Strana zelených má v České republice image středové strany. Je to image, kterou si naši zelení přáli, kterou si budovali a která je zbavila předchozího stigmatu extremismu. Je to však image nepravdivá. Základem politiky zelených je totiž široce založená manipulace s cenami.
Tento zdánlivý „detail“ Stranu zelených - jako jedinou z důležitých stran - spojuje s komunisty. Pro všechny ostatní je cena parametr, který informuje, jak jsou která surovina, energie, výrobek či služba vzácné. Pro komunisty a pro zelené je cena něco jiného: Nástroj, jak dosáhnout svých (mnohdy popletených a zvrácených) cílů.
Zelení často tvrdí, že „co je ekologické, je i ekonomické“. S tím zjednodušeným heslem by se dalo souhlasit - kdyby ovšem zelení chápali i opačnou souvztažnost: „co je ekonomické, je i ekologické“. Jaká věc nejvíce překvapila mnohé z těch, kteří před dvaceti lety poprvé vyrazili na kapitalistický Západ? Obchody plné zboží a zároveň kvalitní životní prostředí. Právě honba soukromých majitelů továren za ziskem je vede k ekonomickému i ekologickému (tedy šetrnému) chování. K tomu je ale potřeba co nejčistší konkurenční prostředí a tržní ceny, které coby neovlivnitelný vnější parametr vedou majitele k úspornému jednání. Pokud se politici rozhodnou „vrtat“ do cen a učinit z nich nástroje svých politických priorit s cílem vést jejich prostřednictvím chamtivé kapitalisty svým vysněným směrem, každý takový pokus nutně končí nehospodárností a ekologickou katastrofou. K faktické výrobě pro výrobu.
Rezignace na tradiční ekologická témata Evropská unie, ale zejména Česká republika se v posledních letech staly středobodem rozsáhlých státem organizovaných cenových manipulací. Ty mají šetřit životní prostředí, ve skutečnosti vedou k neefektivnosti, obrovskému plýtvání zdroji a skončí v dohledné době výrazným poklesem životního standardu, ve srovnání s nicotným naplněním cílů, které si od cenové manipulace zelení slibovali. Typickým příkladem je cenové zvýhodňování fotovoltaických elektráren (v zelené hantýrce takzvaných „chytrých“ technologií) a dalších podobných zdrojů, které už v roce 2011 každou českou rodinu přijde na téměř tři tisíce korun ročně. Tyto peníze nejenže skončí rok co rok, až do letopočtu 2024, coby garantovaný zisk vesměs v zahraničí, nýbrž i doslova zasviní republiku obludnými konstrukcemi plnými jedů, na jejichž pozdější likvidaci si budeme opět dramaticky připlácet. Ze stejného kadlubu je i nápad s takzvanými biopalivy, které zdražují pohonné hmoty, zhoršují životní prostředí, přispívají k mýcení pralesů, zdražují potraviny a možná i škodí motorům.
Z téhož soudku cenových manipulací je nápad a realizace takzvané ekologické daňové reformy a také povinné kupování odpustků za kysličník uhličitý, životodárný plyn, jehož momentální obsah v atmosféře (0,0386 %) je - bohužel -jedním z nejnižších v historii planety. Přiřadíme-li k tomu blokování dálničních staveb zelenými bojůvkami, z nichž nejneuvěřitelnější je momentálně případ D8 přes České středohoří, kde chaotům při zeleném racketeeringu nestačí ani rekordně dlouhé tunely, a desetitisíce lidí v dosahu provizorních tras tak trpí celé roky (legendární chucpe Miroslava Patrika z Dětí Země: „My nemůžeme za to, že soudy jsou tak pomalé“), není divu, že letošní předvolební kampaň Strany zelených ve své viditelné podobě rezignovala na tradiční ekologická témata a prezentuje stranu raději jako jednoduše ctnostnou a nezkorumpovanou. Je Strana zelených aspoň taková? I kdybychom připustili, že strana, která má kruciální zásluhy o pokroucení hospodářské soutěže, manipulaci cen, o zdražování a souběžné zhoršování životního prostředí, může být ctnostná a nezkorumpovaná, tedy kdybychom toto vše připustili, tak nejpozději od aféry Martina Bursíka s Mosteckou uhelnou společností stejně víme, že alespoň někteří zelení se dají koupit.
V této souvislosti nemohu pominout ani jednu osobní zkušenost: Na předvolebním billboardu středočeských zelených vidíme tři hlavy a nápis: „Nebojíme se a nekrademe“. Mezi nimi místostarosta obce Psáry Jiří Janata, což některé místní spoluobčany snadno může přivést ke zdravotní indispozici. Je to ten Janata, který vládne v obci již osm let, nastrčil před sebe ve druhém období do funkce starostky důchodkyni ze zkrachovalé cihelny a spolu s místním podnikatelem, který vyměnil už tři strany a sedí rovněž v obecní radě, mydlí veřejné zakázky jednu za druhou a obvykle tak, že vyhrává nastrčený kontakt právě tohoto podnikatele?
Slouží ke cti Strany zelených, že Jiřího Janatu - s vědomím hrozícího faux pas - na poslední chvíli stáhla z prvního místa kandidátky. Zůstal druhým. Může být ale taková dvojka - jakkoli nevolitelná -billboardovou tváří strany, které zbylo už jenom tvrzení, že se nedá koupit a nekrade?
***
Nejpozději od aféry Martina Bursíka s Mosteckou uhelnou společností stejně víme, že alespoň někteří zelení se dají koupit
O autorovi| KAREL KŘÍŽ, ekonom
