalka Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila, v posledních pěti letech ve světě nejhranější česká opera, se dnes uvádí v širokém rozpětí od pohádky o vodní víle po drsné, až brutální režie s psychologizujícími sondami do temných zákoutí duší nadpřirozených bytostí (které ovšem, jak známo, duši nemají). Opavské a nedávné plzeňské nastudování se osciluje kolem těchto protikladných přístupů.

Nedávná plzeňská inscenace Tomáše Pilaře sice nešla v krutosti tak daleko jako například vyhlášená mnichovská verze Martina Kušeje s předobrazem otřesné kauzy Rakušana Josepha Fritzla, který vlastní dceru držel dlouhá léta ve sklepě svého domu, znásilňoval ji a plodil s ní děti. Pilař „jen“ balancoval mezi různorodými nápady. Základem scény pro celou operu jsou surrealistické obrazy tří dveří a postele uprostřed březového lesa. Vodník tu působí jako velekněz nějakého řádu podobný Sarastrovi. Ovládá bílý svítící valoun, který se postupně objevuje na hrudi jednotlivých ženských postav včetně malého děvčátka, o které pečuje na začátku a na konci opery. Rusalka zde má žensky vyzývavé alter ego v podobě Ježibaby, Princ ovšem zůstal pohádkový. Třeba to byl v Pilařově pojetí vše jen sen, ve kterém je dovoleno vše, takže Vodníkovy dveře mohou zůstat pro Rusalku zamčené, dveře Ježibaby se zdeformují a klíč od těch Princových mu Rusalka vrátí a lehne si vedle něj, ačkoli je jako vodní víla nesmrtelná. Do toho buclatá kuchařka (u Dvořáka Kuchtík) porcuje v zakrvavené zástěře kašírované sumce, což působí směšně, a je dobře, že je škrtnuta scéna s Hajným ve třetím dějství, ve kterém by Ježibaba sotva mohla pohrdat „nedokrmeným vyžletem“. Výtvarné řešení Aleše Valáška, projekce Petra Hlouška a světelný design Antonína Pflegera jsou ovšem v našich podmínkách velmi zajímavé. Režijní postupy odkoukané z inscenací renomovaných světových režisérů, však v Pilařově inscenaci působily jako izolované nápady, které se nahodile ztrácejí a vynořují bez dopracování point a tématu takto roztříštěného výkladu.

Opavské nastudování režiséra Ilji Racka na scéně a v kostýmech Dany Hávové naopak reprezentuje tradiční pohádkový výklad Rusalky. Tatíčkovsky dobrácký Vodník v dlouhém plášti s rybími šupinami vystupuje v zeleno-modrém světle z jezera, tedy z propadla, nad kterým se vznáší mlha. Zásadním nedostatkem výroby takové mlhy během celého prvního i třetího dějství bylo to, že zařízení hučelo tak intenzivně, že bylo slyšet i ve forte a rušilo hru orchestru i zpěv sólistů. Skotačivé lesní žínky jsou obohacené o tři baletní, mají bohaté dlouhé zlaté vlasy a tylové sukýnky. Křehká Rusalka vystřídá zelené šaty vodní víly, bílé na ramínkách, které však při setkání s Princem připomínají spíše kombiné, a secesní svatební, až skončí v šedé říze. Noblesní Princ vystupuje v uhlazeném sametovém fraku, zatímco Ježibaba v rudém s dlouhými červenými nehty a dredy je divoce pomalovaná. Hajný v mysliveckém a Kuchtík s typickou bílou čepicí nezapřou své profese. A Cizí kněžna svádí Prince v rusovlasé paruce, rudých rukavicích s prsteny a vypasovaném korzetu. Jen polonazí tanečníci a tanečnice s červenými maskami se zobany na obličeji jakoby do zámku zavítali z úplně jiného času, prostoru i stylu. Režijní vedení postav jednoduše ilustruje děj. Scéna druhého dějství sice prostřednictvím lustrů evokovala secesi, ale látkou potažené hranaté konstrukce objektů kolem „rybníka“, do kterých se dalo dobře svítit různými barvami, svědčily spíše o nedostatku peněz a možná i invence.

Opera Rusalka - B. Řeřichová, balet SDO.

Opera Rusalka - B. Řeřichová, balet SDO.

Plzeňskou inscenaci dirigoval zkušený Norbert Baxa. Pojal operu ve velmi kontrastních tempech s prodlouženými pomalými a naopak svižnějšími rychlými tempy v porovnání s nahrávkami. Také dynamiku se snažil rozehrát v plné škále, což posilovala i amplifikace některých dramatických scén s přidanými reálnými zvuky, která však hudební tok spíše narušovala. Problém byl, že orchestr nedokázal Baxovy požadavky uskutečňovat bez kazů zejména u lesních rohů.

