Normalizace vytvořila specifické podmínky konzumu populární hudby. Dodnes jsou kvůli tomu v Česku oblíbené skupiny, jež jsou na Západě dávno za zenitem nebo takové, které se tam neprosadily.
Na pódiu libereckého Klubu DK se patrně schyluje k nějakému překvapení. Postarší vlasatí hudebníci ve zdobených vestičkách a ošoupaných džínách už dvě minuty napínají publikum významnými pohledy a pomrkáváním. Když konečně zazní první tóny chystané písničky, obecenstvo začne radostně povykovat. K části refrénu už se přidávají všichni: „...’cos for 24 years I‘ve been living next door to Alice!“
Nikdo z „pohodových padesátníků“ v publiku nejspíš netušil, že skupina Smokie si hit Living Next Door to Alice v první půlce 70. let vypůjčila od australského tria New World, a možná si ani nevšimli, že z původní sestavy v kapele zůstal jen baskytarista a zpěvák Terry Uttley. A i kdyby, všem je to jedno. Přestože kapela působí poněkud unaveně a náboj sedmdesátek už dávno vymizel, jako by s atmosférou mezi fanoušky právě ožíval.
A tak aplaus, který se Smokie na konci skladby dostane, nebere konce. „A-lice! A-lice! A-lice!“ skanduje nadšeně publikum a kapela ještě jednou vděčně připomene refrén, který vyústí v další písničku. „Alice“ pak do pozdních ranních hodin doznívá z většiny rádií pro radost fanouškům, kteří se na koncert nedostali, a pro dobrou pohodu všem, kteří se z něj vracejí domů.
Fenomén otvírání hudebních konzerv v Česku se ovšem netýká jen Smokie, kteří právě ukončují turné po českých a moravských městech. Na svůj „nejlépe ozvučený bigbít v životě“ vzpomínají po loňském koncertu v Lokti dodnes i domácí fanoušci Jethro Tull. Zároveň mají šanci vidět své favority znovu; tentokrát sice pouze v Praze, zato dva večery za sebou – zítra a pozítří.
„Mám lístky na oba koncerty,“ říká čtyřiapadesátiletý živnostník ze Svitav Ivan Svoboda. „Jethro Tull se nikdo na světě, ani po těch letech, nevyrovná. Obvykle na koncerty nechodím, ale velmi rád si dopřeju ten luxus, vidět je dvakrát po sobě. Jsem si jistý, že mě nezklamou.“ Jedna vstupenka ho přitom přijde bez padesáti korun na tisícovku.
Pro plné sály vystupují v České republice také další veličiny minulosti, jako jsou Def Leppard, Uriah Heep nebo Deep Purple. Vítanými hosty na tuzemských pódiích jsou také představitelé popu 80. let minulého století, jako Alphaville nebo Suzi Quatro, které v jejich domovině ovšem skoro nikdo neposlouchá. Boney M hrají v Česku na koncertech, bizarních soukromých akcích a firemních večírcích, a nikomu z fanoušků nevadí, že sestavu původní skupiny připomínají dnešní hráči jen vzdáleně. Jako host Michala Davida v Praze vloni zazpíval Ital Drupi. Kim Wilde byla hvězdou jednoho z největších hardrockových festivalů u nás, Benátské noci u Malé Skály v Českém ráji. Překvapivých i podivných návratů je k vidění spousta. „Rocková muzika je nadčasová a bude tady pořád,“ míní Martin Hroch, hudební dramaturg rockového Rádia Beat, které poslouchá týdně na 340 tisíc lidí. Zní to skoro jako výhrůžka, ale tuzemské unikum nesvědčí jen o nostalgii stárnoucích rockerů. Podle expertů dnes padesátileté máničky v džískách nejenže ochotně dohánějí, o co je připravila normalizace, ale rozbíjejí tím i zavedené předsudky o společenských rolích.
