Tomáš Kalousek žije už deset let v Mexiku. K návratu se nechystá ani poté, co se v zemi objevila řada případů prasečí chřipky, na niž už několik lidí zemřelo. Také Tomášova rodina v Českých Budějovicích o něj nemá přehnaný strach. „Brácha minulý týden v telefonu říkal, že toho jsou plné televizní zprávy, všechno se ale soustředí na hlavní město, kde je také nejvíc případů nákazy. Na vesnici je klid, nic se neděje,“ říká Tomášův bratr Dan.
Tvrdí, že se rozhodně nebojí o Tomášovo zdraví víc než před odhalením nového viru. „Já hrozbu prasečí chřipky nepodceňuju. Právě naopak. Bratr ale bydlí prakticky sám v malé vesnici u moře padesát kilometrů od nejbližšího města a hrozba nákazy je tak stejná nebo menší než kdekoliv na světě. V době letadel nikdo neví, kde se ten virus právě může objevit,“ říká Dan.
Dosavadní klid rodiny, jejíž člen žije přímo v Mexiku, ostře kontrastuje s panikou, kterou prasečí chřipka vyvolala po celé zeměkouli. Noviny jsou plné odhadů, kolik by mohl mít nový virus na svědomí obětí, poukazuje se na epidemii španělské chřipky, která skolila po první světové válce přes dvacet milionů lidí. Jenže za posledních deset let se paradoxně nejedná o nic nového. Naopak. Z laického pohledu se zdá, jako by podobných celosvětových „antiepidemických akcí“ přibývalo.
Ať už to byla před třemi roky hrozba ptačí chřipky, před sedmi lety virového onemocnění SARS nebo obava z rozšíření nemoci šílených krav na člověka, vždy měla preventivní světová akce podobný průběh. Obrovský mediální zájem, menší či větší panika mezi lidmi, kteří začali preventivně nakupovat léky a přestávali cestovat, poškození světové ekonomiky a následně, po několika měsících klid. Hrozba skončila, ať žije nová hrozba.
„Pravda je, že když se třeba dnes někoho zeptáte, co je to SARS, mladší ročníky už na to těžko dokážou odpovědět, ačkoliv se jedná o záležitost starou jen několik let. Přitom virus se může kdykoliv znovu objevit,“ říká mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben.
I když nikdo nepochybuje o tom, že jeden zachráněný život má větší cenu než cokoliv jiného, mnozí odborníci se zamýšlejí nad otázkou, zda je rozsah preventivních akcí proti možné pandemii adekvátní skutečné hrozbě a nakolik mediální panika, doprovázená masivními výdaji států, naopak způsobuje škody v jiných oblastech. Včetně třeba nedostatku peněz na léčbu známých typů onemocnění, na které umírají miliony lidí. Následující text nezpochybňuje hrozbu prasečí chřipky, spíše chce upozornit na dopady „globální paniky“, která v nejbohatší části planety vyvolává strach a vyvíjí tlak na politiky, aby reagovali bez možnosti situaci zanalyzovat.
Zapomeňte na AIDS Zatímco i v Česku začali lidé nakupovat v obavě z nákazy prasečí chřipkou preventivně antivirotika, a z lékáren dokonce mizejí i roušky na obličej, Miroslav Hlavatý z České společnosti AIDS pomoc má jiné starosti. Po zkušenostech s podobnými kampaněmi v případě SARS, BSE či ptačí chřipky totiž předpokládá, že HIV pozitivní pacienti přestanou minimálně na čas veřejnost zajímat. A výrazně se zmenší i objem prostředků vynakládaných na léčbu či prevenci proti této smrtelné nemoci. „Kdybych dneska vyšel do ulic s transparentem, aby se lidé důsledně chránili při pohlavním styku před hrozbou AIDS, možná by mě ukamenovali, možná bych sklidil posměch. Koho zajímá AIDS, když tady hrozí prasečí chřipka, na kterou se může umřít do týdne,“ říká Hlavatý.
Podobné to podle něj bylo, když se objevil SARS nebo se vybíjely drůbeží chovy kvůli ptačí chřipce. „Vždycky se jedná o stejný průběh. Peníze z veřejných i soukromých zdrojů se přesouvají do prevence před momentální hrozbou a na prevenci proti nemoci, která zabíjí miliony lidí už dnes, se rychle zapomene,“ tvrdí.
