Po zhlédnutí finálových kol letošního lukostřeleckého mistrovství světa v Berlíně mi na mysli vytanuly dvě otázky. Zaprvé, jak je možné, že jsem tenhle divácky super zábavný, dynamický sport nesledovala už dávno. A zadruhé, jak je možné, že naše reprezentantka, která z nejdůležitějšího závodu právě končicí sezony dovezla zlato, a je tak úřadující mistryní světa, je při střelbě na 70 metrů vzdálený terč, jenž má v průměru jen 122 cm, až stoicky klidná. „Je to celé o splynutí těla a hlavy, vaše mysl musí být v tu chvíli stoprocentně zacílená a koncentrovaná,“ odpovídá mi mladá sportovkyně rozhodně.
Harmonie obou pro sport klíčových složek, tedy těla a mysli, dosáhla u Marie Horáčkové, reprezentantky lukostřeleckého klubu ARCUS Plzeň, svého maxima právě v Berlíně. V kvalifikaci, kde ve vzdálenosti 80 cm vedle sebe stojí desítky lukostřelců, skončila sedmá, v následných soubojích jeden na jednoho pak suverénně porazila několikanásobnou vítězku soutěží světového poháru Korejku Lim Sihyeon, Japonku Nodu Satsuki, a nakonec i Mexičanku a ženu první světové desítky Alejandru Valenciu.
„Berlín byl velká jízda. Každý den byl hodně originální, možná i proto, že jsme očekávali špatné počasí. Na starém olympijském stadionu, kde mistrovství probíhalo, nejste chráněni před ničím. Báli jsme se tak, že to celé bude trochu náhoda.“ V silných povětrnostních podmínkách, jak mi vysvětluje, je totiž náročné ukázat natrénovanou formu.
Ve ztíženém počasí se někdy výkonnosti lukostřelců vyrovnávají, protože záleží hlavně na tom, jak vše sportovec zvládne v hlavě. Někdy z toho tak mohou těžit slabší střelci výhrou nad silným soupeřem, který daným podmínkám na závodě podlehne. Sport, pravděpodobně vůbec nejstarší, se koná téměř za každého počasí, výjimku tvoří jen bouřky a snížená viditelnost v podobě silné mlhy.
Počasí, i když proměnlivé, nakonec bylo v Berlíně k závodníkům celkem milosrdné. Výsledky tak nepodléhaly ani tak poryvům větru, které musí lukostřelci sledovat a přizpůsobit jim svou střelbu z na míru vyráběných a optimalizovaných luků, závisely spíše na mentální připravenosti a síle. Ty měla Marie Horáčková zvládnuté více než dobře. Scénu, kdy napjatá tětiva pouští šíp a ona ví, že ke zlaté medaili ji stačí střelit „jen“ osmičku, tedy první červenou bodovací zónu terčovnice, si v hlavě představovala několikrát.
„Ráda vizualizuji. Že vyhraji mistrovství světa, jsem si během tréninkové přípravy v hlavě přehrávala často. Navíc jsem věděla, že na to mám. Výsledky mám dobré už dva roky, jen jsem to zatím nikdy nedotáhla do konce. Připravila jsem se na to, že to bude boj a že na pódiu nechám maximum. Jakmile je člověk na tohle ready, jde to,“ říká k nečekanému vítězství, které Českou republiku dostalo po 85 letech do lukostřeleckých tabulek. Na mistrovství světa se to naposledy povedlo Františku Hadašovi, který nejcennější kov získal v roce 1938.
Lukostřelkyně Marie Horáčková.
Lukostřelba a život
Cesta Marie Horáčkové k lukostřelbě nemohla být přímější. Na vrcholové úrovni ji dělal její tatínek a v současné chvíli trenér Zdeněk Horáček, i její maminka, účastnice letních olympijských her v Pekingu, Barbora Horáčková. Rodiče úřadující mistryně světa se díky sportu potkali a k v tuzemsku spíše minoritní disciplíně přivedli i své děti, starší Marii a mladší Johanu. Obě, jak se ukázalo vcelku záhy, měly ke sportu přirozené vlohy.
„Napřed jsme se sestrou střílely plastovými luky, první opravdový jsem dostala, když mi bylo 5 let. Vzpomínám si, že mi ho ségra pořád brala,“ směje se Marie Horáčková. Závodila od mala, i když se zprvu lukostřelbě věnovala jen dva dny v týdnu, intenzivně trénovat začala zhruba před 13 lety. Ve stejné době přicházely i první velké úspěchy.
