Je mu sice jen jednatřicet, ale pohled na život má jasný: pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš makat. Každý den, sedm dní v týdnu, bez výmluv, bez vytáček. „Kdybych nehrál na housle a potřeboval bych peníze, šel bych klidně zametat ulice. Rodinu přece člověk musí uživit,“ říká houslista Jan Mráček, syn dvou houslistů, který na nástroj hraje od pěti let.
Od patnácti se hrou na housle živí. Během rozhovoru mluví rozhodně, nebojí se otevírat témata, kterým se kolegové z jeho branže vyhýbají, a nemá problém si ze sebe udělat legraci. Možná proto, aby dokázal, že hudebníci opravdu nejsou jen ti nažehlení „frakouni“, jak je sám označuje.
S koncertním mistrem symfonického orchestru České filharmonie Janem Mráčkem, laureátem několika prestižních ocenění, například houslové soutěže Fritze Kreislera nebo Ceny Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let, sedíme jen kousek od Rudolfina, kde působí jako koncertní mistr.
Kromě toho je předsedou umělecké rady této instituce, koncertuje s klavírním triem Lobkowicz, nahrává cédéčka, hostuje v nejprestižnějších orchestrech na světě, ale hlavně vystupuje po celém světě jako uznávaný sólista. „Já si vlastně celý život jen hraju,“ směje se.
Lidovky.cz: Víte, kolik ročně odehrajete koncertů?
Sólové koncerty a koncerty v České filharmonii dávají dohromady číslo 120, 150 ročně.
Lidovky.cz: Ptát se hudebníka na to, k čemu se dá takový zápřah přirovnat, je asi trochu problematické, ale stejně to zkusím…
Ve smyslu píle a dřiny se podle mě dá moje branže přirovnat ke sportu. Trénink je u nás stejně podstatný. Rozdíl je v tom, že sportovci většinou běhají na čas, házejí na vzdálenost a jejich výkon se dá nějak měřit. My hrajeme v pondělí Brahmse, v úterý Dvořáka, ve středu Schuberta, v pátek Mendelssohna, což je přece jen dost jiná disciplína.