V Česku dnes žije 1236 oficiálně potvrzených nositelů viru HIV, přičemž počet nakažených rok od roku stoupá. Před deseti lety jich byla třetina. Na celém světě už zemřelo na AIDS takřka třicet milionů osob, jen v roce 2007 se pak nově nakazily dva miliony obyvatel zeměkoule, z toho 460 tisíc dětí. Česká společnost AIDS pomoc shání podle Hlavatého peníze na prevenci, testování i léčbu nemoci, kde se dá, jakmile ale přijde kampaň proti ptačí, prasečí chřipce či jiné nové hrozbě, dveře sponzorů i drobných dárců se zavírají. A ubývá i peněz z veřejných zdrojů.
„O to silněji jsou slyšet vyjádření ve smyslu, že za AIDS si na rozdíl od chřipky každý může sám. Jenže si málokdo uvědomuje, jaká náhoda, jaký nepatrný okamžik může rozhodnout o tom, že se člověk nakazí,“ říká Hlavatý. Když se podle něj navíc objeví zprávy o SARS či podobném onemocnění hrozícím celosvětovou epidemií, veškerou snahu o účinnou prevenci okamžitě zastíní nová hrozba. „Když vidím v televizi Mexičany, jak hromadně kupují a nosí roušky na obličej, aby se nenakazili prasečí chřipkou, vždycky se musím ptát, kolik z nich tentýž večer použije při nějakém náhodném pohlavním styku kondom.“ Příprava na pandemii Alena Šteflová, ředitelka kanceláře českého zastoupení Světové zdravotnické organizace (WHO), o smyslu důsledné celosvětové prevence proti možné pandemii nemá pochybnosti. A to ani přesto, že informace, rozšiřované po celém „globalizovaném“ světě rychlostí blesku, vyvolávají někdy i zbytečný strach a určitý druh paniky. Jenže při některých novinových titulcích, hlásajících, že by na chřipku mohlo umřít až sedm milionů lidí, není divu.
„Samozřejmě, že informování o hrozbě musí být v podobných případech maximálně vyvážené, nemělo by vyvolávat v lidech přehnanou paniku. To je úloha odborníků i médií, kterou se ne vždy podaří naplnit,“ říká Šteflová. Stejně tak je podle ní pravda, že na „obyčejnou“ chřipku ročně zemře v Česku 2000 lidí, aniž by to vzbudilo jakoukoliv větší pozornost. Existuje i řada dalších nemocí, u nichž je celosvětově počet obětí mnohonásobně vyšší než nejpesimističtější odhady v případě prasečí chřipky. Desetitisíce lidí umírají v republice na následky kouření nebo obezity, aniž by kvůli tomu většina lidí nějak měnila své životní návyky. Když se ale objeví hrozba nového chřipkového viru, jdou si preventivně koupit léky a roušku, aby své zdraví maximálně ochránili. A kouří nebo se přejídají dál.
Pokračování na straně 20
Epidemie strachu
Dokončení ze strany 19
„V lidech vždycky vyvolává největší strach hrozba z nějaké nové nemoci, která tady ještě nebyla. Nevzrušují je tolik rizika, s kterými se setkávají denně,“ říká Duben.
Alena Šteflová tvrdí, že riziko chřipkové či jiné pandemie je přece jen specifické. Odborníci už dlouho varují před tím, že chřipkových virus může zmutovat do nového kmene, který zasáhne celý svět. I když pravděpodobně s mnohem mírnějšími následky než měla španělská chřipka po první světové válce, kdy byli lidé podvyživení a lékařská péče ani zdaleka nedosahovala dnešní úrovně. „Třeba takovou novou hrozbu skutečně představuje virus prasečí chřipky, i když to samozřejmě ještě dnes nevíme,“ říká Šteflová. Právě nárůst epidemií jako SARS či ptačí chřipka v posledním desetiletí může podle ní znamenat předzvěst, že se skutečně blíží světová pandemie. „A my na to musíme být připraveni,“ dodává.