Marie Horáčková je několikanásobnou mistryní ČR v terčové, terénní i halové lukostřelbě, na kontě má ale také 4. místo z mistrovství Evropy dorostu 2016 nebo účast na minulých letních olympijských hrách v Tokiu. „Táta o mně říká, že to mám trochu víc vydřené než ségra. Ta má pro střílení větší cit. Já to ale mám zase v hlavě. Už od mala jsem měla lukostřelbu na prvním místě. Ve škole jsem si kreslila, kam všude pojedu na mezinárodní závody,“ říká a dodává, že jejich tatínek to jednou definoval takto: Marie má lukostřelbu a pak život, její sestra Johana, v současné chvíli trenérka a držitelka několika republikových titulů, má život a pak lukostřelbu.
Tohle přímočaré nastavení dobře ilustruje i Mariin profil na oficiálních stránkách Českého lukostřeleckého svazu. V krátkém dotazníku, který jako teenagerka vyplňovala, stojí: „Tři slova, která mě vystihují? Lukostřelkyně Marie Horáčková.“ Silné zacílení a odhodlání není jen vrozené, ale i trénované. Už několik let nejlepší česká lukostřelkyně spolupracuje s armádní a sportovní psycholožkou Helenou Sovákovou, která sbírala pracovní zkušenosti i na misích v Iráku a Afghánistánu. „Psychická příprava je součástí tréninkového procesu, musíte se jí věnovat denně,“ říká Marie Horáčková.
A to vedle několikahodinové každodenní přípravy fyzické. Byť se laikovi může na první pohled zdát, že lukostřelba není sportovní disciplína, kde primárně rozhodují svaly a trénovaná kondička, opak je pravdou. Jeden nátah šípu se u Marie Horáčkové rovná zvedání 44 liber těžkého závaží, což odpovídá zhruba 20 kilogramům.
Takových nátahů během závodní sezóny střílí lukostřelci klidně až 500 denně, někteří ještě o pár stovek víc. V zásadě se připravují jako běžní atleti: chodí do posilovny, kde trénují zejména střed těla a zádové svaly, na regeneraci a dělají i jiné doplňující sporty zlepšující fyzickou připravenost, třeba běh nebo jízdu na kole.
A pak samozřejmě nechybí tréninky, kde se piluje technika a ladí se všechny mikropohyby vedoucí k úspěšné střele do středu terče, na desítku. „Je to jako full-time job,“ říká lukostřelkyně, která vedle časově náročné, několikahodinové denní sportovní přípravy chodí i na vysokou školu. Na Západočeské univerzitě v Plzni studuje magisterský obor pedagogika. Byť má lukostřelbu pořád na prvním místě, myslí i na dobu, kdy nebude závodit profesionálně.
Hokejistka, která boxuje, sourozenci krasobruslaři i mladý cyklista. O těchto špičkových sportovcích ještě uslyšíte |
Make-up jako rituál
Lukostřelba je sice k věku svých závodníků o poznání milosrdnější než třeba gymnastika, i tento sport má však svoje limity. Věkový průměr závodníků je mezi 20-30 lety, starší závodníci, třeba čtyřicetiletí, bývají spíše výjimkou. Jednu mají Horáčkovi v rodině. Mariina maminka se svých prvních olympijských her zúčastnila jako osmatřicetiletá. „Jestli u sportu držím kvůli mamince? Asi ne. Už mám lukostřelbu hodně v sobě. Sport s ní ale budu mít samozřejmě navždy spojený, přece jenom jsme tím v rodině žili,“ říká. Barbora Horáčková podlehla v roce 2018 vážné nemoci, ženskou linii lukostřelby v rodině tak dnes drží jen její dcery.
„Mám ráda, jakou ženskou sílu v sobě my lukostřelkyně máme. Cením si hlavně těch soupeřek, které dokáží být konzistentní, drží si výsledky, a které se samy ze sebe nesesypou. Mužská strana střelnice se odlišuje tím, že jsou všichni více nadupaní a nejsou mezi nimi přílišné výkonnostní rozdíly. Hrají proto mezi sebou psychologické hry,“ říká s úsměvem.
