Ruská premiéra filmu Unaveni sluncem 2 měla být letos na jaře velkolepou ozdobou státních oslav 65. výročí vítězství Rudé armády ve Velké vlastenecké válce. Slavnostní promítání se konalo v největším sále kremelského paláce pro šest tisíc hostů za účasti politických a vojenských celebrit. Mezinárodní triumf se plánoval na festivalu v Cannes, kde byl film zařazen do soutěžního programu. Žádnou cenu ale nedostal a francouzská kritika se dokonce divila, jak vůbec došlo k zařazení do hlavní soutěže. Filmařský portál indieWIRE vyhodnotil film jako jeden z pěti nejhorších snímků festivalu. Převážná část ruských recenzentů považuje dílo za umělecký debakl, neprosadil se ani z obchodního hlediska – z megalomanského distribučního nasazení ve více než tisíci kopiích zbylo po pěti týdnech dvacet „kotoučů“. Po uvedení na karlovarském festivalu mohou od 4. září válečný příběh velitele divize Sergeje Kotova (hraje ho sám Michalkov) shlédnout i diváci českých kin.
Fingované pokračování Jedna z prvních otázek ohledně Michalkovova velkofilmu se týká vazby na film Unaveni sluncem z roku 1994, který získal Oskara za nejlepší zahraniční film, velkou cenu v Cannes a zapsal se do povědomí jako výrazné dílo rané postsovětské kinematografie. Politicky senzitivní Michalkov tehdy exceloval po dvou liniích: zaprvé ukázal v hlavní postavě nejen Stalinovi oddaného komunistu a revolucionáře, který se v druhé polovině 30. let sám stává obětí stalinismu, nýbrž i zrůdnost celého mocenského soukolí. Kotova-Michalkova přijíždí zatknout jeho bývalý druh a sok (ve vynikajícím podání Olega Meňšikova), původem šlechtic a bělogvardějec, jenž se mezitím stal agentem státní policie. Nyní si jejím prostřednictvím vyřizuje účty se sebevědomým důstojníkem, který mu kdysi přebral dívku a oženil se s ní.
Zadruhé a především se Michalkovovi podařilo alespoň v některých scénách navázat na svá starší pečlivě komponovaná komorní dramata, plasticky podané postavy, na intimní a přitom dobově výstižnou poetiku, která proslavila jeho snímky ze 70. a 80. let: Pět večerů, Otrokyni lásky, Oblomova. Celý film se odehrává v podstatě na jednom místě, v idylickém letovisku sovětské nomenklatury, které se během jediného dne proměňuje v dějiště zkázy, zdůrazněné ještě optikou Kotovova dítěte – skutečné Michalkovovy dcery Naděždy, tehdy šestileté. „Pokračování“ filmu po 14 letech rozvíjí příběh hlavních postav na počátku druhé světové války, esteticky – a tudíž i producentsky – jde ale o výrobek naprosto jiného druhu. Hlavní pozornost poutají bombastické válečné výjevy s těžkou technikou, bezpočtem výbuchů a s nepřetržitými důkazy, že i v Rusku lze natočit technicky mistrný, strhující filmový příběh plný zbraní, utržených nohou a hektolitrů krve – ještě jedno „pravdivé svědectví“ o utrpení a hrdinství ruského lidu.
Umělé výsluní Michalkovův nový film není izolovaným uměleckým dílem, nýbrž rozsáhlým projektem: náklady, jejichž výše není přesně známá a pohybuje se nad hranicí 50 milionů dolarů (miliarda korun), byly použity na výrobu dvou celovečerních filmů (premiéra třetího dílu nazvaného Citadela se plánuje na příští rok), kromě toho se bude sestříhávat také patnáctidílný seriál. Výsměch kritiky a chabý zájem diváků na tom nic nemění. Michalkov se dokonce pochválil, že nízká návštěvnost svědčí o tom, že natočil „arthouse“, dílo pro náročné. A kritiky hovořící o fiasku považuje za organizované spiknutí. Ostatně Michalkov, zosobňující státní zájmy ruské kinematografie, si jako podnikatel ve filmovém umění může být jistý, že jej neúspěch nezadluží. O tom, že komerční stránka je stoprocentně zabezpečena, svědčí fakt, že režisér, představitel hlavního hrdiny a scenárista (v spoluautorství s Glebem Panfilovem) je zároveň i producentem. A stojí za ním poměrně vlivní mecenáši současného umění. Přímo během natáčení se na vznik veledíla přijeli osobně podívat oba vůdci ruského státu: nejdříve Vladimir Putin a potom Dmitrij Medveděv. Státní aparát, konkrétně odbor školství, vypomáhá i s nevalnou návštěvností. V Moskvě i na Dálném východě se množí případy povinné účasti školáků na speciálních projekcích.
