Mormoni jitřili mou fantazii od mládí.
Ovšem oni své mnohoženství už dávno opustili a dělají, že to byla taková drobná vývojová epizoda. Na jiných pozoruhodnostech ale trvají sympaticky dál. Například na možnosti pokřtít své příbuzné zpětně, což je způsob, jak zajistit, stane-li se člověk mormonem, aby se neocitnul v nebi jako sirotek, ale mohl se setkal v jednom nebi třeba s třicet let mrtvou babičkou, která byla věrnou katoličkou, ba třeba i se svou dávnou příbuznou třeba ze 17. století. Z toho plyne známé mormonské nadšení pro rodokmeny a zájem o matriky, jejichž jsou největšími opatrovateli a uchovávateli. Jestli potřebujete zjistit příbuzné třeba z doby Třicetileté války, nejlépe jet do Salt Lake City. Ale já tam kvůli tomu nejel.
Jestli potřebujete zjistit příbuzné třeba v 16. století, nejlépe jet do Salt Lake City.
Čím více jsem se o mormonech dočítal, tím bizarněji, ale jaksi dojemněji se mi jevili oni a jejich příběh. Hrají tam významnou roli andělé s tlumočnickým zařízením, alternativní bible ve stylu naivní fantasy, kterou nalezl a pomocí jakýchsi kamenů přeložil ze staroegyptštiny prostý selský synek... Fascinovala mě jejich pouť do pustin Velké americké pánve (Great Basin), přitahovalo mě město v poušti, které založili a ve kterém sice už nebydlí jenom oni, ale pořád tvoří jasnou většinu.
Pak jsem i pár mormonských misionářů potkal osobně a zdvořile se s nimi bavil o teologii: chodí vždy ve dvou, jsou dokonale zdvořilí a diplomatičtí. Pamatuju si na dvě takové mladé Američanky, kterém jednoho dne, mohlo to být tak v roce 91, zazvonili u mě doma, jedna, byla docela hezká, se jmenovala sister Picha a měla české předky. Divil jsem se trochu jejich zájmu o mou osobu, až po čase se mi přiznal kamarád Petr Luňák, který byl začátkem 90. let v Americe na postgraduálních studiích, že je za mnou poslal on. Takový jeho vtip to byl... Prostě mormoni mi byli blízcí. Nikdy by mě ale nenapadlo, že se v tom jejich Římě, v Salt Lake City v Utahu, někdy ocitnu. I stalo se.
Prostě mormoni mi byli blízcí.
Takže řízením osudu, levitujícího anděla Moroniho a jeho leteckých pomocníků jsem se ocitnul na jednom z nepodivnějších míst z těch, kde jsem se kdy ocitnul, i shledal, že je to sice opravdu podivné místo, ale jinak docela ujde.
Město slaného jezera leží v pustině, která se na některých místech díky usilovné práci mormonů zelená. Z výšky klesajícího letadla člověk hledí na šedé pláně, z nichž jako louže manganistanu draselného vystupují skvrny odpařujícího se jezera. Obrovská plošina je vroubena horami, nejvýrazněji pohořím s hezkým indiánským jménem Wasatch, kde se prý dobře lyžuje, takže tam mohli v roce 2000 uspořádat zimní olympijské hry. Tím dali mormoni definitivně najevo, že jsou normální a moderní existence zcela schopní, i když jisté zvláštnosti si jistě ponechali.
Tím dali mormoni definitivně najevo, že jsou normální a moderní existence zcela schopní.
Já jsem se o normálnosti toho města mohl rychle přesvědčit, když jsem si tam hned, sotva se odbyly takové ty věci na letišti a v hotelu, koupil kalhoty. To šlo lehce a bylo to nutné. V tom letadle se dozorující anděl, který mě do města u jezera doprovázel, pokoušel otevřít sáček s kečupem, jímž si chtěl ochutit ovesnou kaši, přičemž se mu to podařilo tak šikovně, že mi slizký a sraženou krev připomínající obsah onoho sáčku přistál po délce celého stehna, ba stékal i po koleni.
Čerstvě vyprané gatě, které mi v kombinaci se šortkami, měly vydržet půlku amerického pobytu, než si přeci jen pořídím nějaké stylové texasky, vytvářely dojem, že krvácím, takže se i – předpokládám mormonský - letištní personál na mě díval napůl se soucitem, napůl podezíravě. Nebo jsem měl ten pocit, neboť zprvu jsem se na mormonské půdě cítil trochu paranoicky. Věc se rychle vyřešila v jednom obchodě na hlavní třídě, kde zcela běžné prodavačky prodávaly běžné kalhoty, které tak splývají s běžnou představou kalhot an sich, že nyní jen já vím, že to jsou moje zvláštní mormonské pants.