V Opavě svěřili hudební nastudování mladému třicetiletému dirigentovi Marku Šedivému, který se skvěle prezentoval například nedávno v Ostravě ve Fibichově Bouři, v níž si poradil i s přerušenou inscenační tradicí této opery. Také v Rusalce zopakoval, že v něm roste velký operní talent. Nijak neexperimentoval ani s tempy, ani s dynamikou. Slyšeno z druhého balkónu Slezského divadla dosáhl vyváženosti orchestru a sólistů včetně ansámblů, zejména sezpívaných žínek. Škoda, že neladily flétny a pikola ostře vyčnívala. Nicméně úsilí o plastické vymodelování hudebního dramatu mnoha odstínů emocí v romantických vlnách frází, dynamiky a agogiky bylo zřejmé.

Z plzeňského obsazení nejvíce zaujal František Zahradníček jako Vodník. Právě jeho áriím dal Baxa to velmi pomalé tempo a Zahradníčkovi se dařilo jim dát tah, čím posílil dojem onoho vznešeného velekněze. Richard Samek má pro Prince temnější hutný tenor, se kterým dokáže vystoupat do výšek, herecky však působil jako figurka bez vášně, kterou bychom u Prince očekávali. Herecké pojetí bylo naopak silnou stránkou jak Livie Obručník Vénosové jako Rusalky a Jany Foff Tetourové v roli Ježibaby.

Opera Rusalka. František Zahradníček (Vodník).

Opera Rusalka. František Zahradníček (Vodník).


Na opavské premiéře dostali sympaticky příležitost sólisté mladé generace. Barbora Řeřichová je sice stále ještě studentka pražské HAMU, má ovšem už za sebou mnoho rolí v Praze, Ostravě, Plzni a Liberci. Její zvučný soprán se rozezněl do průraznosti, která dodávala lyrickým částem, zejména árii o měsíčku razanci, ovšem poněkud na úkor oblosti frází. A lze předpokládat, že k dramatickým áriím 2. a 3. dějství sólistka postupně dozraje. Juraj Nociar zvládal zpočátku tenorový part Prince s krásně vystavěnými frázemi a plynulými přechody do výšek, ve třetím dějství, kdy vyčerpaný Princ hledá útěchu u jezera, se však najednou začaly objevovat prudké nárazy v nástupech. S pověstnými céčky v samém závěru umírání si však poradit dokázal včetně působivých decrescend. Vedle těchto dvou sólistů výkon Ilony Tiché jako Ježibaby tak přesvědčivě nepůsobil zejména kvůli neznělé hlubší poloze. Jako mimořádný talent se předvedla Simona Mrázková jako rozdováděný kuchtík.

Tuto sestavu mladých doplňoval dlouholetý sólista ostravské opery Martin Gurbaľ, který se v této roli prozpíval k empatickému starostlivému otci s měkkými hloubkami. I když si lze pro charakter Cizí kněžny představit ostřejší hlas s větším vibratem, na hlasu Kataríny Jordy už bylo znát, že tuto sólistku, která kdysi ohromila svým dramatickým koloraturním sopránem, za patnáct let jejího angažmá v Opavě v různorodém repertoáru nijak nešetřili.

Zatímco plzeňská Rusalka jakoby pootevřela dveře, od kterých se ale během inscenace ztratily klíče, ta opavská s podivnými nosany polonahých tanečníků a hukotem kouřostroje neškodně klovala do mdlé tradice.

Antonín Dvořák: Rusalka
Slezské divadlo Opava - hudební nastudování Marek Šedivý, režie Ilja Racek, scéna a kostýmy Dana Hávová, choreografie Jiří Pokorný, sbormistr Kremena Pešakova. Osoby a obsazení: Princ - Juraj Nociar, Rusalka - Barbora Řeřichová, Ježibaba - Ilona Tichá, Cizí kněžna - Katarína Jorda, Vodník - Martin Gurbaľ, Lesní žínky - Anna Bocanová, Lenka Jakubcová, Hana Dobešová, Hajný - Zdeněk Kapl, Kuchtík - Simona Mrázová, Lovec - Petr Urbánek. Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava, premiéra 23. dubna 2017.
Hodnocení 60 %

