ANNECY Jedno z nejprestižnějších festivalových ocenění, jakého může dosáhnout animovaný film, je Křišťál z festivalu v Annecy. V sobotu ho převzal režisér Wes Anderson za snímek Fantastický pan Lišák. Skutečnost, že mezi sedmi celovečerními snímky sklidilo největší úspěch (včetně Ceny diváků) právě toto magické loutkové drama, nebyla nakonec zas tak velkým překvapením. Anderson totiž dokázal spojit velmi „starobylou“ loutkovou animaci mírně upravenou na počítači s klasicky pojatým příběhem, který je vstaven pečlivěji a zaměřen hlouběji, než je u animované produkce obvyklé, aniž by přitom ubral na diváckosti .
Současně udělila porota zvláštní uznání francouzskému kreslenému filmu Eleanořino tajemství, ve kterém se režisér Dominique Monfery na základě pohádkového příběhu o sedmiletém chlapci pokusil o něco podobného.
Soutěž mezi díly, která usilují o uměleckou hodnotu, samozřejmě vždycky vede ke snadno relativizovatelným výsledkům. Kritéria si do značné míry určuje sama porota a výběr toho takzvaně nejlepšího je především zprávou o jejím vkusu a o tom, na jaké hodnoty klade důraz. Letos to tedy byla schopnost vyprávět klasickým způsobem. Že se ale hodnota takového vyprávění může velmi různit, ukazuje právě rozdíl mezi Andersonovým Fantastickým panem Lišákem a Monferyho Eleanořiným tajemstvím.
Válka mezi smečkami Samotný příběh Fantastického pana Lišáka, ve kterém postupně graduje napětí až ke katarznímu vyústění, je jednoduchý, ba téměř mechanický. Lišák je – navzdory svému statusu „usedlého občana“ – nevyléčitelný recidivista, kterého neodolatelně vábí blízká kuřecí farma. Jeho zlodějské spády nakonec vedou ke konfliktu s místními farmáři a válce lidské smečky s (multikulturní) smečkou lesních zvířat.
Knižní předloha Roalda Dahla poskytla Andersonovi podklad pro to, aby neotřele navázal na tradici sympatických amerických záporných hrdinů. Podařilo se mu přitom s brilantní lehkostí převést do filmové podoby specifické rysy Dahlova rukopisu – jako je smysl pro drobné posuny v psychologii či v atmosféře stejně jako smysl pro detail – a najít k jejich vyjádření přiléhavé filmové výrazivo.
Kdo si vzpomene například na Andersonovu komedii Život pod vodou, plnou dějových zvratů a zkarikovaných charakterů, toho patrně napadne nejen to, že režisér ve svém posledním počinu zúročil zkušenost s hraným filmem, ale i to, že vdechnout život mechanické loutce mu jde možná snáze než vést živého herce. Svědčí pro to přesnost, s níž dokázal pracovat s mimikou a gestikulací loutek.
Klasičnost jeho filmu nespočívá jen v jeho dramatické stavbě, ale i v tom, že je loutkový. Tím pádem se ovšem nabízí k poměřování s veličinami, jako je Trnkův Sen noci svatojánské. V takovém srovnání vynikne důraz, jaký Anderson – v duchu soudobé konvence – klade na akční scény. Používá je ale funkčním způsobem, jakkoliv jsou v kontextu filmu trochu naddimenzované. O Eleanořinu tajemství však něco takového říci nelze.
Ve filmu Dominiqua Monferyho se dětský hrdina snaží zachránit před zapomněním pohádkové postavy z knížek, do cesty mu vstupují rozličné akční nástrahy a zádrhele, to vše ale jen proto, aby se oddalovalo od začátku předvídatelné finále. Bez akčních zápletek se v podstatě neobešel (snad jen s výjimkou švédské Metropie) žádný ze soutěžních celovečerních filmů.
Opravdu významotvorně a s neočekávatelnou smysluplností byly ale využity jedině ve filmu Letní války. Japonskému režisérovi Mamoruovi Hosudovi se v něm podařilo překvapivě spojit civilní příběh tradiční rodiny a dramatický zápas dobra se zlem ve virtuálním kyberprostoru. Méně nápaditě, ale zato se zábavnou crazy nadsázkou, vystavěl na akčních scénách jiný Japonec Munehiša Sakai svůj Film z jednoho kusu: Silný svět. Tím, že porota oba tyto výrazné snímky pominula, dala najevo, že akčnost bere jako povinnost a nečeká v jejím zpracování nějakou invenci. Nicméně nemohla zastřít fakt, že pracovat s touto filmovou konvencí vpravdě nekonvenčně ani jeden z oceněných snímků nedokázal.
O autorovi| ADAM GEBERT, Autor je dokumentarista a filmový publicista