Dohánění minulosti Praha byla vždy strategická lokalita, ideální zastávka mezi Vídní a Berlínem, ale trvalo dlouho, než se jí po pádu minulého režimu hudebníci naučili využívat. Stejně dobře jako pozvánka „v České republice zahrají vůbec poprvé“ (v případě Coldplay, Toma Waitse nebo Radiohead pozdě, leč přece) může ale dnes táhnout i „ohlásil svoje možná úplně poslední turné“. Tak to provedli britští Simply Red, kteří tvrdí, že jejich turné, v rámci kterého se 24. května zastavili v Praze, je definitivně poslední. Stálo by možná za to zkusit se s někým vsadit, kdy frontman Mick Hucknall ohlásí šňůru u příležitosti jejich reunionu. Ostatně neříká se jen z legrace, že „nejlepší, co se kapele může stát, je to, že se rozpadne“.
Na současné, opravdu aktuální dobyvatele britských a amerických žebříčků si musejí místní fanoušci pár let počkat, zato Smokie přijedou do Mladé Boleslavi i Ústí nad Labem. Někdy to vypadá, že na existenci České republiky si management kapely vzpomene až ve chvíli, kdy začnou klesat předprodeje lístků na koncerty v Británii a Německu a britská hudební publicistika začíná skupinu ignorovat.
Rok 1989 byl v mnohém důležitým předělem, a živé hudební produkci pomohl nejméně nadvakrát. Kapely, které minulý režim zakazoval, tady najednou mohly vystupovat. „Startérem byli určitě Rolling Stones v roce 1990 na Strahově. Spoustu kapel jsme předtím kvůli bolševikovi nikdy neměli šanci vidět a už bohužel neuvidíme,“ míní Martin Hroch. Český zájem o The Rolling Stones v roce 1990 lze vysvětlit všeobecnou vyhladovělostí trhu, dvacet let po revoluci ale zaráží, že v tuzemských halách nehrají žádné mladší a současnější kapely. Jak někdo může Alphaville, hrající vloni 19. prosince v brněnské hale Rondo, inzerovat jako „hudební událost roku“? Lokální festival Beskydy Sound kvůli nim navštívilo šest tisíc lidí.
Podle vydavatele hudebního časopisu Report Jardy Hudce se v Československu od začátku 90. let napravovalo určité manko vzniklé tím, že komunistické režimy koncertům západních interpretů příliš nepřály. „Takže kapely jako The Sweet nebo Slade, které už na britské scéně nehrály téměř žádnou roli, k nám jezdily a nacházely zde své publikum,“ podotkl Hudec.
Podobný fenomén existuje ve většině zemí bývalého východního bloku. Česká situace je ale specifická tím, že husákovské Československo bylo, co se týká západní kultury, zřejmě nejstriktnější. Těžko zapomenout na koncerty, na které se jezdilo do Maďarska, i na desky, které se tam daly koupit. V Polsku zase vycházely koprodukční elpíčka a v určitém ohledu na tom bylo lépe i Bulharsko.
„My jsme nedostali to, co všichni ostatní, takže si to vybíráme a odžíváme dnes. A v hudbě to trvá déle než například v cestování – takové to ,za každou cenu musím vidět chrám sv. Marka‘ skončilo u nás v polovině 90. let. Hudbě sice pomáhají i retronávraty, ale my to máme intenzivnější,“ říká socioložka životního stylu Jana Duffková z FF UK v Praze.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
A ve hře je zřejmě ještě něco. Nejde pouze o dohánění, ale také o konzervativnost fanoušků. „Na zasloužilé rockové kapely tady čekalo oddané a nadržené publikum, a nebylo ho málo. Byli to lidé, kteří neměli potřebu sledovat, co se v hudbě děje, už s grungem (rockový směr 90. let – pozn. redakce) mívali občas problém, a taneční hudbu považovali za výplod Satana,“ tvrdí hudební kritik Radek Diestler z Popmusea. „Zato je zajímalo a zajímá, co se děje s jejich idoly a s hudbou, na které vyrostli. Tihle lidé jsou sice občas nesnesitelní ve svém bigbítovém fundamentalismu, ale nesmírně věrní hudbě a kapelám svého srdce.“ Ostalgie a westalgie Fanoušci jsou zejména citliví na téma jedinečnosti, kvality a povšechné umělecké úrovně svých oblíbených kapel. Obvykle ale nezapřou, že se k jejich tvorbě zároveň váže i větší či menší míra sentimentality, ať už kvůli tomu, že to byla takzvaná skupina mládí, nebo zkrátka proto, že měla chuť zakázaného ovoce.
