Společenská katastrofa Kakánie je vynálezem Roberta Musila a vychází ze zkratky k. u. k. (kaiserlich und königlich neboli císařská a královská) užívané pro habsburskou monarchii. Tímto láskyplně sardonickým – a slovanským uším poněkud análně znějícím (což byl podle Josepha Rotha záměr) – názvem označoval autor Muže bez vlastností soustátí RakouskoUhersko-Morava-Slezsko včetně Slovenska, Slavonie, Slovinska, Sedmihradska atd. atd. Byla to země neomezených možností. Napůl koloniální stát, v němž vedle sebe žil – a soupeřil spolu – tucet etnik. Společenská katastrofa, ale kulturně plodná: dvanáctitónový valčík tančený na hraně sopky jménem první světová válka. Žalář národů pro tehdejší zapálené nacionalisty, sud střelného prachu pro historiky a multikulturní ráj pro naivní nostalgiky o mnoho desetiletí později. A nejabsurdnější na tom je, že Musil popsal monarchii a myšlenkový kvas vedoucí k jejímu zániku teprve ve chvíli, kdy před jeho berlínským oknem pochodovaly nacistické jednotky. Kakánie tak byla zároveň jakousi předzvěstí národnostní nenávisti a holokaustu, které zanedlouho zahalily střední Evropu.
Byla ale také předchůdcem diskuse o fenoménu střední Evropy, kterou v 70., 80. a 90. letech rozpoutali Milan Kundera, György Konrád, Danilo Kiš & spol. Šlo ovšem o mrtvě narozenou myšlenku, z níž nic nevzrostlo, dokud na ni neosadila svůj náhrobní kámen Evropská unie. Pro duše obyvatel středu Evropy ujařmené nejrůznějšími totalitními režimy znamenal tento pojem přesto vzpruhu: přinášel vědomí, že kdysi byli sami svými pány, že byli „evropskou velmocí“ (nebo přinejmenším nebyli utlačováni nijak nesnesitelně). Masoví vrazi císař Franz Josef (který zapříčinil krveprolití let 1848/49, 1865/66 a rok 1914 a léta následující) a jeho blahoslavený nástupce byli ve srovnání s Hitlerem a Stalinem
STŘEDOEVROPSKÉ OKNO
roztomilí strejdové. „Dumat o Kakánii“ tedy nezní tak nebezpečně jako například „myslet na Německo“.
Old Auster and Hungrig Ir James Joyce, který žil začátkem 20. století kousek od Grada v Terstu, v onom italskoslovinsko-německém přístavním amalgámu na pobřeží Jadranu, je proti Musilovi nezaujatým svědkem doby. Ve svém geniálně nečitelném jazykově vynalézavém díle Plačky nad Finneganem (Finnegans Wake) přišel se svým vlastním termínem pro habsburskou monarchii: Old Auster and Hungrig, což je anglicko-německá jazyková hříčka (Old – starý; Auster je v němčině ústřice, v angličtině znamená „upjatý“ či „asketický“; Hungrig je německy hladový). Zní to jako rádoby módní, a tím nechtěně komický název rybí restaurace. A každopádně al dente.
Co se tu vlastně změnilo? Grado zůstalo milosrdně uchráněno před globalizací. Stejně jako před sto lety tady místní hoteliéři přátelsky vítají své hosty, z nichž většina přijíždí odněkud z míst mezi Berlínem, Prahou, Vídní a Budapeští – mnozí z nich už po tři generace. Jak hoteliéři rádi tvrdí, Rakušané a Češi jsou jim pořád ještě milejší než například Němci: prý jsou tak nějak „příbuzní“. Ale to může být pouhý oportunismus, jemuž si ve svém povolání navykli.
Mluví se tu i nadále italsky, německy a trochu anglicky. Většina hostů si stále přiváží touž měnu (dříve koruny, dnes eura) a jejich rodiny mívají nějakého toho předka pohřbeného na jednom z válečných hřbitovů v blízkém slovinském Krasu (kde naši pradědečkové v letech 1915–18 bojovali za to, aby se italské území nestalo zcela italským). Pomníky a hřbitovy vojáků z druhé větové války jsou daleko méně nápadné.
Dnes máme své parlamenty, neexistují hranice... a skutečná vláda zasedá stále ještě (nebo už zase) někde jinde. Takže v čem je rozdíl? Je Evropská unie novou Kakánií, nebo ten přízrak vyhnala? Prázdninová letoviska, jako je toto, dobře ilustrují otázku, co nás drží pohromadě jako region. A co nás dělí. Je to skutečnost, že stará nádraží mezi Voralrberskem a západní Ukrajinou se podobají jako vejce vejci? Nebo že pociťujeme (klamnou?) pospolitost, protože nám prarodiče odkázali podobné haraburdí? Z druhé strany: velké, staré, oboustranné účty našich dějin se zdají být z větší části splaceny, potlačeny nebo zlehčeny coby habsburský kýč. A jaké nové problémy nám přinese nerovnoměrně rozdělená hospodářská krize, to ještě nevíme.
Co je střední Evropa – volně podle Dragana Velikiče – jiného než společný hřbitov, architektonický park, bleší trh, telefonní seznam s promíchanými jmény a jídelní lístek. Než společné letovisko s nostalgickou atmosférou? Možná že abych ze sebe mohl setřást tíhu „našich“ dějin, měl bych příští rok jet do Turecka nebo na Mallorcu.
O autorovi| Clemens Ruthner vysokoškolský učitel Autor je kulturolog pocházející z Vídně. V současné době vyučuje německá a evropská studia na Trinity College v Dublinu.
