Víš, co je tohle za rostlinu?“ ukazuje Nora Sopková k zadní části své rozsáhlé zahrady v malé obci za Prahou. „To je artyčok,“ říká vášnivá zahradnice pyšně s pohledem na svůj právě rozkvétající záhon. Tady, na velkém, civilizaci ukrytém pozemku se dokončuje stavba jejího domu. Filmová set dekoratérka tu tráví většinu volného času. „Doufám, že nebude vadit, když si budeme tykat. Je mi to přirozenější,“ říká.
Jako set dekoratérka pracovala například na snímcích Královská aféra, Tři sezóny v pekle, Terapie, Rudý kapitán, Marguerite, Toman nebo na americko-novozélandském filmu Králíček Jojo režiséra Taiky Waititiho. Za něj byla v roce 2020 se svým kolegou production designérem Ra Vincentem, podepsaným například pod filmy ze série Pána prstenů, nominovaná na Oscara a ceny BAFTA.
K filmu se přitom dostala oklikou. Dlouhá léta se věnovala divadlu, tanci a choreografii. Vystudovala scénografii na Střední uměleckoprůmyslové škole, dále katedru nonverbálního a komediálního herectví HAMU a následně scénografii na DAMU. K filmu ji přivedl až kameraman Martin Štěpánek. „Dohodil mě tehdy Martinu Kurelovi, který sháněl náhradu za svou těhotnou kolegyni,“ líčí Nora Sopková, jak proběhlo formativní spojení s nositelem francouzského filmového ocenění César.
 |
Spolupracovala s ním nejen na českých seriálech jako Letiště nebo Dokonalý svět, podíleli se i na podobě pražského kadeřnického salonu Red. „Ráda si od své profese odskakuji i k interiérovému designu,“ říká Nora Sopková.
Hlavní náplní její práce ale zůstávají právě filmy a seriály: naposledy na americkém historickém dramatu White Bird, který se natáčel v Praze. Hraje v něm Gillian Anderson nebo Helen Mirren. Pomalu se rozbíhá i další projekt. „Zatím nemůžu nic prozradit. U filmu se nesmí věci zakřiknout,“ říká Nora Sopková opatrně.
Lidovky.cz: Jak bys popsala svou profesi?
Jsem filmová výtvarnice. Jako set dekoratér vytvářím iluzi jednotlivých situací a postav. Nejdou za mnou technické věci, jako je například stavba, ale jsem ta, kdo pomáhá architektovi – production designérovi – naplnit vizuální vjem filmu nebo seriálu. To zahrnuje vše od výběru barev, tapet, koberců, nábytku až po detaily typu, jaký bude herec držet šálek, z jaké cukřenky si bude nabírat cukr. Míra detailnosti samozřejmě závisí na režii. Někteří režiséři se soustředí čistě na herecké výkony, jiné zajímají i maličkosti. Třeba Taika Waititi, který dělal film Králíček Jojo, se o tyhle drobnosti zajímal.
Lidovky.cz: Jak se liší tvoje práce od divadelní scénografie?
Hlavním rozdílem je samotný prostor. V divadle máte velké vzdálenosti, které musíte překonat. I divák v poslední řadě musí vidět, co se na jevišti děje. Stylizace proto musí být u divadla daleko markantnější. Ve filmu se naopak můžete soustředit na detaily.
Lidovky.cz: Je tvoje profese kreativně náročná?
Neberu to tak. Pořád si o ní myslím, že je to krásné řemeslo. Náročné to samozřejmě může být ve chvíli, kdy má někdo, třeba režie nebo production designér, na celou věc jiný pohled. To se pak musíte přizpůsobit. Když si ale vše sedne a člověk si ve filmovém příběhu najde svou linku, je to nádherné. Všechno se skládá dohromady jako mozaika. Navíc je skvělé být součástí celého procesu: vidět vybydlený holobyt na nábřeží v Praze a být svědkem jeho proměny. Je to pro mě stále ještě kouzlo.