Fakt, že státy v případě SARS či ptačí a prasečí chřipky vynaložily miliardy dolarů do opatření, která se později ukázala jako částečně zbytečná, neznamená podle ní vyhazování peněz oknem. „Nikdo neví, jak by se rozšiřoval SARS, kdyby ho WHO a světová odborná veřejnost i politici nezačali od počátku brát vážně a nepřijali příslušná preventivní opatření,“ říká Šteflová. „Kdyby dnes přišla velká voda, určitě bychom na ni byli lépe připraveni než v roce 2002. Podobné je to i s hrozbou pandemie. Pokud by se katastrofické scénáře naplnily, svět je mnohem připravenější,“ tvrdí. A nejde jen o hrozbu úmrtí či poškození zdraví milionů lidí, ale i o zajištění prostého fungování státu. „Kdyby tady onemocněla čtvrtina lidí, stát, včetně současného systému zdravotní péče by zkolaboval.“ Na počátku bylo slovo Přes odborná ujišťování o nezbytnosti podobných celosvětových kampaní, jaké v poslední době provázejí zprávy o možných pandemiích, se řada odborníků zamýšlí také nad tím, jakou formu by tyto kampaně měly mít. A hledá se odpověď na otázku, jak minimalizovat škody, které často v dobré víře působí příliš katastrofické zprávy, jež každou podobnou hrozbu provázejí.
Podle útvaru hlavního hygienika ČR nemá ministerstvo zdravotnictví souhrnně vyčísleno, kolik celkem stála Česko preventivní akce proti SARS či ptačí chřipce. Mimo jiné proto, že kampaň zasahuje celou řadu resortů, nejen zdravotnictví. Velmi pravděpodobně se ale jedná o částky v řádu desítek milionů. Jen pro srovnání: Argentina kvůli současné chřipkové hrozbě vyčlenila podle agentury Bloomberg na doplnění zásob antivirotik částku 350 milionů korun.
Nepřímé důsledky kampaně jsou ještě markantnější. Lidé se bojí, přestávají cestovat, mění své zažité návyky, a tedy i poškozují ekonomiku. Především se ale lidský i finanční kapitál soustředí na jednu hrozbu na úkor prevence proti hrozbám dalším. V globalizovaném světě přitom o míře paniky a strachu může rozhodovat jediné slovo, jediný název.
„Dnes už nikdo asi neví, kdo začal jako první používat označení prasečí chřipka. V prasatech mohl virus vzniknout, ale dál si žije vlastním životem a nemá s těmito zvířaty vlastně nic společného,“ tvrdí Duben. Jenže slovo „prasečí“ natolik úderně zní, že se rychle rozšířilo po celém světě. „Je to jako v politice. Kdo problém pojmenuje první, vyhrává,“ říká Duben a nabízí třeba paralelu se sarajevským atentátem a Václavem Klausem.
Dnes se už vzhledem ke škodám, které název prasečí zbytečně působí zemědělcům, ujalo pojmenování mexická, což se ale asi nelíbí Mexičanům. Evropská komise začala raději ve snaze „neutralizovat“ dopady názvu používat spojení nová chřipka. Odborný název viru „subtyp A(H1N1)“ je pro média a veřejnost těžko uchopitelný, takže by zřejmě neměl takový dopad jako název „prasečí chřipka“.
„V roce 2005 jedna studie zjišťovala dopad kauzy BSE ve Francii. Zjistilo se, že konzumace hovězího masa dramaticky poklesla, když francouzská média používala označení nemoc šílených krav častěji než BSE,“ píše Dan Gardner v knize Risk, která se zabývá strachem v euroatlantické společnosti a manipulací s ním. A popisuje následující psychologický experiment: „Aby potvrdili tyto výsledky, provedli Marwan Sinaceur, Chip Heath a Steve Cole experiment. Během něj žádali účastníky, aby si představili, že právě snědli hovězí a zároveň se dozvěděli zprávu o BSE. Zjistili, že ti, kteří slyšeli o nemoci šílených krav, vyjadřovali větší obavy a inklinovali k tomu, že přestanou jíst hovězí, na rozdíl od těch, kteří slyšeli název bovinní spongiformní encefalopatie.“ Název „nemoc šílených krav“ přitom jako první nepoužil žádný veterinář, ale novinář David Brown z deníku The Daily Telegraph. Později to zdůvodnil tím, že chtěl, aby lidé této nemoci věnovali náležitou pozornost.
