Netrávil jsem pastoračněstátní návštěvu Benedikta XVI. před televizí, ale tu a tam jsem si ji k doplnění vlastních zážitků a reflexí přece jenom pustil. Někdo mohl získat dojem, že veřejnoprávní Českou televizi obsadily pověstné papežovy divize. Přímé přenosy bohoslužeb a projevů střídaly hodiny komentářů a analýz moderovaných neúnavným Václavem Moravcem. Řekl bych, že méně by bylo více. Nicméně mediální úkaz, který si budu v souvislosti s papežskou návštěvou asi nejvíce vybavovat, je stále stejná tvář hlavního komentátora. Jako by se intelektuální život katolické církve koncentroval do jediné osoby.
Ano, uhodli jste. Tomáš Halík. Téměř vždy, když jsem televizor zapnul, hovořil on. O životě církve za komunismu, papežových projevech, ekumenismu, dialogu s islámem či politice KDU-ČSL. Nevyčítám mu, že na tuto roli přistoupil. Jistě - jeho vyjadřovací schopnosti přesahují obvyklou úroveň českého kléru a on si je této přednosti vědom. Nicméně až příliš samozřejmá symbióza Tomáše Halíka a naší veřejnoprávní televize stojí za pozornost. Českou televizi totiž jistě nelze podezírat z úmyslné propagace křesťanských postojů a katolického náboženství. Dokladem jsou i někteří jiní hosté televizního studia, kritizující církevní učení - jak jinak - ze zpozdilosti a neochoty se přizpůsobit duchu doby. A tak se mediálním éterem snad po tisící prvé vznášely kondomy, homosexualita, „genderová“ nerovnost. Jako by moderátorovi či jeho hostům nedocházelo, že církev svůj postoj k těmto jevům změnit nemůže, neboť by tím popřela Bohem zjevenou pravdu, ze které čerpá svoji legitimitu. Veřejnoprávní experti na věci náboženské vědí, že Tomáš Halík jim tento model prezentace katolické církve nenaruší. Aniž by veřejně hájil změnu katolického učení v té či oné oblasti, umně pracuje se vším, co pevné zásady katolického života relativizuje.
Co se divák ČT nedozví Tomáš Halík je v prvé řadě bezvýhradným zastáncem ekumenismu a mezináboženského dialogu. Ve svých knihách, rozhovorech i kázáních dává najevo, že všechna náboženství jsou ve vztahu k pravdě relativní, že neexistuje jediné, jež by bylo ve svém celku pravé. Z toho ovšem plyne, že požadavek na změnu katolického učení je teoreticky oprávněný. Je-li každé náboženství v nějakém aspektu věroučně mylné, proč by se katolická církev nemýlila právě v přístupu k těm otázkám, pro které je z liberálních pozic pranýřována?
Je třeba konstatovat, že v oblasti teologie se Tomáš Halík dostává na pozice tzv. modernismu, odsouzeného papežským učitelským úřadem již na počátku 20. století. A právě dnešní masová média jsou prostorem, ve kterém je ohled na pravdu značně oslabený.
Proto se dnes většina diváků ČT nedozví, že o plodech modernizace katolické církve po Druhém vatikánském koncilu nepanuje v řadách věřících taková shoda, jak by se to mohlo jevit prostřednictvím liberálně smýšlejících kněží a laiků. Spojenectví těchto duchovních s masmédii naší doby má své opodstatnění. Zastánci modernizace církve a popírači podstatných aspektů katolické víry z řad katolíků nacházejí v médiích nejúčinnější kazatelnu pro své veřejné působení. Věrouka televizního magisteria a masmediální bratrstva jim totiž tuto jejich misi značně usnadňují.
O autorovi| MICHAL SEMÍN, ředitel Institutu sv. Josefa
