Festival v Boskovicích založilo před pětadvaceti lety a dodnes jej pořádá pražské sdružení Unijazz, aby poukázalo na tehdejší žalostný stav boskovické židovské čtvrti, zdecimované po letech šedivé totality. Za tu dobu se toho hodně podařilo, a když se dnes půjdete podívat hlavní ulicí bývalého ghetta, uvidíte samé opravené domy. Přesto jako by tomu všemu něco chybělo – viditelnější zachování povědomí o tom, kdo v těch domech bydlel a kdo odtud při transportu 14. a 15. března 1942 musel odejít. A – v drtivé většině – se už nikdy nevrátil.
  |
Právě onu „bezejmennost“ domů si uvědomil i Jaroslav Bárta a pojal ji jako téma své instalace. Prohledal archiv v Památníku Terezín, zjistil jména všech odvlečených židovských obyvatel, vytvořil malé, vlastně docela nenápadné cedulky s jejich jmény, a umístil je na všechny původní domy židovské čtvrti. „Cedulky vedle vstupů do domů jsou pro mne jako zvonky. Jako byste mohli zazvonit na toho člověka, který tu kdysi bydlel. Ne všechny domy stojí – na jejich místech jsou zatlučené železné tyčky, které tu cedulku nesou,“ řekl Jaroslav Bárta festivalovým novinám.
Procházet židovskou čtvrtí a číst, že například v Bílkově ulici 45 bydlela Charlotta Löwová, v Plačkově 66 rodina Grünwaldových, U Templu 5 Bergmannovi a U Vážné studny 58 Hartmannovi, je na jednu stranu skličující. Protože i s minimem znalostí, jak deportace probíhaly a jaké byly jejich okolnosti, člověku před očima běží značně depresivní obrazy. Na druhou stranu má ale instalace velmi pozitivní rozměr: po dlouhých pětasedmdesáti letech se, alespoň prostřednictvím svých jmen, vrátili boskovičtí Židé, byť zřejmě jenom „na skok“, domů.
Bártova instalace by si zasloužila přežít déle než ony čtyři dny boskovického festivalu. „Musí se to usadit, počkat na reakce místních. Vlastně by oni sami měli cítit, že to je tak správně,“ řekl Jaroslav Bárta. Když se jej festivalové noviny zeptaly, jaké byly reakce současných obyvatel oněch sedmdesáti domů, když je žádal o svolení cedulky na jejich fasády instalovat, odpověděl: „Negativní reakce jsem zaznamenal dvě – jeden člověk umístění cedulky radikálně, bez uvedení argumentů odmítl a jedna tyčka před nestojícím domem v noci zmizela.“
Jsou dva lidé, kteří odmítají připustit, že v „jejich“ domě kdysi bydlel někdo jiný a dopadl tragicky, oproti osmašedesáti opačného názoru hodně, nebo málo?