Nikita Michalkov by zjevně chtěl dosáhnout v ruském filmovém průmyslu pozice, jaké se těší jeho američtí vrstevníci George Lucas nebo Steven Spielberg. Ti však, ať už si o jejich díle myslíme cokoliv, svého vlivu a bohatství dosáhli budováním nezávislých producentských firem a úspěchem u diváků, zatímco Michalkov svých privilegií dosahuje patolízalstvím a bezohledností, při které mu kryjí záda nejvyšší státní úředníci. Například poté, co získal neprůhlednými procedurami kontrolu nad budovou filmového centra v Moskvě, vyhnal z ní mezinárodně proslulé Filmové muzeum i s jeho jedinečnými sbírkami světové kinematografie. Osobně motivované čistky provedl i v hlavní filmové škole VGIK a v odborném tisku. Snad by pro filmové umění bylo lepší, kdyby se v budoucnu věnoval jen svým mocenským ambicím. Zde působí přirozeně, když se ve služebním černém džípu z ministerstva obrany (kde zasedá v „radě veřejnosti“) řítí s houkáním v protisměru po moskevských bulvárech. Když z těchto silových pozic současné ideové linie ruské státní moci točí filmy, zažívá divák nepříjemný dojem, že se filmový průmysl opět užívá k šíření oficiální verze historických událostí a národních vzorů.
Autor sobě Jako každé umělecké dílo představuje i film Unaveni sluncem 2 autoportrét svého tvůrce. Michalkov se obzvlášť během posledních deseti let stal oddaným stoupencem režimu, ve kterém buduje svoji oslnivou kariéru. Nejkřiklavější projevy jeho patolízalství se staly mezinárodní ostudou: O Putinovi natočil k jeho 55. narozeninám agitační oslavnou ódu a posléze inicioval prosebný dopis „všech pracovníků kultury“ za jeho setrvání v prezidentské funkci v rozporu s ruskou ústavou. Nejde přitom jen o jeho osobní ideové náklonnosti, které by ostatně diváci jeho děl mohli ignorovat. Michalkov buduje i ve filmech kult vlastní osobnosti, svého chlapáckého šarmu a nezkrotného vůdcovství. V Lazebníkovi sibiřském (1998) se na zkoušku projel na koni coby poslední ruský car Nikolaj II., ve filmu Unaveni sluncem 2 už se pasuje na osobnost, o které sami Stalin s Berijou pořádají uprostřed války dlouhé debaty, znepokojeni jeho hrdinskými kousky málem víc než ofenzivou německé armády. Sám hrdina mezitím hnije v zákopech mezi kulkami, mrtvolami a modlícími se branci – režírovaný sám sebou k vyvolávání sympatií. Nikdo od uměleckého díla nemůže požadovat detailní historickou věrohodnost, ale rozpor mezi bájným Kotovem z Michalkovova scénáře a osudem skutečného Nikolaje Kotova, který byl v roce 1938 popraven za vymyšlené vojenské spiknutí jako jedna z bezpočtu obětí stalinismu, bije do očí. A zpětně tak padá stín i na Kotova z prvního dílu Unaveni sluncem, kde samolibost režiséra a představitele hlavní role v jedné osobě také místy dosahuje odpudivé intenzity. Zablácená Michalkovova tvář ve vojenské čapce a s automatem v rukou ale tehdy přece jen nebyla jediným motivem filmového plakátu.
Není divu, že se na internetu mezi karikaturami na tyto poutače s rudým nápisem „veliký film o veliké válce“ objevily i montáže ohlašující „veliký film – zase o mně“. Jiná parafráze cituje lidové výrazivo, jímž Michalkov tak „směle“ prošpikoval svůj scénář, a hlásí: veliké hovno o veliké válce. Na hrubý pytel hrubá záplata – vždyť Michalkovovy efekty sestávají z odpadků filmové estetiky: divák je vystaven holému zadku německého vojáka, vystrčenému z letícího letadla a zasaženému ruskou střelou, je nucen dlouze pozorovat, jak se strachy pomočil vedoucí pionýrského tábora. A k dovršení nejapnosti autor svůj samolibý pomník sobě samému věnoval vlastnímu otci, jenž byl karikaturou poplatnosti všem sovětským režimům, pro něž obměňoval text státní hymny a skládal na zakázku verše.
***
Ať už si o dílech George Lucase či Stevena Spielberga myslíme cokoli, svého vlivu dosáhli úspěchem u diváků, zatímco Michalkov svých privilegií dosahuje patolízalstvím a bezohledností, při které mu kryjí záda nejvyšší úředníci
FILM TÝDNE
Unaveni sluncem 2 Režie: Nikita Michalkov Rusko / Německo / Francie, 2010
O autorovi| Tomáš Glanc Rusista a literární vědec