Původní mormonští kolonisté se táhli přes půl Ameriky, mnozí pěšky, zapřaženi do vozů a kár.
Ale to jsem odbočil k podružnostem... Zajímavé je, ale vlastně to není překvapivé, že mormoni zajímali Josefa Škvoreckého. Ten jim ve své Velké povídce o Americe, cestopisné knížce, která má podtitul A Tall Tale of America, věnuje čtyři kapitoly a z jeho líčení vyplývá, že do Salt Lake City v tom roce 1969, kdy podnikali se Zdenou Salivarovou svou velkou cestu po USA, zajeli, speciálně kvůli nim.
Škvoreckého zajímal, ba fascinoval příběh vzniku onoho podivuhodného náboženství, jeho evidentní iracionalita a bájná fantasknost, se doplňuje s obrovským odhodláním a zaťatostí, se kterou se podivná báchorka nejen ujala, ale i přežila všechny strázně, dala lidem sílu k nadlidským výkonům.
Původní mormonští kolonisté se táhli přes půl Ameriky, mnozí pěšky, zapřaženi do vozů a kár, a pak, když stanuli v té napohled hrozné pustině, vybudovali v krátké době úctyhodné město, přičemž jako s první věcí začali s chrámem!
A především Škvoreckému uhranul fantastický příběh Josepha Smithe. Kdo ho nezná, tak zde je ve zkratce. Začíná tisíc kilometrů od Salt Lake City, ve statě New York, na břehu jezera Ontario. Chudému farmářskému synkovi Josephu Smithovi se tam v roce 1820 přihodila zvláštní věc. Vlastně ne tak zvláštní, to se občas stane, zvláštní bylo pokračování.
Prostě se mu zjevil na jednom kopečku bělostném rouchu Bůh spolu s Ježíšem, také v bělostném rouchu, a ti mu dali najevo, že pro něj mají poslání. To by taky nebylo tak zvláštní. Zvláštní to začalo být posléze, kdy zjevování pokračovalo, ale teď už nenavštěvoval Josepha Smithe přímo Bůh, nýbrž anděl Moroni, samozřejmě též v bělostném rouchu, který ho po jistých peripeticích poslal na jiný kopec, kde měl podle přesných instrukcí vykopat zlaté desky, což se prý stalo.
Desky byly popsány orientálními jazyky, jež Smith pochopitelně neznal, ale to se vyřešilo tím, že mu Moroni poskytl překládací zažízení, kameny urim a thummim, které se daly použít jako brýle, s nimiž mohl pologramotný mladík tajemné nápisy číst... Podmínkou ovšem bylo, že desky nesměl Smith nikomu ukázat. Samozřejmě.
Tak tedy Joseph Smith „přeložil“ obsáhlý spis, knihu Mormon, která je jakýmsi pokračováním, respektive americkou alternativou Starého a Nového zákona: líčí se v ní dlouhá a spletitá historie, která jednak popisuje, co se všechno dělo v Americe dávno před Kristem, jak tam odešly dva izraelitské kmeny Nefi a Lami, jak mezi sebou bojovali a jak se z nich jaksi vyvinuli Indiáni, a jak se pak do Ameriky vydal po svém vzkříšení Ježíš Kristus.
Smith knihu, kterou jsem ovšem nečetl, ale jde o bichli prý opravdu nečitelnou, „překládal“ tak, že ji diktoval několika svým nejbližším, kteří ovšem byli za zástěnou, protože samozřejmě nemohli vidět ony zlaté desky. Když byl překlad dokončen, zjevil se anděl Moroni a vzal si desky, stejně jako překladatelské zařízení sebou, nejspíš do nebe. Kniha Mormon zůstala.
Líčí se v ní dlouhá a spletitá historie, která jednak popisuje, co se všechno dělo v Americe dávno před Kristem.
Zvláštní, ba fantastické je, že tahle bizarní historka, která přitom vyžadovala mimořádné nasazení (jen tak každý nesepíše obsáhlý pseudobiblický epos, natož aby se pokoušel s jeho „pravostí“ vyjít do světa, čemuž musel vynaložit rovněž dosti důvtipu – lidé jsou důvěřiví, ale úplně je klamat nelze) měla úspěch! V roce 1830 Smith zaregistroval církev, která během několika let získala tisíce pak i desetisíce stoupenců.
