Málokdo by dnes čekal Gazdinu robu Gabriely Preissové v ryze folklorním a tradičním balení. Brněnská inscenace Břetislava Rychlíka proto nepřekvapí volbou střední cesty mezi folklorem a univerzalitou příběhu. Strhne ale schopností rozkrýt známou hru jako velké drama.
Příběh švadleny Evy, která od milovaného, ale sociálně nerovného muže utíká do manželství s jiným a z manželství zpět k první lásce, začíná na jevišti Mahenova divadla prologem předznamenávajícím inscenaci. Tetky zaříkávají ležícího Samka od lišaje. Rytmický dupot, prázdný prostor, ohně a syrovost dávají tušit, že v inscenaci nepůjde jen o společenská témata realistického dramatu, ale o síly a vášně místy temné. Evu zde nezničí jen velká láska a nespravedlnost okolí, ale i vlastní pýcha a zaslepenost. Podařené kostýmy podtrhují emoce postav Slovácko se v inscenaci objevuje v kultivované podobě. Bez povrchního folklorizování, přesto ale s citem pro místo děje. Břetislav Rychlík, celoživotně spjatý s Horňáckem, upravil nářečí použité ve hře Preissovou (kromě toho text proškrtal a vyšel i z autorčiny stejnojmenné povídky o dva roky starší než hra). V hudebním doprovodu zkombinoval reprodukovanou hudbu Petra Hromádky s Horňáckou muzikou Petra Mičky, která živě hraje z jeviště. Vzájemně se doplňují, lidové písně se účinně vztahují k ději.
Kroje jsou stylizované, většina postav je v černobílých kostýmech zdobených buď geometrickými vzory, nebo častěji jednoduchými ornamenty přecházejícími ze šatů na tělo v podobě „tetování“. Šaty doplňují vysoké boty, naškrobené šátky, klobouky a věnce. Kostýmy se Markétě Oslzlé-Sládečkové povedly, neuzemňují postavy přesnou lokalizací, podtrhují jejich hrdost, emoce i tvrdost. Jediné, co působí nedotaženě a odbytě, jsou karnevalové masky z papírových krabic, které se objeví v závěru. Scéna není doslovná, pracuje se zručným náznakem exteriérů i interiérů. Ve stejně pěkné výtvarné zkratce vyvažují jednoduchost scény rostliny na pozadí.
Rychlík některé nedostatky hry využil a podtrhl jejich komičnost (rozvedená Notáriuska a její druhý muž přicházejí spíš jako komické postavy, ne jasný Evin vzor). Především ale vytáhl z textu nejednoznačné drama. Evina cesta je stejně tak cestou za mužem a naplněním života jako za pomstou. Na počátku opovrhovaná chudá švadlena udělá pyšné gesto, aby umlčela tetky - neprovdá se za muže, kterého jí nepřejí. Když pak opustí po smrti dítěte manžela, vrací se k někdejšímu milenci nejen pro lásku, ale i pro ponížení těch, které jí ho nepřály.
Eva je hrdinkou v dramatu, kde vlastní rozhodnutí nasměrují postavy k tragickému konci. Vrcholem inscenace je napětím nabitá scéna na okamžik odkládající katastrofu: Eva utekla a je s Mánkem v Rakousích na sezonních pracích. On gazda, ona přede všemi pouze milenka, gazdina roba. Přichází baron s baronkou a Eva na chvíli dojde ještě pocty Mánkovy právoplatné ženy. Baronova otázka „Gazdo, kde je vaša žena?“ má najednou váhu evangelijního setkání Krista se Samařankou, kde podobná věta roztíná nečekaně a hluboce skrytou bolest.
Divoký sen Trojice hlavních postav je výborná. Eva Novotná jako Eva je bojovná, houževnatá, tvrdohlavá a vášnivá. Oba její muži, Mánek (Václav Vašák) a Samko (Petr Halberstadt), jsou charaktery s více odstíny, Mánek divoký i slabošský, Samko laskavý i nečekaně tvrdý. Škoda jen špatné výslovnosti, která text hlavně na začátku dělá skoro nesrozumitelným. „Jak se na mne ten těžký sen věsí,“ říká Eva. Jako divoký sen inscenace začíná, rozkrývání temnoty všech postav v Rychlíkově režii a úpravě naplňuje hru i dnes smyslem a silným obsahem.
HODNOCENÍ LN **** Gabriela Preissová: Gazdina roba
Inscenační scénář, jazyková úprava a režie: Břetislav Rychlík Scéna: Martin Černý Kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková ND Brno, premiéra 30. 1. 2009