A nejen pro mě. Je to také velmi důležitý moment pro herce. Jako set dekoratérka vtiskávám prostoru charakter. To ovlivňuje, jak se herci na place cítí a jak se vžívají do role. Martin Kurel, se kterým jsem pracovala sedm let, do celého procesu zapojoval i čich. Velmi často se tak stávalo, že jsme spolu ve filmových prostorách pálili vonné tyčinky, jednou mi dokonce vystříkal skoro celý parfém Chanel Allure. To proto, abychom vytvořili pro herce správnou atmosféru, abychom jim pomohli vžít se do role.
Lidovky.cz: Na jaký malý detail si vzpomínáš v rámci svého posledního filmového projektu?
Pro film White Bird jsme například hledali stůl, jehož povrch by připomínal kůži rejnoka. Žádný takový jsme ale neobjevili. Museli jsme to vyřešit jinak. A našli jsme tapetu. Výsledek? Helen Mirren jí u stolu, jehož deska je vyrobená z tapety. V tom je film magický. Diváka by asi nenapadlo, že by mohl jíst ze stolu, který je zčásti vytvořený z papírových, zalakovaných tapet nebo lina. Existuje spousta podobných triků a fíglů. Důležité je se nebát a zkoušet metodou pokus, omyl.
Lidovky.cz: Jaké fígle vy filmaři ještě používáte?
(dlouze přemýšlí) Když se točí historický film a jsou potřeba záběry z chodeb domů, často se přikrývají plynoměry a další věci. Vyrábí se speciální covery, třeba skříňky. Poslední dobou je obrovský problém najít historické koberce. Takže je tiskneme. V Německu nebo Belgii mají vychytanou technologii, která dokáže převést grafický vzor na jednobarevný koberec. To jsme dělali například u Shadowplay (německý seriál Poražení), kdy jsme nechávali tisknout secesní koberce na natáčení do Karlových Varů. Velkou práci odvádějí také patinéři, kteří jsou podepsaní pod tím, že nábytek nevypadá, jako by právě vylezl z fabriky. Používají oxidaci, hypermangan, ocet, prostě všechno, co udělá ono chtěné opotřebení.
Lidovky.cz: Je filmový nábytek plně funkční, nebo to jsou makety?
To záleží na scénáři. Když například musíme vytvořit bar a víme, že na něj kamera bude zabírat nejen zepředu, ale i zezadu, nemůžeme udělat jen maketu. Necháme tak vytvořit plně funkční otevírací šuplíky, aby herci mohli vyvíjet, jak my s oblibou říkáme, přirozenou činnost. Třeba ateliérová vana, v níž se koupala Scarlett Johansson ve filmu Králíček Jojo, musela alespoň z části fungovat. Jak jinak by se dostala do role?
Lidovky.cz: Stalo se někdy, že sis něco vymyslela, ale nešlo to zrealizovat?
Jasně. Ale musíš to prostě udělat jinak. Nemůžeš říct tvůrcům, že to nejde. To můžeš udělat jen tehdy, když si usmyslí, že chtějí mít na zámku v Kroměříži deset petrolejek. Což v historickém prostoru nejde…
Lidovky.cz: Jaké máte jako set dekoratéři budgety?
Záleží na tématu, lokacích, době, ve které se film nebo seriál odehrává, na počtu natáčecích dní. Opravdu se to různí. Na některých dekoracích u nejmenovaných amerických produkcí jsem se mohla vyřádit, dát nábytku a dalším věcem řádnou péči. Pak ale zase byly projekty, kdy jsem musela pracovat s málem. To se pak nesmíte bát experimentovat. Pokud není na originální francouzskou tapetu, tak se holt válečkuje. Barrandov naštěstí vlastní neuvěřitelnou škálu naprosto dokonalých válečků.
Lidovky.cz: Co se děje s nábytkem a dekoracemi po natáčení?
To je úplně nejčastější otázka, kterou dostávám. (směje se) Většinou věci končí ve fundusech. Což my set dekoratéři chceme. Je dobré vědět, kam má člověk příště sáhnout, když bude podobnou věc zase potřebovat.
Lidovky.cz: Jak se podle tebe pozná dobrý set dekoratér?
