Ta atmosféra je geniální, pochvaluje si režisér Jan Hřebejk dramatický západ slunce nad Václavským náměstím. Na schodech Národního muzea čeká špalír slavnostně oděných herců a statistů, nad nimi stojí připravený štáb. Natáčí se výstup z Hřebejkovy novinky Kawasakiho růže.
„Je to příběh rodiny váženého člověka a profesora, který má obdržet vysoké vyznamenání,“ říká režisér. „Dostane se do konfliktu se svým zetěm a ten ho obviní z udavačství. Příběh se také částečně odehrává v dokumentu, který se o vědci natáčí. K události, jež se stala před třiceti lety, se začnou vyjadřovat různí lidé: chlap, který na udání kdysi doplatil, vyšetřovatel StB, co tehdy vedl výslechy, vědcova manželka...“
Kawasakiho růže je origami, z filmu se však tento motiv téměř vytratil. Scénář Petra Jarchovského, který letos vyhrál Cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný scénář, totiž prošel značnou redukcí. „Původní verze byla spíš román, zfilmovaná by měla asi čtyři hodiny,“ říká Hřebejk. „Soustředili jsme se na hlavní příběh a pan Kawasaki se stal spíš jakousi metaforou.“
Natáčení začalo 7. června ve švédském Göteborgu; Jarchovský psal scénář městu přímo „na tělo“. Teď se dokončují finální scény filmu, v nichž má dojít k dramatickému rozuzlení. Herci se proto brání dávat příliš konkrétní informace. „Je to taková osobní zpověď postavy otce, která je pro všechny hrozně důležitá a trošku očišťující, ale nejsem si jistá, že jde o úplný happy end,“ říká opatrně Lenka Vlasáková. „Já jsem dcera,“ směje se otázce, koho hraje ona. „Honza Hřebejk moji postavu pojmenoval jako nit, na kterou se navlékají korálky.“ Dnešní téma temné minulosti Poněkud vyhýbavý je i představitel profesora Pavla, slovenský herec Martin Huba. „Když vám řeknu, o čem ta scéna je, tak prozradím, kdo je vrah,“ usmívá se. Víc se rozpovídá o své postavě. „Je poměrně rozporuplná, jako je rozporuplné celé téma filmu,“ říká. „Řeší se v něm otázky věrnosti sám sobě, zrady, skládání účtů po rocích ‚vzorného‘ života člověka, který intenzivně pracoval v disidentském hnutí. A po čase se přijde na to, že v tomhle životě zůstalo něco zamlčeného.“ Podle Huby jde o téma velmi aktuální. „Stačí se ohlédnout za minulým rokem, který tohle téma přinesl dvakrát a poměrně intenzivně.“ Konkrétnější být opět nechce...
Jede se ostrá. Špalír stoupá po schodech vzhůru. Profesor Pavel a Daniela Kolářová coby jeho manželka se zdraví s kmetem v uniformě, zřejmě válečným veteránem. Nad nimi se o balustrádu opírají slavný fotograf Antonín Kratochvíl a představitel pana Kawasakiho, japonský výtvarník a konzultant Isao Onoda. Kouzlem náhody si výjev fotografují japonští turisté.
Kratochvíl je zvyklý stát spíše za kamerou a jako fotograf se účastnil i natáčení světoznámých režisérů – například Bernarda Bertolucciho. Tentokrát si vyzkoušel opačnou stranu objektivu. „Respekt k hercům jsem měl vždycky, ale tady jsem získal větší: zjistil jsem, že ta práce není lehká,“ říká. Hřebejkovi ho pro postavu výtvarníka Bořka doporučil společný známý. Kratochvíl prý má s Bořkem společné osudy emigranta a jistou energii. Ta se zřejmě projevuje tím, že se fotograf s věcmi příliš nepáře. „V muzeu se odehrává předávání ceny, ale mě to vůbec nezajímá, tak jsem se na to vys...l,“ popisuje s gustem Bořkovu roli v natáčené scéně.
Na Václavské náměstí padá noc, ale tmu propichují paprsky neonů. Ochlazuje se. Špalír se se dvěma kamerami přesouvá do tepla muzejního foyer, Hřebejk s tou třetí ještě nabírá Kratochvílovy detaily. Točit se bude do rána, poslední klapka padne 22. července. Premiéra filmu je stanovená na jaro 2010.