Přítel Martin C. Putna věnuje mormonům – jak taky jinak - jednu kapitolu své skvělé knihy Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, o které jsem se zmiňoval minule. Jak známo, MCP, je tolerantní a ekumenicky založený křesťan, ale k mormonům čili k Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dní, jak se jmenuje oficiálně, má výhrady. Píše tam, že „zřetelný úspěch hnutí založeného na prokazatelně podvrženém textu a prokazatelně falešné historické teorii, nastavuje velmi nepříjemné zrcadlo všem náboženským směrů, v jejichž dějinách figurují texty s nároekm na božské inspirace a události založené na svědectví několika jednotlivců.“
To má jistě pravdu. Mě ale, stejně jako Škvoreckého, fascinuje, jak přesto dal tento „podvrh“ těm lidem sílu a odhodlání, které pak pokračovalo – už bez Smithe, který byl zabit při jakési šarvátce v roce 1844 – exodem na Západ, heroickou a útrapami sužovanou cestu. Tu první výpravu podniklo 143 mužů, 3 ženy, 2 děti, kteří přitáhli 70 vozů, 1 člun, 1 kanon, 93 koňů, 52 mul, 66 oslů a 19 krav. Do pustin u Velkého slaného jezera přibyli v 27. červenci 1847 a rozhodli se tu zůstat. Ty zajímavé počty jsem si přečetl na pomníku mormonským pionýrům. Je vyvedený v pěkně realistické duchu, jako ostatně všechny správné americké pomníky.
Poznámka: Pár dní poté, co tento díl vyšel, jsem dostal mail z Floridy od ing. Václava Dubského, který mě laskavě upozornil na dvě faktické chyby, nebo, jak on napsal: nepřesnosti. Já tu tedy jeho upřesnění s chutí a pokorou vkládám. První:
Zde jde o nepřesnou charakteristiku udalostí. Pišete, ze Joseph Smith, vudce Mormonu, byl „zavražděn při jakési šarvatce“ v roce 1844. To je trochu nepřesné. Mormoni nebyli popularní, protože praktikovali polygamii a museli se pořád stěhovat; ze statu Ohio (kde sídlili od roku 1831 do 1838) se museli přesunout do statu Missouri, od tamtud se pak po roce museli odsunout do města Nauvoo ve státu Illinois v r. 1839. Nauvoo se stalo takovým jejich hlavním městem a v roce 1843 Joseph Smith dokonce poslal petici americkému Kongresu požadujíc, aby město Nauvoo bylo vyčleněno ze státu Illinois a přiřčeno výhradně mormonum, kteří už toho neustalého utíkání před davy měli dost. V Nauvoo rovněž došlo k roztržce mezi Smithem a několika dalšími mormonskymi činiteli. Nemormonští občane města Nauvoo se mezitím snažili mormony z města vyhnat. Zde pak vznikali opravdové šarvátky a kvůli nim byl Joseph Smith zatčen milicí státu Illinois a uvězněn ve městě Carthage. Vězení tam bylo nedostatecně střeženo a 27. června 1844 bylo napadeno skupinou nemormonskych banditů se zahalenými obličeji. Smith se snažil uniknout oknem vězení, to bylo ale obklíčeno a když jeho tělo z okna vězení spadlo dolů, dostal několik kulek a byl mrtvý. Po této události si mormoni uvědomili, že jedině jak přežít, bylo pro ně táhnout do neosídlených oblastí amerického Západu pod vedením jejich nového vůdce Brighama Younga, což také, jak dobře popisujete, učinili. V Carthage tedy nešlo o šarvátku, Joseph Smith byl zavražděn, kdyz byl ve vězení..... Tolik pro presnost.
Třeba na hlavní třídě je Orlí brána.
Na paměť toho amerického exodu z Egypta do slané země zaslíbené lze v Salt Lake City narazit na řadě míst. Třeba na hlavní třídě je Orlí brána, která podobně jako u jiných zakladatelských výprav naznačuje, že cestu poutníků ukazoval nějaký boží posel v ptačí podobě. Maďarům pták Turul, mormonům, jak jinak v Americe, orel.
Kousek od brány se rozkládá vlastní mormonský „Vatikán“.
Kousek od brány se rozkládá vlastní mormonský „Vatikán“. Já jsem do něj vstoupil za rozbřesku, neboť jsem nemohl v důsledku jet lagu dospat. Ulice byly zcela prázdné a magické, obloha fialová a hory namodralé. S.L.C. je město i na americké poměry velmi širokých ulic, původně prý proto, aby se tam mohly bez potíží otočit velké volské povozy. Nyní po nich občas projela tramvaj, neboť město se pyšní elektrickými linkami, které tam jsou od olympiády.