Musí být kreativní, umět vidět věci komplexně. Výhodou může být, že dovede kreslit. Kromě toho by měl mít cit pro barvy, proporce, měl by být organizačně schopný a zodpovědný. U filmu neexistuje něco nedodat, nedorazit včas, nebýt připravený… A pak by měl být schopen orientovat se v historii designu, výtvarného a užitého umění. Výsledek – pokud tedy nepracujete na nějakém sci-finebo fantasy filmu z daleké či blízké budoucnosti – musí být nanejvýš věrohodný.
A poslední vlastnost: set dekoratér musí být diplomat, přece jenom pracujeme s lidmi. Tady chci zmínit ještě jednu důležitou věc: cílem set dekoratéra vlastně je, aby divák filmové prostředí příliš nevnímal, aby ho vnímal jako součást celku. Pokud si ho člověk všímá na úkor děje, znamená to, že něco není v pořádku, že mezi režií a vizuálním výsledkem je disbalance. Nejde o vás a vaši výtvarnosti. Vy vlastně vytváříte živnou půdu pro ostatní filmové profese: nejen pro herce, které jsme zmiňovali, ale i pro osvětlovače, kameramany a další.
Lidovky.cz: Jak se vzděláváš, čím si rozšiřuješ obzory?
S mužem, který také dělá u filmu, si kupujeme hodně knih. Máme i takové speciality, třeba tu o historii skleněných lahví nebo úžasnou publikaci o historii pasířských prací a kovovýroby v Anglii. A pak máme také řadu přátel z řad prodejců historických předmětů a nábytku. To jsou vzdělaní lidé, kteří vám rádi poradí, když potřebujete. Je to nikdy nekončící proces, což dělá mou práci neuvěřitelně pestrou. Je to adrenalin a důvod, proč je tahle práce návyková.
Lidovky.cz: Návyková?
Filmové tempo se za posledních padesát let neuvěřitelně zrychlilo. Dříve se filmy točily klidně půl roku, dnes máme třeba jen měsíc. To je na jednu stranu vyčerpávající, na druhou stranu dost vzrušující.
Lidovky.cz: Co vyhoření?
To se mi naštěstí vyhnulo. Asi i díky tomu, že moje práce není rutina. Navíc nemám děti, takže to mám v tomhle trochu usnadněné. Obdivuji ty, kteří vedle takové práce zvládají i rodinu.
Lidovky.cz: Jak funguje přepínání mezi projekty? Jak snadno se ti přeskakuje z filmu ze současnosti do historického příběhu ze 40. let?
Moc to neprožívám. Často se mi ale stává, že prahnu po nějaké věci, nábytku, dekoraci, vím, že někde existuje, ale nepovede se mi ji sehnat. A pak ji najdu až na dalším projektu, když už jsem ten předchozí předala. Tyhle naschvály bývají docela časté a legrační.
Lidovky.cz: Jak klíčová je pro tebe znalost bazarů, antiků a fundusů?
Je to naprosto klíčové know-how. Troufnu si říct, že po těch letech, co jsme s manželem u filmu, máme řadu skvělých kontaktů, a to nejen v Česku, ale i v cizině. Nejde jen o prodejce nebo fundusy, ale i o výrobce: sklárny, pasíře a další. K profesi to nutně potřebujeme…
Lidovky.cz: Chráníš si tohle know-how, nebo ho v komunitě set dekoratérů sdílíte?
Kontakty dávám jen lidem, u kterých vím, že mi nezkazí jméno. Zdrojů není tolik, aby si je člověk mohl vyčerpat nebo je vystavit nekorektnímu jednání. V tomto kontextu musím zmínit Karla Vaňáska, což byl výjimečný set dekoratér a mimo jiné držitel Emmy. Ten mě během našich dvou společných projektů naučil opravdu hodně, ovlivnil to, jak dnes nad set dekorem přemýšlím. Vždy mi vyšel vstříc a pomohl mi otevřít dveře například na některých českých zámcích. Byl vybaven kontakty, fotkami, knihami. Pro spoustu lidí z oboru byl takovou informační centrálou. Ale pečlivě si vybíral, komu svoje znalosti předá.