Takovou malou psychologickou hrou bývají i rituály, díky kterým se sportovci během závodů zklidňují. Marie Horáčková podle svých slov žádný nemá. Nechce se upínat na to, že si před závodem dá pokaždé stejnou snídani, netouží po totožné rozcvičce, nemá ani jednotnou závodní uniformu. „Snažím se na tom příliš nelpět, protože se svou zapomnětlivou hlavou bych půlku věcí stejně nechala doma,“ směje se.
Divákovi lukostřeleckých soutěží však neunikne, že jedna věc se přece jenom na soutěžích u Marie Horáčkové opakuje, nehledě na to, jestli jde o závody světového poháru, halovou lukostřelbu nebo třeba mistrovství České republiky: stejně jako u bývalé české reprezentantky v biatlonu Gabriely Soukalové, jsou to na sportoviště až nezvykle precizně svázané vlasy a dokonale provedený make-up. „Vidíte, líčení asi nějaký rituál přece jenom bude. Baví mě to. Na závodech je na to čas, protože většinou snídáme v hotelu. Můj přítel mi pak ale na to konto říká: Vidíš, na závody se namaluješ, ale jindy chodíš nenalíčená,“ směje se.
Pokud jste Marii Horáčkovou chtěli s jejím parádním make-upem vidět, budete si muset asi chvíli počkat. Lukostřelcům teď končí závodní sezona a první závody přijdu až během zimy. Česká reprezentantka plánuje zúčastnit se několika halových utkání, kde se na rozdíl od klasické lukostřelby střílí na vzdálenost 18 metrů.
Terč je proporčně menší, desítka, střed terče, má jen 4 cm v průměru. „Minulý rok jsme začali tyhle závody zařazovat do tréninkového plánu, ukazuje se, že je to pro mě opravdu dobré cvičení hlavy. V soutěži bývá hodně lidí, kteří umí trefovat samé desítky,“ říká s tím, že jeden takový závod si pojede letos vyzkoušet do Las Vegas.
A pak? Pak Marii Horáčkovou čekají dva vrcholy sezóny: mistrovství Evropy a olympijské hry v Paříži, které se do francouzského hlavního města vracejí přesně po 100 letech. Její nominace ještě není definitivně potvrzena, jelikož ale na české lukostřelecké scéně nemá přímou konkurentku, je téměř jisté, že to bude právě ona, kdo si zazávodí před slavnou budovou Invalidovny v 7. pařížském obvodě, kde má stát lukostřelecké podium. Marie Horáčková by ráda poměřila síly nejen v ženské kategorii, ale i ve smíšené týmové soutěži. Ještě však není jisté, jestli si pařížskou kvalifikaci vystřílí i nějaký Mariin mužský kolega.
Do opery nemusíte chodit slušně oblečení, je to vyčerpávající, říká nejmladší operní šéfka v Evropě |
Sportovní osvěta
Velmocí lukostřelby je jednoznačně Korejská republika. Od návratu disciplíny na olympijské hry v roce 1972 vyhráli sportovci této země více než polovinu všech zlatých medailí. Česká republika si o něčem takovém může nechat zatím jen zdát. Nemáme tu žádné velké tréninkové středisko a jen málokdo si může dovolit věnovat se lukostřelbě naplno. I přesto je ale podle Marie Horáčkové popularita sportu na vzestupu.
„Přijde mi, že vnímání lukostřelby se postupně lepší. Když někomu řeknu, co dělám, už neslýchám komentáře typu: Vždyť to není sport! Nebo: A vy k tomu musíte něco dělat? Nebo: To je jasné, že vyhráváš, když to nikdo jiný v Česku nedělá. To jsou věci, které jsem poslouchala na základce a na střední škole neustále.“
Dnes se jí kromě obligátních narážek na zázračného střelce z kuše Viléma Tella nebo možnosti sestřelení jablka z hlavy dostává spíše zvídavých otázek na technické vybavení a techniku střelby nebo alespoň pomyslný palec nahoru.
A kdo ví, co se stane po Paříži. Marie Horáčková tam nepoletí s malými ambicemi. Své umístění by ráda směřovala do první osmičky. „Těším se, a moc. Pojedu tam sice jako úřadující mistryně světa, ale nechci si to příliš připouštět k tělu. Přijde mi to zbytečně svazující.“