I v jiných věcech je to velmi ekologicky spravované město, jako ostatně prý celý Utah, jeden z nejčistších – pokud jde o životní prostředí – států Unie. Do té mimochodem byli přijati až poměrně pozdě, v roce 1896, až když zrušili polygamii. Už k ní prý nebyly důvody.
Předtím to byl stát ve státě, formálně sice náležel do USA, ale vnímaný byl jako anomálie: jmenoval se Deseret, což v jazyce knihy Mormon znamenalo úl: symbol úlu Utahu také zůstal, je na vlajce, znaku a veřejných budovách a vypadá, pokud to člověk neví, že je to úl, trochu jako, no třeba jako to, co zůstane po medvědovi, když se někde zdrží a odejde.
Ulice byly zcela prázdné a magické, obloha fialová a hory namodralé.
Na okraji sakrálního okrsku je několik dřevěných pěkných domků, které jsou celé zality květinovými záhony. Tady, dalo by se říct, sídlil první (možná i druhý) mormonský papež, nástupce proroka Smithe, vlastní zakladatel Salt Lake City a jakýsi mormonský praotec Čech, Bringham Young (1801 – 1877). Měl prý dvanáct manželek, ty byly oficiální, prý dalších šedesát k dispozici. Byl to tedy silný muž, ostatně tak vypadá na fotografiích: nechtěl byc s ním mít konflikt. Rád si prý přihnul, takže aby se v noci trefil, předem si vždy křídou označil pokoj, kde chtěl se ženou, toho dne vyvolenou, vykonat noc. Ženy si prý navzájem mazaly označení a přidělávaly na své dvěře... To bude však nejspíš anti-mormonská propaganda, kterou jsem se na místě nesnažil ověřit.
Na okraji sakrálního okrsku je několik dřevěných pěkných domků.
Obdivuhodné bylo, jak rychle po příchodu k Solnému jezeru, se z těch zbídačelých, utrmácených a napůl hladových poutníků, stali „civilizovaní“ obyvatelé města, které se fantasticky rychlým tempem rozvíjelo. Přitom brzy po příchodu ti lidé mohli zemřít hlady, když jim první úrodu sežraly kobylky, proti který byli bezmocní. Pohroužili se prý do modliteb – a hle, přiletěly tisíců racků, kteří si s kobylkami poradili... Kdo je asi poslal?
Další pozoruhodností bylo, že mormoni měli dobré vztahy s Indiány.
Další pozoruhodností bylo, že mormoni měli dobré vztahy s Indiány. Jak by také ne, když dle knihy Mormon byli vlastně jaksi biblicky spřízněni, neboť Indiáni byli zatoulaný izraelský kmen. Nevím, jaký náhled na to mají v Izraeli a nejsem si úplně jistý, jestli by z toho poznatku, z kterého by plynalo pro Indiány právo na návrat k Sinaji, byli nadšeni. Ale tehdy se jim to snad vyplatilo.
Mormoni je nechali na pokoji a místní Indiáni se jim též nepletli do života. Utah byl dost velký pro obě party, které spojovalo, že jsou pro většinovou společnost parii a vyvrhely. Výjev, možná trochu idealizovaný, na němž mormoni vykonávají s Indiány obřad vykouření dýmky míru, je zachycen na jedné kopuli v budově utažského kongresu.
Mimochodem, ty impozatní budovy kongresů, které více či méně imitují, Capitol ve Washingtonu, stojí za to. Jsou to vlastně muzea, výstavní síně, památníky... Viděl jsem však bohužel ale jen dva: ten utažský a coloradský v Denveru, o kterém se rozepíšu příště.
Příležitost pěkně vymodelovat mužské tělo v jeho nejušlechtilejším ideálu.
Před utažským Kongresem stojí socha indiána, nikoli anonymního, nýbrž slavného náčelníka Massasoita, otce neméně slavné Pocahontas, první indiánské manželky bílého Evropana. Jenže to se odehrálo na začátku 17. století, navíc v Massachusetts, zde v Utahu se jednalo tedy o sochu symbolickou, naznačující snad jakýsi ideální poměr k indiánům.
Já si ji bez ohledu na to zálibně ze všech stran prohlížel. Mimochodem všiml jsme si pak v různých muzeích, že sochy indiánů představují pro americké sochařství totéž jako sochy atletů pro antické sochaře: příležitost pěkně vymodelovat mužské tělo v jeho nejušlechtilejším ideálu. To u bělochů skončilo s Michelangelem.