Lidovky.cz: Jak tě ovlivnil tatínek, malíř Jiří Sopko?
Tatínek a maminka! Táta je malíř, máma je grafička. Narodila jsem se do rodiny výtvarníků, kteří měli mezi přáteli architekty nebo umělce. Můj strýc, bratr mé mámy, byl architekt Vlado Milunić. Abych ale odpověděla: celé tohle prostředí mě i moje sestry hodně ovlivnilo a formovalo.
Lidovky.cz: Vaše sestry také dělají kreativní profese?
Nejstarší Isabela dělá šperky. Sandra, prostřední z nás, se realizuje v zahradách.
Lidovky.cz: Cítila jsi někdy ze strany rodičů tlak, aby ses věnovala umělecké činnosti?
Vůbec. Rodiče nám dávali velkou svobodu, což je podle mého dobře. Dnes je na děti vyvíjen ohromný tlak a to jim dost škodí. Nechat člověka najít si vlastní cestu, nechat ho pochopit, kde je jeho místo, je to nejlepší, co můžete udělat. Dokonce si myslím, že otec by byl nejraději, kdybych byla profesionální sportovkyně. Byla jsem hyperaktivní dítě.
Lidovky.cz: Věděla jsi hned, že tvoje místo je u filmu?
Začala jsem docela pozdě, bylo mi 29. Ze spousty věcí jsem bývala nervózní. Byla jsem hozená do vody, v jeden moment jsem si říkala, jestli se nemám raději vrátit k divadlu. Ale tohle zaváhání trvalo jen chvíli a já se postupně posouvala od jednoho projektu k dalšímu. Člověk se zlepšuje, získává jistotu, zkušenosti. Že divadlo nakonec nevyhrálo? Nelituji. Sem tam dělám i scénografii a kostýmy pro taneční představení. Nebudu ale zapírat, že i finance, které jsou u filmu, dovolují člověku trochu větší kreativitu. Záběr je také daleko otevřenější.
Lidovky.cz: Jaký poslední filmový projekt jsi odevzdala?
Seriál Carnival Row, z filmových je to White Bird. Odehrává se v době druhé světové války. Bude mít premiéru na konci srpna nebo v září.
Lidovky.cz: Je to tvoje oblíbené historické období? Jen připomenu, že Králíček Jojo, za kterého jsi byla nominovaná na Oscara, se odehrával v téže době.
Nechci tak být zaškatulkovaná, ale je pravda, že tuhle dobu považuji za vrcholné období po všech stránkách. Ať už je to užité umění, architektura, módní design, nebo umění.
Lidovky.cz: Až film White Bird uvidíme, čeho si máme všímat?
To já nevím! Neodvážím se na nic ukázat, sama film musím vidět na velkém plátně. Právě až plátno někdy prozradí mnohé. Nemyslím tím nutně chyby. Člověk ale celý film dělá s nějakým úmyslem a představou, jak by měl být viděn, a pak to může být celé jinak. Lepší varianta je, když se na premiéře ukáže, že některé věci dopadly lépe. Z toho mám vždy radost. Ta ale může trvat jen chvíli...
Lidovky.cz: Proč?
To je rada, kterou jsem dostala od svého otce. Říkal, že být spokojený si člověk může dovolit jednou za čas a na hodně krátký moment. Nebýt se sebou spokojený znamená dělat kroky dopředu. Není to samozřejmě občas příjemné, ale člověk to musí přežít.
Lidovky.cz: Máš nějaký svůj tvůrčí podpis?
Pokud něco dělám často, tak o tom nevím. Nechci dělat věci pořád stejně. Ráda ale pracuji s barevností a používám živé ptáčky v kleci. Moje babička z tátovy strany je chovala, tak to mám asi od ní. Použila jsem je například i v Králíčkovi Jojo, i když ve scéně, která se nakonec do filmu nedostala. Odehrávala se na úřadě pohřešovaných lidí. Byla tam kartotéka a mezi spisy jsem umístila klec se zebřičkami. Dříve totiž v kancelářích byly často klece s ptáčky. Zebřičky z tohoto filmu jsem si pak vzala domů. Teď mám doma pro změnu dva kanáry. Akorát mi létají na volno v kuchyni v Praze. Ten nepořádek pak musím umývat každý den octovou vodou! (směje se)
Lidovky.cz: Změnila ti nominace na Oscara za Králíčka Jojo život?
