„Naším úkolem je provést rodinu těžkým obdobím, aby se mohla vrátit do normálního života,“ vysvětluje vojenský kaplan Petr Fiala. Práce týmu, který má za úkol oznámit smutné zprávy a postarat se o pozůstalé, začíná okamžitě po události.
Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek. S padlými spolubojovníky se vojáci loučili v Bagrámu.
Armáda považuje za důležité, aby se rodiny dozvěděly o smrti nebo vážném zranění svých blízkých co nejdříve. „Je to závod s časem. Jde o to, aby člověk, když obdrží tu špatnou zprávu, měl podporu,“ vysvětluje Fiala, proč je nezbytně nutné, aby pozůstalí byli informováni osobně a nedozvěděli se o tragédii z médií.
Stejně postupovala armáda i v neděli, když tři čeští vojáci zahynuli v Afghánistánu po sebevražedném útoku teroristy Tálibánu.
Vyjádřete soustrast rodinám padlých vojáků v projektu Pieta serveru Lidovky.cz
Smutné zprávy se oznamují v týmu
V týmu, který má za úkol oznámit smutnou zprávu pozůstalým, je vždy několik lidí. Kaplan a psycholog fungují jako bezprostřední morální podpora. „Špatnou zprávu vždy oznamuje velitel. Moje úloha jako kaplana je podporovat nejen rodiny, ale i toho velitele. To není vůbec jednoduché, někam přijet a oznámit, že jejich blízký umřel nebo že je těžce zraněný. Když velitel takovou událost oznamuje, musí ta informace jasně zaznít. Musí vyloučit jakékoliv pochybnosti. Lidé mají tendenci takto špatné zprávy zpochybňovat. Velitel musí umět odpovědět na konkrétní otázky rodinných příslušníků. To je základ. Můj kolega kaplan jel jednou do rodiny, která byla věřící. Požádali jej, aby se s nimi pomodlil. Zájem armády je, aby blízkým bylo poskytnuto veškeré zázemí,“ říká Fiala.
  |
S předáním zprávy ale práce týmu nekončí. „Doprovázíme rodinné příslušníky i ve dnech, které následují. Až k pohřbu,“ popisuje Fiala. Po samotném pohřbu většinou nastávají pro rodinu a přátele těžké chvíle. Pozůstalí procházejí několika kritickými obdobími, mezi ty základní patří tři dny, tři měsíce a rok od události a také svátky jako například Vánoce. Ve všech těchto obdobích by měl být tým připraven pomoci pozůstalým vypořádat se se smutnou skutečností.
Největší jednorázovou ztrátu utrpěla česká armáda v roce 2014, když se v davu odpálil sebevražedný útočník. Čtyři čeští vojáci zemřeli na místě, pátý po šesti dnech v nemocnici. „Tehdy se tohoto úkolu velmi dobře zhostila psychologická služba. Psychologové byli u každé dotčené rodiny. Důležité bylo, aby se to rodiny všech zabitých vojáků dověděly v jednom okamžiku. Přitom rodiny žily v různých městech. Za každou cenu jsme se snažili zabránit tomu, aby rodiny úmrtí zjistily z médií. Je to závod s časem. Jde o to, aby člověk, když obdrží tu špatnou zprávu, měl podporu. Proto jede celý tým s psychologem a kaplanem,“ líčí Fiala.
Vojáky čeká složitá konfrontace s realitou
Odbornou pomoc ale nepotřebují jen pozůstalí. Také pro samotné vojáky, kteří se z mise vrátí zdraví, začíná nesnadná cesta návratu do běžného života. „Mise člověka poznamenává na celý život. Měsíce se pohybujete v prostředí, které je velmi tvrdé. A snadno zapomenete, že to není normální,“ popisuje Fiala jádro problému, který musejí vojáci řešit po návratu z válečné zóny. „I když se s tím po návratu dokážete vyrovnat, máte to v sobě, a když se vrátíte a dokážete se s tím vyrovnat, tak si zasloužíte označení válečný veterán.“
V Afghánistánu zahynuli tři čeští vojáci. Odpálil se sebevražedný útočník Talibanu |
Návrat domů není jednoduchý ani pro vojenského kaplana. Vzpomínky a zážitky, které účastníci mise nasbírají, si s sebou donesou do domácí prostředí. Adaptace na úplně jiný styl života bývá náročná. „Hned po návratu z mojí první mise v Iráku jsem se nejprve scházel s přáteli. Ale pak přišlo období, kdy jsem chtěl být sám, neměl jsem chuť nikoho vidět a potřeboval jsem si to všechno srovnat v hlavě, dát se dohromady. Jako katolický kněz nemám rodinu, takže to bylo celkem snadné. Ale uvědomil jsem si, že kdybych žil se ženou a dětmi, bylo by prakticky nemožné na pár týdnů někam zmizet.“
Celý rozhovor s vojenským kaplanem Petrem Fialou je k přečtení zde.
