Špinavé ruce, Sartrův text z roku 1948, má název, který zřejmě u inscenátorů vzbuzuje naděje, jež se nemohou naplnit. A to sice, že s touto prastarou a bohužel dnes dosti vyčpělou hrou bude možné cosi pojednat v ranku politického divadla. Obávám se, že takové možnosti jsou minimální a nová inscenace Ivana Rajmonta je toho důkazem. Před deseti lety jsme Sartrovu hru viděli na festivalu německého divadla v režii jednoho z nejlepších německých režisérů Franka Castrofa. A upřímně – inscenace byla nesnesitelná tím, jak režisér do hry doslova rval aktualizační vsuvky. Výsledkem byly izolované obrazy, které se pokoušely reflektovat tehdy nedávné události v Bosně a Kosovu, ale s tím, co Sartre napsal, neměly skoro nic společného. Ivan Rajmont sice nic takového nečinil, až na pár škrtů text vzal, jak leží, ale zase s ním nedokázal nic přesvědčivého provést.
Absence výkladu pak ještě mohutně zesílila tezovitost hry. Sartre v ní řeší spor morálky a praktické účinnosti politického činu, ovšem to, co líčí, je v porovnání s dnešními metodami politického boje včetně terorismu blažená procházka růžovým sadem. I to je důvod, proč hru nehrát, nehledě na poněkud upachtěnou psychologii postav. Inscenace měla původně být uvedena na Nové scéně, z důvodů úsporných řešení neměla být vůbec. Nakonec se našlo východisko uvést ji v Kolowratu. Světlo světa však spatřila v jakési „holo“ verzi: scénografii tvořil jakýsi šňůrou „vykolíkovaný“ prostor, do něhož herci vstupovali jako do místa plného nebezpečí a nástrah. A pak už jen pár židlí z fundusu. Kostýmy byly zřejmě také z toho, co dům dal, a hlavně mátly – částečně odkazovaly k 50. letům, částečně k současnosti. Nakonec i to bylo podružné, protože žádná vazba na současnost se nedala vysledovat. Jednoduše: spojit Špinavé ruce s konkrétním politickým problémem dneška jde jen ztuha a Rajmont takový husarský kousek neprovedl ani náhodou. Vágnost režijního výkladu ještě umocnily slabé výkony dvou mladých hostujících (sic!) herců Petra Buchty (Hugo) a Kristýny Podzimkové (Jesika).
Je nepochopitelné, proč tak zkušený režisér jako Ivan Rajmont svěřil jednu z hlavních rolí právě Buchtovi, který pouze říká slova a věty, aniž by jim byl schopen dát jediný význam, či se je aspoň pokusil výrazněji emočně odstínit. Na druhé straně je nedůstojné, aby herec takových kvalit jako Jan Hartl (Hoeder) byl postrčen k tomuto partnerství. Hraje sice s velkou dávkou sebeironie, s nadhledem a sarkasmem člověka, který už dávno všem vidí do karet a tím spíš se umí přizpůsobit. Tady se určité téma rozevírá, ale v rozehrané partii nemá šanci. Hartlův výkon je solitérní a herec se může opřít jen o pár scén, v nichž najde protihráče (Jan Kačer, Eva Salzmannová), ale ty opravdu nejsou pro inscenaci klíčové. Zdá se, že Ivan Rajmont trval na inscenaci za každou cenu i v úsporné verzi. Ta by koneckonců nevadila, kdyby se o něčem důležitém hrálo. Nečitelnost výkladu je v těchto souvislostech zarážející a poloochotnické výkony dvou mladých hostů jakbysmet.
***
Jean-Paul Sartre: Špinavé ruce
Překlad: Patrik Ouředník Režie: Ivan Rajmont Scéna: Martin Černý Kostýmy: Tereza Venclová Hudba: Petr Kofroň Národní divadlo – Kolowrat, premiéra 3. 12.