Divadlo J. K. Tyla Plzeň - hudební nastudování Norbert Baxa, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, projekce Petr Hloušek, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Martin Šinták. Princ - Richard Samek, Cizí kněžna - Ivana Veberová, Rusalka - Livia Obručník Vénosová, Vodník - František Zahradníček, Ježibaba - Jana Foff Tetourová, Hajný - Jan Ježek, Kuchařka- Iveta Žižlavská, Lesní žínky - Radka Sehnoutková, Anita Jirovská, Jana Piorecká, Lovec - Jiří Brückler. Sbor, orchestr opery a balet Divadla J. K. Tyla, premiéra Velké divadlo 8. dubna 2017.
Hodnocení 60 %

Černiakovova dekonstrukce operní pohádky o Sněguročce

Příležitostí vidět u nás některou z šestnácti oper ruského skladatele Nikolaje Rimského-Korsakova je u nás v posledních letech poskrovnu. Tu a tam se objeví v kombinaci s Mozartovým Rekviem jeho jednoaktová Mozart a Salieri, ve kterém podle Puškina Salieri žárlí Mozartova génia natolik, že ho otráví. Sněguročku, uváděnou též pod názvem Jarní pohádka, u nás naposledy uvedla v roce 2004 ostravská opera. Přitom se v poválečném socialistickém čtyřicetiletí téměř každou sezónu objevila na repertoáru našich divadel některá z jeho oper - Zlatý kohoutek, Carská nevěsta, Příběh noci vánoční, Pskoviťanka – a ještě častěji asi nejznámější dílo Rimského Korsakova – v baletním provedení efektní barvitá symfonická suita Šeherezáda podle pohádky Tisíce a jedna noci.

O to více je třeba ocenit Francouzský kulturní institut v Praze, že v úterý 25. dubna ve svém Kině 35 uskutečnil přímý přenos Sněguročky, kterou Pařížská národní opera zpřístupnila touto formou deset dnů po premiéře. Této možnosti mohou operní příznivci, kteří ještě Kino 35 neobjevili a spoléhají se jen na přenosy z MET, jen litovat – stálo to za to! Podobně jako dřívější přenosy nejen z Paříže, ale i z festivalu v Aix-en-Provence, ve kterých bude Francouzský kulturní institut pokračovat.

Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov (1844-1908), ruský hudební skladatel a pedagog, se hudbě věnoval jen ve svém volném čase, byl - stejně jako ostatní členové „mocné hrstky“ - hudební samouk. Přitahovaly ho lidové pohádky, které se staly náměty řady jeho oper. Rozsáhlá Sněguročka s prologem a čtyřmi dějstvími, vznikla na libreto, které si Korsakov sám upravil podle ruského dramatika Nikolaje Ostrovského. Je to jeho v pořadí třetí opera – první verze měla premiéru v St. Petěrburgu v roce 1882.

Rimskij-Korsakov - Sněguročka. Paříž.

Rimskij-Korsakov - Sněguročka. Paříž.

V souvislosti se Sněguročkou nelze nevzpomenout Rusalku Antonína Dvořáka, Korsakovova generačního vrstevníka. Hlavním tématem obou oper je nemožnost beztrestně sloučit svět nadpřirozených bytostí a lidí. Obě ženské pohádkové bytosti jsou ve světě lidí handicapovány – Sněguročce chybí láska, Rusalka nemá hlas, obě opery končí tragicky – umírá jak Sněguročka a Rusalka, tak jejich mužští partneři – Mizgir a Princ.

Romantik Rimskij-Korsakov byl mistrem orchestrace a partitura Sněhurky je plná podivuhodných impresionistických barev, které ostatně sám „viděl“. Popsal synestezii, kdy poslech hudby je spojen i s vizuálními vjemy: tónu C přiřazoval bílou, D žlutou apod. Tento jev zažívali i jiní skladatelé (třeba Olivier Messiaen), ale v poněkud odlišné stupnici barev.

Pařížská národní opera zvolila téměř kompletně ruský tým inscenátorů a interpretů. Hudební nastudování je dílem mladého ruského dirigenta Michaila Tatarnikova (1966), hudebního ředitele petrohradského Michajlovského divadla, který se už etabloval na ruských i zahraničních operních a koncertních scénách od La Scaly po Tokio a Filadelfii včetně moskevského Velkého divadla (dirigoval např. také Dvořákovu Rusalku v Bavorské státní opeře v roce 2013).

