Představení In My Mind – Monk At The Town Hall 1959 je multimediálním spojením vaší interpretace Monkovy hudby a záběrů z Monkova koncertu. Jak důležitá je vizuální část představení pro vnímání muziky?
Domnívám se, že obrázky mi pomohou vyprávět příběh. Chtěl jsem, aby program In My Mind (Vmojí mysli) přiblížil mé uvažování o Monkovi. Protože Thelonious Monk pro mě znamená strašně moc. Už když jsem prohlížel jeho fotografie, byl jsem doslova posedlý tím, jak dobře, pohodově vypadal. V představení se snažím sdílet představy nejenoMonkově muzice, ale také o různých aspektech jeho života. A také o aspektech života jeho prarodičů, kteří byli drženi v otroctví v Severní Karolíně. Jsem přesvědčen, že je důležité zařadit Monkovu genialitu do kontextu děsivých podmínek, v jakých Afroameričané v Americe žili. Snímky také dají divákůmpředstavu o pracovním prostředí, jaké Thelonious Monk měl, o tom, jak výjimečně k hudbě přistupoval. Během představení využijeme třeba záznam, ve kterém Thelonious probírá nápady pro koncert s aranžérem Hallem Overtonem. Veškerou dokumentaci pořídil fotograf William Eugene Smith, host na zkouškách Monkova představení v Town Hall, a je velmi vzácná.
Od premiéry In My Mind: Monk At Town Hall 1959 uběhlo deset let. Změnil se program za tu dobu?
Snažím se udržet zhruba tu samou podobu celého kusu, protože ho vnímám podobně jako divadelní představení. Samozřejmě, každý večer hrajeme skladby trochu jinak. Jde přece o jazz. Ale struktura zůstala beze změny.
Kdysi jste řekl, že Thelonious Monk byl „prvním pianistou, který způsobil, že jste se také chtěl stát pianistou“. Ale studoval jste také klasickou hudbu a hlásil se k hip hopu. Jaké inspirace považujete za zásadní?
Důvodem, proč mě Thelonious Monk tak silně oslovil, bylo právě to, že zněl úplně jinak než Brahms nebo Mozart, které jsem studoval jako držitel grantu Suzuki piano. Poslech Monkovy hudby mi ukázal, že s klavírem lze dělat spoustu věcí. Chtěl jsem pokračovat ve snaze pochopit sílu piana. Ale dětská studia západní klasické hudby mě pochopitelně ovlivnila také. Dala mi techniku. Hráčská technika je extrémně důležitá, právě když interpretujete tak náročnou hudbu, jako je Monkova. Jako kluk jsem zároveň s Monkem hltal i hip hop. A víte co? Ve způsobu, jakým hraje Thelonious na piano, je něco velmi podobného nasazení takových RUN-DMC.
Na letošním albu BANGS jste přestavil neobvyklou sestavu piano, kytara a kornet, to vše doplněné elektronikou. Jak vás ta kombinace napadla?
Šlo spíše o setkání s konkrétními lidmi než o plán. Hudbu kytaristky Mary Halvorsonové a kornetisty Rona Milese obdivuji už dlouho a napadlo mě, že půjde o nádhernou kombinaci muzikantů a nápadů. Začali jsme hrát asi před čtyřmi nebo pěti lety a nyní prostě nastala vhodná doba pro zaznamenání naší komunikace.
Jason Moran
Alba si vydáváte sám, založil jste label Yes Records. Měl jste špatné zkušenosti?
Osmnáct let jsem spolupracoval s Blue Note, nejlepším labelem v jazzové historii. Umožnili mi vyprodukovat devět desek, na které jsem hrdý. Bylo to jako celoživotní práce. Ale pak prostě nastal okamžik, kdy promě bylo důležité začít realizovat vlastní hudební představy podle svého edičního plánu, osobního načasování, podle zcela vlastních direktiv. Firma Yes Records patří mé ženě Alicii Hall Moranové a mně. Realizovali jsme zatím Aliciinu nahrávku Heavy Blue a tři má alba.
Spolupracoval jste s řadou legendárních hudebníků, namátkou Waynem Shorterem, Charlesem Lloydem nebo Paulem Motianem. Jak vás ovlivnili?
Každý z těch muzikantů je mistr. Paul Motian byl skvělý svojí uvolněností a svobodomyslností. Zkoušení s ním zabralo jen pramálo času, ale hudba zněla mocně. Wayne Shorter mě naučil umění zkratky. Dovednosti moudře vybrat jen to podstatné a maximálně zapůsobit. A Charles Lloyd mi zase ukázal, že nadčasovosti hudby lze dosáhnout zvědavostí.
K jedné z vašich nejzajímavějších spoluprací patřil projekt String Theory věnovaný lidové hudbě. Zatím vyšel pouze živý záznam, neplánujete pokračování?
To by byl výborný nápad, rád bych na tomto projektu znovu pracoval! Šlo o duchovní dítko mého dobrého přítele Billa Frisella, nemohu o tom sám rozhodovat, ale doufám, že se to stane. Momentálně ovšem plánujeme nahrávku dua s Archiem Sheppem a další duo se skladatelem a saxofonistou Anthonym Braxtonem.