„Příznivci těchto kapel jsou lidé, kteří je poslouchali před dvaceti třiceti lety – dneska na to prostě mají a je to pro ně výlet strojem času. Opět jsou mladí, mají bujné hřívy a o dvacet kilo méně,“ popisuje situaci hudební publicista Jiří Rauvolf. A stačí se zeptat kteréhokoli fanouška, aby člověk zjistil, že nejde o názor vyslovený od stolu.
„Na střední jsme měli všichni dlouhé vlasy, které jsme si museli motat do drátků, aby to nebylo na veřejnosti vidět. Když máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás! Bylo mi asi sedmnáct, psal se rok 1973 nebo 1974,“ vzpomíná Jiří Sedláček na teenagerovská léta. „K této muzice jsme se dostali přes spolužáka. Všichni tehdy poslouchali klasiku, třeba Rolling Stones nebo Deep Purple – a ten spolužák přišel a povídá, kluci, mám úplně jinou muziku, něco mnohem lepšího.“
„Řada lidí má spojené tyhle kapely s určitým obdobím svého mladí nebo alespoň rané dospělosti a evokuje to pro ně takovou relativní bezstarostnost, že člověk byl mladý a neklidný,“ potvrzuje socioložka Duffková, že důležitou roli v loajálním fanouškovství hraje nostalgie. „Nese to s sebou pozitivní vzpomínky a pozitivní pocity. Není to jenom hudba, je to jeho hudba a snadno se potom přenáší na to, co člověk okolo sebe měl, když byl mladý. Typ nostalgie je tam určitě. A možná to není taková ostalgie, je říkají Němci, u nás je to spíš westalgie, je to nostalgie po Západu, který jsme tehdy s těmito kapelami nemohli prožívat.“
Podobně jako kdysi, i dnes přitom dostávají fanoušci Uriah Heep, Def Leppard nebo Deep Purple podle hudebního kritika Jiřího Rauvolfa od svých idolů přesně to, co očekávají: „Tehdy to byl pocit vzdoru proti bolševikovi a dnes je to nostalgie po dávno minulém mládí.“
Většina zajímavých hudebních nosičů pocházela v Sedláčkově dospívání „zvenčí“ – dostávala se do Československa přes rodinné známé, kteří žili v zahraničí. „Ty přivezené desky, kde byl vždycky jen jeden originál, jsme pak kopírovali snad tisíckrát na kotoučové pásky. Kdo měl doma tenhle přístroj, který tehdy stál asi šest tisíc, byl hrdina,“ vzpomíná.
Hrdinou byl pochopitelně i ten, kdo vlastnil vzácný a drahý originál, jak říká Jana Duffková: „Dostat se k nahrávce bylo složité, takže následoval dlouhý prožitek. Říká se, že když se na něco těšíte delší dobu, tím víc si to užíváte. A to dodnes hraje roli. Většina mojí generace, mně je 54, může občas závidět těm dnešním, že mají všechno na dosah, že si to můžou stáhnout na empétrojku, ale zase máme ty podtexty, že když se člověk dostal do Jugoslávie, tak se s otevřenou pusou díval na desky a kupoval si hudební časopisy, které tady nebyly, to bylo něco vynikajícího.“
„Konečně jsem slyšel Aqualung z koncertu, všemi dojmy a atributy velmi blízký a srovnatelný s tím, když jsem ho slyšel v roce 1972 z LP na svém gramofonu poprvé, když jsem si v neděli odpoledne album přinesl z burzy na Letné,“ vzpomíná na internetu fanoušek s přezdívkou Lexa. Jen málokterý majitel mp3 přehrávače může jeho větu byť parafrázovat – sotva si totiž vzpomene, kde si tu kterou desku Coldplay vlastně stáhl.