Beru to tak, že je to hezké ocenění práce, že ji nedělám blbě, ale nemyslím si, že by to můj profesní život zásadně ovlivnilo. Efekt to může mít na mladší generaci set dekoratérů. Profese je díky takovým nominacím více vidět – a to v Česku potřebujeme. V zahraničí je naše práce známější, uznávanější, což je dané historicky. Dříve totiž u nás dekorovali sami páni a dámy architekti a architektky. Přesně se vědělo, kdo z nich je výborný set dekoratér. Bylo to dané tím, že na všechno bylo o dost více času. U nás naše profese vlastně vznikla až ve chvíli, kdy se k nám dostali zahraniční filmaři. V českých produkcích se mi často stávalo, že se mě ptali, jak mě mají vůbec uvádět v titulcích. Říkala jsem: jako set dekoratérku. Na to ale nemáme kolonku, odpovídali.
Lidovky.cz: Jaké další změny se staly za ty roky, co jsi u filmu?
S filmem samozřejmě dost zamával covid. To se dotklo všech. Pokud bych to ale vztáhla na svou profesi, ubývá věcí, které bylo dříve jednoduché sehnat. Pomalu mizí například věci od českého designéra Jindřicha Halabaly, které byly ještě před nějakým časem v každé druhé domácnosti.
Lidovky.cz: Jak se na to může set dekoratér připravit? Udělat si vlastní malý fundus?
My s mužem nějaký skromný fundus máme. Oba jsme takoví sběratelé, už odmala. Dnes tak máme skladové prostory, kde držíme věci, o kterých si myslíme, že už je nikdy nepotkáme. Je to výhodné. Pro mě je samozřejmě lepší sáhnout do vlastních zásob.
Lidovky.cz: Co všechno ve fundusu máš?
Soustředíme se kvůli prostoru na menší nábytek. Mám velkou sbírku váz. Je jich asi 400 nebo 500. Pak různé kuriozity. Od psacích potřeb po šperky. Vlastním také hezkou sbírku kabelek a spousty látek. Baví mě také lampy, židle, svícny, hodiny nebo obrazy. Je toho moc a je to takový historický průřez. Mám jediné pravidlo: abych si věc koupila, musí mě oslovit, musí ke mně mluvit.
Lidovky.cz: Pomáhá ti tvoje znalost nábytku a designu při zařizování vlastního bydlení?
Popravdě, ani ne, spíš bych řekla, že mi to celý proces trochu komplikuje. (směje se) Chtěla bych ideálně domů všechna křesílka, která se mi líbí. Bohužel se mi tam nevejdou. Co se mi ale domů určitě vejde, je oblý příborník od Jindřicha Halabaly, který jsme s manželem koupili před několika lety. Uvnitř jsou dva otočné etažéry, je to nádhera. Když jsem ho viděla, řekla jsem, že mi je jedno, kolik stojí. Věděla jsem, že ho musím mít. Dům sice ještě nestál, ale já už měla jasno v tom, kde tahle věc bude. Stejně jako krásný biedermeierovský dámský sekretář.
Lidovky.cz: Máš nějaké profesní ambice, cíle?
Nominace na Oscara mi asi stačila. Po slávě neprahnu. Jediné, co bych si přála, aby se v Česku točily zajímavé projekty. A abychom my, čeští filmaři, před sebou díky tomu měli nějaké výzvy.
Lidovky.cz: A co nějaké tvůrčí přání?
Chtěla bych dělat na nějakém filmu nebo seriálu z 90. let. Devadesátky jsou pro mě dost lákavé. I díky své šílené estetice. Nebráním se ale ani fantasy nebo sci-fi.