Režie byla svěřena dalšímu Rusovi, Dmitriji Černiakovovi (1970), oceňovanému doma i v zahraničí, který se mezi přední světové operních režiséry vypracoval svými provokativními inscenacemi. Nikdy však nejsou pouhými samoúčelnými exhibicemi - jeho aktualizace vždy nabízejí nový a pečlivě zdůvodněný a promyšlený dnešní úhel pohledu na klasickou operu a tradici. V kinech jsme mohli vidět jeho režii Borodinova Knížete Igora z MET, záznam Čajkovského Oněgina z hostování moskevského Velkého divadla v Paříži nebo na internetu Bergovu Lulu z Bavorské státní opery. Ve Scale si jeho Traviata při největší italské kulturní událostí, zahajovací premiéře sezóny vysloužila v roce 2013 mocné bučení. Z českých oper nastudoval Janáčkovu Jenůfu v curyšské opeře

Opera Rusalka. Luisa Albrechtová (Rusalka), Alžběta Vomáčková (Ježibaba)
Rimskij-Korsakov - Sněguročka. Paříž.

Černiakov si pro své inscenace zpravidla sám navrhuje scénu, tak tomu bylo i v případě Sněhurky, na kostýmech spolupracovala Elena Zajčeva.

Prolog se odehrává v baletním sále s lavičkami, uprostřed s pianem a rozpisem zkoušek na nástěnce. Vesna (ruská mezzosopranistka Elena Manistina s nádherně temnými hloubkami, mj. Azucenna v MET nebo Ježibaba v Santiago de Chile), mondénní žena ve stříbřité róbě a naddimenzované bílé paruce, secvičuje s dětmi vystoupení k oslavě konce zimy a příchodu jara. Děti si v igelitových taškách přinesly kostýmy ptáčků, jejichž různé zpěvy jsou v partituře obsaženy, a předvádějí, jak se naučily veselé písničky i tanečky. Mráz (ruský basista Vladimir Ognovenko) v baloňáku a civilním obleku s kravatou přivede Sněguročku s cestovní taškou. V kongeniálním podání ruské sopranistky s tatarskými kořeny Aidy Garifulliny jako by se právě vrátila z nějakého módního horského střediska – bílý kabátek s kožešinkou, na hlavě pletenou zimní čepici, se zájmem a závistí přihlíží zkoušce dětí. Když děti odběhnou do šaten manželé Mráz a Vesna, kteří spolu zjevně už dlouho nežijí, se přou o další osud své dcery Sněguročky. Vědí, že v bezpečí lesa už ji neudrží, protože dospívající dívenku přitahují lidé a hlavně pastýř Lel a jeho krásné písně. Dohodnou se, že Sněguročku pustí mezi lidi, ale nesmí se zamilovat – hrozba boha Slunce, že pokud Sněhurka pozná lásku, tak ji zahubí, by se naplnila. Hlídat ji má lesní skřítek – u Černiakova vybavený „outdoorově“ v maskáčové bundě, batohem a karimatkou.

Pro první dějství se scéna promění, baletní sál se rozjede do stran a vystřídá ho soudobá chatová osada na palouku lesa s mohutnými stromy. U Korsakova vesnici obývají Berendějci, poddaní bájného cara Berenděje, v Černiakovově inscenaci jakási ruská analogie hippies v kostýmech, které jsou směsicí dnešního oblečení – tenisek a sportovních bund – a tradičních ruských krojů. Komunita chystá slavnost slunovratu. Když se tu náhle objeví Sněguročka, líbí se všem, ujmou se jí starší dobráčtí manželé z karavanu. Sněguročku ale nejvíce přitahuje pastýř Lel, mohutný mladík s dlouhými hippiesovskými vlasy a klátivou chůzí, kterého oproti původnímu obsazení mezzosopranistkou ve francouzské inscenaci skvěle zpívá ukrajinský kontratenorista Jurij Miněnko. Lel ale o Sněguročku zájem nemá, což ji trápí. Do osady přijede bohatý kupec, u Černiakova suverén Mizgir (německý barytonista Thomas Johannes Mayer), aby si odvezl svou nevěstu Kupavu (rakouská sopranistka Martina Serafin) a podle starého zvyku ji z vesnice „vykoupil“ penězi a dárky – nadšení vesničané fotí šťastný pár na mobily. Když ale Mizgir uvidí Sněguročku, okamžitě se do ní zamiluje, Kupavu odvrhne a navíc ji před celou komunitou poníží. Sněguročka však jeho čím dál dotěrnější a erotičtější dvoření odmítá. Mizgir se ji pokusí znásilnit, bílé Sněhurčiny šatičky jsou celé zablácené, jak ji vláčel v lese – z nouze jí pomůže Lesní skřítek, který Mizgira dobře cílenou ranou srazí pěstí k zemi. Zoufalá Kupava se rozhodne stěžovat si na příkoří carovi Berendějovi.