Hudební nosiče, podobně jako ty „zpod pultu“ 70. let, jsou dneska stejně drahé, ale zážitek z koncertu zůstává nenahraditelný, nepřenosný a na internetu nestáhnutelný. „Tyhle kapely stále dobře baví lidi a investice do vstupenky se vrátí v podobě dobře stráveného večera a pěkného zážitku. Za to, co prožijeme, co zažijeme na vlastní kůži – a je jedno, je-li to koncert, cestování nebo let v raketě – se prostě utrácet bude stále, je to ta nejlepší investice,“ říká Martin Hroch z Rádia Beat.
A přestože by se fanoušci Jethro Tull vzbouřili nesouhlasem, v tomto případě není velký rozdíl mezi tím, zda se diváci těší na vyrovnané vystoupení, při němž si kdysi frontman Ian Anderson oblékal šaškovské barevné kostýmy, stylizoval se do role starce a křepčil na pódiu na jedné noze, anebo na tři singly v záplavě plevelu skupiny Alphaville, které jediné se staly rozhlasovými megahity. „Jsem přesvědčen, že 99,5 procenta lidí na koncert přijde kvůli skladbám, jako je Forever Young a nostalgickým vzpomínkám. Takovým posluchačům nejde o to, slyšet něco jiného a nového,“ říká vydavatel Reportu Hudec. Návraty mnohých interpretů navíc považuje především za pragmatické rozhodnutí související s financemi i touhou po slávě a obdivu. A tak jsme nejspíš svědky pozoruhodné symbiózy.
Pořadatelé koncertů navíc doufají, že koncerty nenavštěvují pouze ti „dřív narození“; znamenalo by to totiž, že za pár let už by nebylo pro koho hrát. „Převážnou většinu publika tvoří generace dnešních čtyřicátníků. Ale vzhledem ke stálé oblibě melodických a chytlavých písniček má tahle kapela co říct jak staršímu, tak i mladšímu publiku,“ věří Irena Sedláčková z agentury SPK Studio, která letos uspořádala české miniturné britské popové kapely Smokie. Návraty „legend“ Není žádné tajemství, že poslední turné Leonarda Cohena, v rámci kterého vystoupil za ohromné slávy také v Praze, se konalo vyloženě kvůli finanční tísni, do níž ho zpronevěrou dostala jeho manažerka. Ale Cohen či Bob Dylan, který naposledy zavítal do Ostravy, jsou na rozdíl od Smokie nebo Alphaville stejně vřele vítáni ve své domovině.
V dnešním Česku se k nostalgii a dohánění toho, co bylo kdysi zakázáno, přidává ještě jedna věc, která nahrává skupinám typu Smokie – mnohé jejich písně byly přezpívány českými interprety. A Alenku v říši divů od Karla Zicha nebo Mýdlového prince od Václava Neckáře zná dodnes asi každý i proto, že současné rádiové stanice tyhle písničky hrají dál.
Italská popová formace Ricchi e Poveri, která oslavila čtyřicet let své existence, vloni představila v původní sestavě v pražském paláci Žofín své největší hity. Trio, které má na kontě patnáct studiových desek a mimo východní Evropu a Latinskou Ameriku je nikdo nezná, bylo v tehdejším Československu velmi populární zejména v 80. letech. Vystoupením Ricchi e Poveri chtěli pořadatelé v rámci programu s názvem Návraty legend navázat na úspěch koncertu Alphaville. Vlastně to dává perfektní smysl.
Častou návštěvnicí je u nás také americká zpěvačka a baskytaristka Suzi Quatro, autorka jediného velkého hitu If You Can‘t Give Me Love a několika dalších líbivých písní, která u nás poprvé koncertovala už v roce 1979. Patrně už tehdy zanechala silný dojem, protože po třiceti letech od svého českého debutu hraje v Liberci nebo Mladé Boleslavi. Vloni se v Čechách objevil italský zpěvák Drupi, který byl od svého vystoupení na Bratislavské lyře 1977 na území bývalého Československa nejpopulárnějším italským zpěvákem. Interpret hitů jako Sereno e, Piccola e fragile, Due či Sambario, kterého mimo Itálii a bývalého ČSSR zná jen málokdo, zazpíval 13. listopadu ve vyprodaném Velkém sále pražské Lucerny jako host Michala Davida na jeho monstrózní oslavě nevkusu a kýče v kulisách diskotékových hitů.