S tou Pocahontas jsem ale udělal chybu. Proto oprava od ing. Dubského druhá:
Indianský náčelník Massasoit nebyl otcem Pocahonty. Otcem Pocahonty byl indianský náčelník Powhatan, který vládnul indianským kmenům v zátoce Chesapeake v dnešním státu Virginia. První anglická osada Jamestown byla právě tam založena v roce 1607. Massasoit byl náčelníkem kmene Wampanoag, na jeho uzemí se v listopadu roku 1620 vylodili angličtí „poutníci - pilgrims“ (na pobřeži dnešního státu Massachussetts) a založili druhou anglickou osadu v Severní Americe (Plymouth). Angličtí přistěhovalci (kteří utekli z Anglie před náboženskou perzekucí) si vytvořili s Massasoitem dobré vztahy a to jim de facto zajistilo přežití té první hrozne zimy, když zkysli v té divočině bez jídla. Takže, Massasoit neměl s Pocahontas nic společného......
Bylo to pohádkově strašidelné a přitom dokonale kouzelné.
Ale zpět k tomu posvátnému okrsku, kterým jsem bloudil, zatímco se rozednívalo. Světlo postupně odkrývalo květinové záhony, fontány a vodní hladiny, v nichž se zrcadlily sochy mormonských, jež byla opatřeny cedulemi, že jde o proroky Smithe a Younga, o výjevy s jejich setkání s anděly či jakými ušlechtilými bytostmi.
Bylo to kouzelné a bizarní zároveň. V ranních barvách působila celá scenérie jako nějaká pomalu se vynořující vize z orientálního světa nebo snad z nějakých pozdně gotických obrazů, kde jsou takové ty stavby s tisíci věžičkami, které jsou v pozadí obrazů Jana van Eycka a jiných vlámských mistrů. Bylo to pohádkově strašidelné a přitom dokonale kouzelné, samozřejmě kýč, ale dokonalý a tak mistrně provedený, jaski nadpozemský, vždyť ano, takhle asi má nějak vypadat ráj...
Udělal jsem ještě pár kroků a stál jsem před nejposvátnějším chrámem mormonů, před bělostnou stavbou, na jejímž vrcholu pozlacený anděl Moroni dul na trubku, což bohužel nebylo slyšet. Hledal jsem bránu, kterou by bylo možné do chrámu vstoupit, ale nenašel jsem nic, co by běžný vchod do kostale připomínalo.
V boční části stavby byly prosklenné dveře a za nimi chodba, která přimínala lobby velmi drahého hotelu. Na konci chodby také skutečně stálo něco, co vydala jako recepce a kolem několik starších mužů v bělostných oblecích... Hleděl jsem na ně a oni, když mě uviděli, usmáli se a pokynuli mi, ať vstoupím.
Vypadalo to jako, by na mě čekali... Šel jsem jako omámen. – Vítáme tě, bratře, trochu jsi se zdržel, ale hlavně, že jsi už tady. Tví předci tě již očekávají. Můžeš si s nimi povídat, jak dlouho budeš chtít. Však je do konce dní, kdy zase nabydeš pozemské podoby, dosti času. Jen jdi...
A tak jsem vešel.
A tak jsem vešel.
Když jsem se probudil na lavičce před kostelem, bylo už světlo. Kostel se mi nejevil už tak magický, jako v tom přeludném ranním pološeru. Právě z něj vycházeli svatebčané. Všichni vypadali ukázkově, jako by právě vyšli z wellness centra. Moje snaha vlézti do mormonského kostela již pominula.
Později mi milá průvodkyně vysvětlila, že by mě tam stejně nepustili, že je to kostel pouze pro členy církve, kteří tam mohou pobýt pouze jaksi za odměnu: musí být očištěni, zbaveni všech nectností a hříchů, kterých mají stejně pomálu, neboť skutečný mormon nepije alkohol, nekouří, dokonce by neměl pít ani kávu či čaj, neboť i ty ho mohou svést z pravé cesty. Jeho sexuální život je výhradně rodinný a zbavený traumatické chlípnosti, naplněn jen spořádaně se projevují láskou. Jen takový tvor může vstoupit do chrámu, takže ruku na srdce, co já bych tam dělal?
Salt Lake City, město u slaného jezera.
Ale sympatii pro mormony si držím dál. A pro město Salt Lake City, město u slaného jezera, jedno z nejpodivnějších míst, co jsme kdy viděl.
Mapu s blogy Jiřího Peňáse najdete ZDE.