Kposílení paniky a strachu však nepřispívá jen název určité hrozby. „Média čím dál víc predikují potenciální budoucnost. To je vidět třeba na informacích, kolik lidí může zahynout... Taková ta apokalyptická vize je výrazně silnější než dřív,“ říká sociolog médií Tomáš Trampota z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Některé průzkumy podle něj navíc potvrzují, že v euroatlantickém prostoru se zahraniční zpravodajství ustejňuje - klesá počet témat a ta, která média zpracovávají, jsou stejná nebo velmi podobná. „To vede k tomu, že zpravodajství má mnohem větší razanci a je tam větší možnost k vytváření téměř globální paniky,“ říká Trampota. Média se také v mnohem větší míře monitorují navzájem, noviny či televize potřebují téma rychle odvysílat či publikovat i za cenu možných chyb. Nejprve se tedy objeví údaje o vysokém počtu nakažených či mrtvých, a teprve poté následuje úprava čísel.
Hrozba pandemie má i politický a ekonomický rozměr. „Takové téma obsáhne tolik mediálního prostoru, že je to pro politiky možnost se zviditelnit, a to okamžitou a spíše emocionální než racionální reakcí. Někdy to vede až k unáhleným krokům,“ tvrdí Trampota.
Josef Duben je ale přesvědčen o tom, že i státní a politický aparát je jen součástí jakéhosi začarovaného kruhu. „Lidé chtějí být dnes dokonale informováni, média se tomu přizpůsobují. A stát je v kleštích, protože kdyby nedělal nic nebo málo oproti některým dalším státům, ocitl by se v palbě kritiky vlastních obyvatel. Přitom ale musí počítat s tím, že když se hrozba nenaplní do očekávaných důsledků, bude kritizován zase za zbytečné výdaje,“ říká.
Mexiko není Lipno Markantní jsou důsledky každé takové preventivní světové akce pro světovou ekonomiku. V Mexiku, loni osmé nejnavštěvovanější zemi světa, očekávají odborníci drtivý propad turistického ruchu, na kterém je země zcela závislá. „Do Mexika loni odcestovalo sedm tisíc českých občanů, o dvacet procent víc než v roce předchozím. Letos logicky žádný nárůst neočekáváme,“ říká viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří Tomio Okamura.
Mexický turistický ruch čeká podle něj těžká krize. To ale mimo jiné znamená, že slibně se rozvíjející země bude mít také méně peněz na zdravotnictví a lidé méně prostředků na zlepšení své životní úrovně, včetně hygienických a zdravotních podmínek. Jestliže tedy zdravotníci varují před tím, že pro SARS a další podobná onemocnění jsou živnou půdou oblasti, kde lidé žijí ve špatných hygienických podmínkách a doslova se zvířaty pod jednou střechou, pak preventivní akce proti pandemii tuto hrozbu do budoucna mohou paradoxně ještě zvýraznit.
Nebezpečí rychlého přenosu nakažlivé nemoci z chudších oblastí do bohatých zvyšuje ještě komfortní a masový způsob cestování. „Dřívější osamocení cestovatelé se na takovou exotickou cestu důkladně připravovali, sháněli informace o tom, co je v zahraničí může čekat, chránili se očkováním. Při masové turistice je podobně důkladná příprava spíše výjimkou,“ tvrdí Okamura. Doufá, že panika kolem prasečí chřipky bude mít pozitivní vliv alespoň v tom, že lidé budou k cestám do vzdálených zemí přistupovat mnohem odpovědněji, a nikoliv jako k dovolené na Lipně. Smrt je podraz Preventivní kampaně v posledních letech ale nemají negativní účinek jen na ekonomiku chudších států třetího světa. Každá podobná akce přispívá k ohromným přesunům peněz. Zatímco například cestovní kanceláře se potýkají s úbytkem klientů, farmaceutické firmy pochopitelně zvyšují zisky.
„Každá nemoc je byznys, včetně AIDS. Když se obracím na některé farmaceutické společnosti se žádostí o sponzoring testování, dostávám často odpověď, že se jim to nevyplatí, protože je u nás zatím málo nakažených,“ tvrdí Miroslav Hlavatý. Jiní odborníci ale argumentují tím, že kdyby nebylo farmaceutického „byznysu“, zastavil by se také vývoj nových léků.
