Na málokterý obor lidské činnosti se během let nabalila taková kupa bájí, nesmyslů a polopravd jako na hypnózu. Na jednu stranu regulérní forma psychoterapie, na druhou takřka magická záležitost, pohybující se na hraně mezi skutečnem a tajemným světem nevědomí.
Obecná představa o hypnotické seanci je převzata ze stokrát omletého filmového klišé: Hypnotizovaný objekt (většinou vnadná blondýna) pololeží-polosedí na sofa v ordinaci terapeuta. Ten má tvídové sako se semišovými záplatami na loktech a mohutné obočí nad uhrančivými zraky. Hypnotizér vytahuje lesklý přívěsek na dlouhém řetízku a velí krásce, aby na něj fixovala svůj pohled. Pak začne promlouvat tichým, ale důrazným hlasem: cítíte se unavená, víčka vám těžknou, propadáte se do hlubin atd. Po chvíli je luzná oběť mimo sebe, a tedy zcela v moci jeho (povětšinou chlípné) libovůle.
V příbězích o hypnóze se také celkem pravidelně vyskytuje nešťastník, jemuž zůstaly v podvědomí zaseknuté hypnotizérovy příkazy a k pobavení svého okolí reaguje na slovo „pes“ zaštěkáním a na telefonický povel podlého šamana vykrádá v transu peněžní ústavy.
Takže přátelé - víčka se vám klíží, upadáte do uvolněného stavu, a až napočítám do tří, tak na výše popsanou představu rázem zapomenete. Raz... dva... tři. Už spíte? Nespíte? No vidíte. Tak si pojďme říct, jak to ve skutečnosti je.
Představy... a skutečnost „Veškerá hypnóza je sebehypnóza.“ Tento výrok pronesl francouzský farmaceut, psycholog a psychoterapeut Emile Coue už někdy v roce 1900. Dnešní studenti a praktikanti hypnoterapie ho berou za základní kámen svého oboru, i když se s tím moc nechlubí. Pan Coue přišel s myšlenkou, že lidský organismus v sobě skrývá netušené možnosti, a jediným důvodem, proč jich nevyužíváme, je, že v ně nevěříme. „Pokud bych byl schopen přesvědčit nemocného, že se cítí lépe,“ říkal si, „s velkou pravděpodobností by se mu opravdu ulevilo.“ Patrně proto, že to byl velice solidně vypadající džentlmen s úctyhodnými kníry, mělo jeho přesvědčování (nebo, chcete-li, „hypnotické seance“) úspěch, a dveře se u něj netrhly. Netrvalo dlouho a Coue si vybudoval reputaci zázračného léčitele.
Naše mysl pracuje na dvou úrovních. Vědomou část používáme jako analyzátor vjemů z okolí a objektivní nástroj rozhodování. Její podvědomá část je naproti tomu subjektivní, je zodpovědná za kreativitu, abstraktní myšlení a používáme ji jako skladiště nejrůznějších vjemů, dojmů a myšlenek, o kterých často ani nevíme, jak a kdy se nám tam dostaly. Pro účely hypnotických seancí je důležité, že podvědomí nepodléhá naší racionální kontrole, ale na druhé straně velmi výrazně ovlivňuje naše pocity a jednání. Zkrátka - my ho neovládáme, ale ono nás ano.
Jak už asi tušíte, hypnotické seance nejsou ničím jiným než cílenými výlety do našeho podvědomí, při nichž se do něj snažíme vepsat určitou konkrétní informaci. Na samotném stavu hypnózy není vůbec nic magického ani tajemného. Vyskytujeme se v něm zcela mimovolně každý den, často i tehdy, kdy o to vůbec nestojíme. Stalo se vám někdy, že sledujete televizi a v tom nejlepším vejde do obývacího pokoje vaše drahá polovička a obviní vás, že nereagujete na její volání? Přejeli jste někdy pohrouženi do myšlenek „svou“ stanici v metru? Nebo ještě jednodušeji: byli jste někdy „duchem zcela mimo“? Všechny tyto stavy nejsou ničím jiným než hypnózou. Jediným důvodem, proč je tak nevnímáme, je, že u nich chybí pán s kyvadélkem v ruce.
Příplatek za uhrančivé oči Ať už se snažíme přestat kouřit, zhubnout nebo se zbavit strachu z tchyně, nedokážeme to, pokud to opravdu sami nechceme. Jestli jsou při tom používána kyvadélka, rotující spirály nebo jiné legrácky, je vcelku jedno. Chcete přestat kouřit? Dobrá, pojďme na to půlhodinu cíleně myslet. Cítíte se mizerně? Zkuste se uvolnit a představujte si, že jste úplně v pohodě. Nic jiného ani tajemného na tom není.
Otázkou, ke které pak zákonitě docházejí mnozí skeptici, je, zda by stejného efektu nemohlo být dosaženo jiným způsobem. Třeba polykáním „zázračných“ pilulek nebo jednoduše silnou vůlí. Jinými slovy - jestli hypnóza není jen jedna velká demonstrace placebo efektu. Odpověď zní - ano! Hypnóza sama totiž je placebem. Na její obhajobu ale dodejme - placebem přiznaným. Alespoň vám totiž nemate hlavu barevnými krabičkami čarotvorných prášků a jinými nesmysly. Vlastně jediné, za co při ní platíte, jsou uhrančivé zraky pana hypnotizéra a cílená pozornost někoho, kdo vás přesvědčuje o tom, čemu sami v hloubi duše věříte.
***
Víčka se vám klíží, upadáte do spánku... Raz... dva... tři. Už spíte? Nespíte? No vidíte. Veškerá hypnóza je totiž sebehypnóza.
