Na klavír, tehdy značně rozladěný, začal hrát v pěti letech. Noty neměl, odmalička improvizoval a napodoboval, co kolem sebe slyšel. V bytě s jedenácti dalšími sourozenci se tak nejčastěji linuly melodie romských písniček – až do chvíle, kdy nastoupil na ZUŠ a konzervatoř v Ostravě. To už jeho prsty zvládaly zahrát slavné kousky klasické hudby: Bacha, Mozarta, Chopina... Mělo to ale háček. Tomáš Kačo rád improvizoval, a své pedagogy tím doháněl k šílenství. Klasický klavírista? Na to zapomeň! slýchával.
A tak se stal klavíristou netypickým. Klavíristou, který ve svých skladbách a aranžích propojuje prvky romské, jazzové, lidové a popové hudby. Hudebníkem, který jako jeden z mála v Česku vystudoval na prestižní hudební škole Berklee College of Music v Bostonu a který se snaží prorazit ve Spojených státech.
Sem tam ale do tuzemska zaskočí. Jeho koncerty tu slaví úspěchy a bývají beznadějně vyprodané. Při poslední takové příležitosti jsme Tomáše Kača vyzpovídali i my. Na rozhovor se scházíme v restauraci s překrásným výhledem na Pražský hrad a protékající Vltavu. Kýč? Rozhodně. Symbol? Veliký. Jedna z posledních skladeb, které český skladatel dodal svůj typický moderní twist, byla právě… Smetanova Vltava.
Jaké to je, být zpátky doma?
Rád se sem vracím, do Prahy speciálně. Vždycky jsem to tady miloval a mám tohle město rád čím dál víc. Možná i proto, že teď žiju v Americe, kde je všechno nové a kde není – alespoň co se týče architektury – moc velká historie. To si ale člověk uvědomí až ve chvíli, kdy v Praze nežije. Do té doby si toho neváží, protože kolikrát jen spěchá do práce nebo do školy a nic ho nenutí zvednout hlavu a podívat se, co kolem sebe vlastně má. Když tu jsem, jsem takový hrdý turista.
Turista? Vždyť jste přece domácí…
Ano, jsem ale hrdý na to, že jsem místní.
Teď vás budu trochu nutit srovnávat jablka a hrušky. Jaké to je, žít v Los Angeles oproti Praze nebo Novému Jičínu, kde jste se narodil?
To je komplexní otázka. Všude je něco. Rozhodně nechci Ameriku vychvalovat do nebes, stejně tak to nechci dělat s Českem. Všechna místa na světě mají své plusy a minusy. Třeba právě v Česku si vážím historie, která mi ve Spojených státech chybí, v Americe zas vnímám daleko větší technickou vyspělost a lepší služby.