Někteří psychologové vidí nebezpečí spíše v tom, že v rámci podobných preventivních kampaní stačí jedno dobře vymyšlené slovo, případně mediální propaganda k tomu, aby určité lobbistické skupiny dokázaly manipulovat s miliony lidí. Právě v období strachu jsou totiž lidé v tomto směru nejméně obezřetní. A obava z neznámé nemoci funguje natolik zaručeně, že i když se v případě hrozby prasečí chřipky opakuje v krátké době už po několikáté stejný katastrofický scénář, svět se také chová stejně. Nikdo nad dalším hrozbou nemávne rukou s tím, že se znovu může jednat o planý poplach.
„V psychologii se tomu říká snížená frustrační tolerance. To znamená, čím větší je blahobyt, tím jsou lidé přecitlivělejší, čím méně jsou zvyklí pracovat, tím méně jsou ochotni snášet obtíže,“ říká psycholog Jeroným Klimeš.
„Jsme nejzdravější, nejbohatší a nejdéle žijící lidé v historii. A přesto máme stále více strach. To je jeden z největších paradoxů naší doby,“ popisuje náš svět Dan Gardner v Risku. Také Josef Duben se domnívá, že někdy až přehnaný strach vychází dnes spíše z člověka samotného a není důsledkem nějaké manipulace shora. „Dříve zemřel člověk v osmdesáti letech a řeklo se, že to bylo stářím. Dnes se říká: kdyby šel na operaci nebo se léčil, mohl tady ještě pár let být,“ konstatuje Duben. Ohromný pokrok v medicíně podle něj přispěl k tomu, že lidé jsou přesvědčeni o nekonečných možnostech vědy a na rozdíl od svých předků neberou smrt, včetně té tragické a předčasné, jako součást boží vůle nebo prostě běhu života. „Lidé s nemocemi bojovali vždycky, ale se smrtí byli mnohem více smířeni. Když dnes zemře člověk, bereme to často jako podraz, podvod, prostě něčí chybu.“
Z této filozofie pak podle něj vychází strach z rozšíření neznámé nemoci, se kterou si věda zatím ještě nedokáže poradit. A místo prosbám k Bohu se lidé ze stejných důvodů obracejí k jiným autoritám. „Obecně se dá říct, že v situacích, nad kterými člověk nemá kontrolu, obrací se na někoho, kdo by tu situaci měl mít pod kontrolou, ať je to Bůh nebo všemohoucí stát,“ dodává Jeroným Klimeš.
***
Na „obyčejnou“ chřipku ročně zemře v Česku 2000 lidí, aniž by to vzbudilo jakoukoliv větší pozornost. Desetitisíce lidí umírají v republice na následky kouření nebo obezity, aniž by kvůli tomu většina lidí nějak měnila své životní návyky.
Kdyby dnes přišla velká voda, určitě bychom na ni byli lépe připraveni než v roce 2002. Podobné je to i s hrozbou pandemie. Pokud by se katastrofické scénáře naplnily, svět je mnohem připravenější. Alena Šteflová Světová zdravotnická organizace
Lidé s nemocemi bojovali vždycky, ale se smrtí byli mnohem více smířeni. Když dnes zemře člověk, bereme to často jako podraz, podvod, prostě něčí chybu. Josef Duben mluvčí Státní veterinární správy
Média čím dál víc predikují potenciální budoucnost. To je vidět třeba na informacích, kolik lidí může zahynout... Taková ta apokalyptická vize je výrazně silnější než dřív. Tomáš Trampota sociolog médií, FSV UK
Minulý týden se začaly z Mexika šířit inform ace o novém ty pu chřipky, označované jako prasečí. Okamžitě se objevily zprávy o nakažených i mrtvých a „globální vesnici“ opanoval strach z pandemie. Ab y nemohly být nařčeny ze zanedbání čehokoli, začaly úřady po celém světě přijímat různá opatření a vyčleňovat na boj s chřipkou značné finanční prostředky. Jde o scénář, který se v posledních letech opakuje již po několikáté, stačí si vzpomenout n a SARS či ptačí chřipku.
Foto Reuters -Eliana Aponte
O autorovi| MAREK KERLES, FRANTIŠEK ŠULC, Autoři jsou redaktoři LN