Rimskij-Korsakov - Sněguročka. Paříž.

Rimskij-Korsakov - Sněguročka. Paříž.

Tlustý a dobrácký car, ukrajinský tenorista Maxim Paster, který se od druhé ceny z karlovarské pěvecké soutěže v roce 2000 stal sólistou moskevského Velkého divadla a prosadil se v Salcburku, Mnicha a Paříži, sedí na návsi na obyčejné židli za malířským stojanem, na sobě má nějaký starodávný lidový kroj. Kupavu přijme a při její rozsáhlé stížnosti se neubrání klimbání, což vnášelo do inscenace humor. Když ale uvidí Sněguročku, pochopí, že její krása není z tohoto světa a vzpomene si na hněv boha slunce a lásky Jarila, který už dlouho pronásleduje říši neúrodou. Ví, že ho usmíří jen oběť Sněguročky. Svolá svoji komunitu a vyhlásí, že kdo do rána získá její srdce, stane se jejím manželem. Přihlásí se Mizgir i Lel. Začnou slavnosti slunovratu a plodnosti – divoké výskání nahých dívek, naháněných mezi stromy nahými mládenci, bylo divadelně efektní, rozparádění vesničané připomínali bakchanálie nebo syrově primitivní rituály Huxleyho Konce civilizace.

Pro třetí jednání se scéna proměnila na hluboký les, částečně umístěný na točně, což umožňovalo působivé efekty světel a stínů. Zoufalá Sněguročka kácí modly pohanských božstev, vyhledá matku Vesnu a v „iniciačním“ nočním rozhovoru jí připomene její slib, že jí splní každé přání. Poznala už krásu písní, veselost i bolest a žárlivost – ale chce poznat i lásku. Matka jí se zdráháním vyhoví – zamiluje se do prvního muže, kterého potká. Je to Mizgir – Lel dal přednost obyčejné ale milé a vášnivé Kupavě. V Černiakovově pojetí ale láska Sněguročce štěstí nepřinese ani na chvíli a s prvním paprskem slunce se Sněguročka hroutí, láskou šílený Mizgir prchá do lesa (podle libreta skočí do jezera a utone). Bůh slunce Jaril je usmířen a car Berenděj vyzve lid k oslavě světla, tepla a úrody.

Černiakovova Sněguročka není pohádka pro děti – je v ní hodně erotiky a vyhrocených milostných vášní. Příběh uchopil ve stylu dekonstrukce, metody práce francouzského filozofa Derridy. Jeho „postmoderní“ myšlenková i vizuální koncepce kupodivu vyjádřila podstatu pohádkového příběhu, kde se mísí lidé a nadpřirozené bytosti a pohanské mýty s racionalitou, přesně. Podařilo se mu trosky dávného mýtu rekonstruovat srozumitelně pro dnešního diváka – měl ovšem k dispozici pro jednotlivé role ideální představitele.

Černiakovovův další příspěvek do diskuse, jak dělat klasickou operu dnes, ukázal, že lze autora a dobu vzniku opery ctít, ale interpretovat ji dnešníma očima a zkušeností. A Korsakovova hudba je nádherná – i když nedisponujeme barevným slyšením.

Nikolaj Rimskij-Korsakov: Sněguročka
Dirigent Michail Tatarnikov, režie Dmitrij Černiakov. Sněguročka - Aida Garifullina, Vesna – Elena Manistina, Mráz – Vladimir Ohnovenko, Car Berenděj – Maxim Paster, Kupava – Martina Serafin, Mizgir – Thomas Johannes Mayer, Lel – Jurij Myněnko, Bakula – Vasilij Goršikov, Bakulova žena - Carole Wilson a další. Orchestr a sbor Pařížské národní opery. Přímý přenos z Pařížské národní opery, nastudováno v ruštině, francouzské a české titulky. Francouzský kulturní institut, Kino 35, úterý 25. dubna.
Hodnocení 90 %


Inspirace na dny příští

Verdi (1/7) Seriál It. (1982). Zpracování životních osudů slavného skladatele (85 min). Hrají R. Pickup, G. Albertini, O. Antonutti, C. Fracciová. ČT art, čtvrtek 4. května 20:20 h (další díl čtvrtek 11. května 2017 20:20 h.).

Helena Havlíková, operní kritička
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Grafton Recruitment Praha
|INŽENÝR KVALITY| na Chomutovsku

Grafton Recruitment Praha
Ústecký kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč

Najdete na Lidovky.cz