Nejprve trochu historie. I když Hugo Race v rodném Melbourne nenechal kytaru spát už v pubertě, do velkého světa vstoupil na prahu dospělosti, kdy jej krajan Nick Cave, tehdy už velká postpunková hvězda, pozval do tehdy vznikající (a dodnes existující) kapely The Bad Seeds. Race s ní natočil debutové album a jako studiový host se ke Caveovi průběžně vracel i v dalších desetiletích. Na konci 80. let se ovšem „udělal pro sebe“, založil kapelu The True Spirit, kterou dodnes nárazově obnovuje, vedle toho ale působí i v dalších projektech nebo vytváří sólové, v jeho tvorbě asi nejexperiementálnější projekty.
Hudební styl, který bychom mohli označit za „typicky raceovský“, je složeninou bluesových kořenů, notné dávky psychedelického výrazu a občas lehkého countryového šmaku. Ten se prolíná vlastně všemi projekty, na kterých tento zjevný workoholik pracuje. Kapela Fatalists je ovšem v jedné věci trochu kuriózní: Australan a jeho italští kolegové pod touto hlavičkou totiž tvoří hudbu, která má nejblíž k zavedenému označení „americana“. To ovšem v globálním světě není nic podivného.
Hugo Race Fatalists
Nové album kromě dávky vlastních Raceových písní, které mají šanci svou potemnělou atmosférou posluchače skutečně hluboce uchvátit, přináší také dvě coververze: It’ll Never Happen Again nedoceněného amerického písničkáře Tima Hardina a Ballad Of Easy Rider frontmana The Byrds Rogera McGuinna, kterou dobře známe z filmu Bezstarostná jízda. Tahle oslava bezbřehé svobody a světoobčanství je ostatně pro povahu Huga Race dost typická.
Typický pro nové album je na jiných Raceových deskách neobvyklý souzvuk akustické kytary v protagonistových rukou, a elektrických nástrojů (často řádně hlučných až za hranici zpětné vazby) v rukou jeho spoluhráčů. Sound alba tak dostává vzrušivý kontrastní rozměr, který ještě v některých skladbách podporují housle Vicki Brownové a foukací harmoniky Michelangela Russa, dlouholetého Raceova parťáka z The True Spirit.