Bylo by naivní myslet si, že Alphaville, Jethro Tull nebo Drupi (či podivnost, jakou je jediný původní člen formace Boney M na soukromém firemním večírku) hrají za jakoukoliv dumpingovou cenu. Vstupenka na koncert Smokie stojí v předprodeji pět set korun. „Lidové ceny jsme nastavili díky velkým kapacitám hal. Doufáme, že tím dáváme možnost i těm návštěvníkům, kteří mají takzvaně hlouběji do kapsy. Co se týká ceny kapely, je srovnatelná s jinými zahraničními legendami,“ říká za pořadatele Irena Sedláčková.
Bylo by nefér porovnávat kvality vystoupení Alphaville a Deep Purple, ale fakt je, že přitáhnou stejně početné a stejně těžko uvěřitelné množství fanoušků, kteří zaplatí stejně velké peníze za to, aby mohli slyšet stejně oblíbenou muziku, vážící se ke stejným vzpomínkám. „Když už veteránská kapela nevyprodá sál nebo halu v Praze, může to zkusit v Brně, v Ostravě, v Liberci... Tam všude jsou pamětníci, a navíc lidé, kteří takový koncert berou jako společenskou událost a rádi zajdou na slavné jméno, když jim ho lokální promotér doveze do jejich multifunkční haly,“ dodává Radek Diestler. „Tento proces posléze vede až k situaci, kdy člověk projíždí šumavským podhůřím a v každé obci vidí vedle plakátu na koncert Evy a Vaška oznámení o tom, že na motosrazu v Čkyni vystoupí rocková legenda Nazareth.“
Žádanost „veteránských“ kapel v Česku může vyvolávat úsměv, ale nakonec jsou všichni spokojení. Fanoušci, kteří použili stroj času a měli možnost prožít to, co jim komunisté odepřeli, i skupiny, které si mohou zahrát před nadšeným publikem a vydělat na starých hitech. Tento fenomén však může mít ještě jeden aspekt, který má mnohem větší přesah. Populární rockeři 60. a 70. let – tedy ti, kteří žili podle hesla „sex, drogy a rock and roll“, nebo to alespoň předstírali – se nyní dožívají věku okolo šedesátky a stále se jim nechce skončit. Poprvé se tak dá sledovat, jak se chovají v tomto věku oni i jejich fanoušci a jak to ovlivňuje jejich životní styl.
„Třeba Mick Jagger svým vrstevníkům, kteří chodí na jeho koncerty, dává najevo, že člověk po šedesátce nemusí v bačkorách sledovat televizní estrády,“ tvrdí socioložka Jana Duffková, a dodává: „Ukazuje, že může v životním stylu zahájeném v mládí pokračovat, a to vidím pozitivně, protože se tím rozbíjí předsudek, který každému věku připisoval určité role a omezoval možnosti. Překonávají se tak bariéry starého typu.“
***
Vítanými hosty na tuzemských pódiích jsou také představitelé popu 80. let, jako Alphaville nebo Suzi Quatro, které v jejich domovině ovšem skoro nikdo neposlouchá. Boney M hrají v Česku na koncertech, bizarních soukromých akcích a firemních večírcích. Příznivci těchto kapel jsou lidé, kteří je poslouchali před dvaceti třiceti lety – dneska na to prostě mají a je to pro ně výlet strojem času. Opět jsou mladí, mají bujné hřívy a o dvacet kilo méně.
Jiří Rauvolf hudební publicista
Většina mojí generace může závidět těm dnešním, že mají všechno na dosah. My ale zase máme ty podtexty, že když se člověk dostal do Jugoslávie, tak se s otevřenou pusou díval na desky a časopisy, které tady nebyly.
Jana Duffková socioložka, FF UK
Když už veteránská kapela nemá úspěch v Praze, může to zkusit v jiném městě. To vede k situaci, kdy v obcích visí vedle plakátu na koncert Evy a Vaška oznámení, že na motosrazu v Čkyni vystoupí rocková legenda Nazareth.
Radek Diestler Popmuseum
O autorovi| JANA KAČUROVÁ, Autorka je redaktorka LN
