Jiří Brady pomohl v zaplňování mezer v naší historii, říká pracovnice z Židovského muzea

Lidovky.cz: Jak znáte Jířího Bradyho?

Z doby, kdy jsme dělali ve vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze - teď oddělení pro vzdělávání a kulturu.

Tehdy jsme se na základě knihy s názvem Hanin kufřík rozhodli, že uděláme vzdělávací program právě inspirovaný příběhem Hany Bradyové (malá sestra Jiřího Bradyho, pozn. red.). A také na základě celého toho pátrání, kdy díky pátrání kvůli jednomu kufříku, které se uskutečňovalo v Japonsku, se podařilo dohledat osud dívky, která pocházela z Nového města na Moravě.

Zjistilo se, že Jiří Brady, bratr té dívky, přežil a že žije v Kanadě. Přes nakladatelství Portál jsme kontaktovali pana Bradyho. On pak přijel i osobně, poskytl nám řadu fotografií z rodinného archivu a vyprávěl nám ten příběh tak, jak si ho pamatoval a my jsme na základě toho vytvořili vzdělávací program pro školy. Ten program běží dál a stále patří k nejnavštěvovanějším. Mladým a malým žákům se jeho pomocí pokoušíme zprostředkovat, jak tady fungoval život před válkou, jak vypadal život židovských spoluobyvatelů v době protektorátu a co se s nimi stalo.

Lidovky.cz: Kdo vlastně byla Hana Bradyová?

Byla mladší sestra Jiřího Bradyho. Rodina pocházela z Nového Města na Moravě, byli zcela součástí společnosti. Když začala platit nejrůznější protižidovské nařízení, tak se jich to jako židovské rodiny citelně dotklo.

Oni tam měli nejrůznější vztahy, byli začlenění a oblíbení, takže se jim tamější společnost snažila pomáhat. Ale jak se šrouby utahovaly, tak to bylo čím dál tím těžší. Rodiče byli zatčeni gestapem a obě děti byly zařazeny do transportu do Terezína. Oba sourozence pak poslali do Osvětimi. Hanu Bradyovou jako malou dívku poslali do plynové komory. Jiří Brady měl jako chlapec to „štěstí“, že byl zařazen na práci a přežil.

Lidovky.cz: Jak to pátrání po osudu malé Hany probíhalo a co bylo impulsem pro jeho začátek?

Vzešlo z japonského Tokia. Z tamního centra pro studium holokaustu, kde působila mladá Japonka Fumio Išioka. Ta při jednom projektu chtěla shromáždit autentické předměty, které se Holokaustu týkají a z Osvětimi ji na žádost zaslali kufřík. Na něm bylo bílou barvou napsáno jméno a datum narození Hany Bradyové.

Fumio poté zahájila velké pátrání a podařilo se jí s nenahraditelnou pomocí Jiřího Bradyho vypátrat příběh, který směřoval do Československa, do Nového Města na Moravě.

Na základě tohoto pátrání napsala kanadská novinářka Karen Levin knihu, kterou nazvala Hanin kufřík. Příběh dívky, která se nevrátila. V té knize se prolíná osud nejen Hany Bradyové, ale i Jiřího Bradyho a jejich rodiny spolu s tím, jakým způsobem byl ten příběh objeven. Tuto knihu poté v roce 2003 přeložilo nakladatelství Portál.

Jiří Brady s knihou o své malé sestře

Lidovky.cz: Jak těžké je spojit konkrétního člověka a jeho příběh se zachovalým předmětem?

V muzeu v Osvětimi je celá řada takových předmětů, kufrů, bot, oblečení, zkrátka věcí, které byly zabaveny lidem do Osvětimi deportovaným. Pokud je na zachovalém předmětu jméno, můžete se pokusit nalézt více informací o dotyčném člověku v databázi obětí či přeživších. Tyto databáze existovaly v zárodku již před rokem 1989, soustavně rozvíjet a zveřejňovat se v České republice začaly ale až od devadesátých let. Prvním průkopníkem byly tzv. Terezínské pamětní knihy, redigované Miroslavem Kárným a vydané Institutem Terezínské iniciativy roku 1995, předmluvu k nim napsal Václav Havel.

Ptáte se však také na lidský příběh. Dalo by se říci, že velice záleží na štěstí. Protože záznam v databázi vám prozradí třeba místo a datum narození, bydliště z doby před transportem, ale o osobním příběhu vám víc povědět nedokáže. Právě zde hrají naprosto nezastupitelnou roli pamětníci, případě Hany Bradyové samozřejmě její bratr Jiří.

Lidovky.cz: Na knihu pak navázal vzdělávací program Hanin kufřík?

Příběh pátrání i osud Bradyových nám přišel hodně využitelný v tom, abychom mohli i menším dětem, tak od 11 let, nějakým způsobem zprostředkovat, co se dělo Židům za války.

Program jsme vystavěli tak, že děti, které přišly do Židovského muzea, dostaly - podobně jako Fumio Išioka - nějaké indicie, například fotografie, pomocí kterých měly složit dohromady příběh. A každá skupina dětí se měla dobrat ke konkrétním osudům - ty byly různé. Program dodnes funguje.

Lidovky.cz: Co říkáte na rozhodnutí Pražského hradu neudělit vyznamenání Jiřímu Bradymu?

Mně přijde, že pan Brady by si to vyznamenání rozhodně zasloužil vzhledem k tomu, jak pomohl v zaplňování mezer v české historii. Tím, jak byl nesmírně ochotný se účatnit nejrůznějších vzdělávacích projektů škol. Na internetu jsou ke zhlédnutí i záznamy například besed s ním. Je to nesmírně příjemný pán, který dokáže s dnešní mladou generací komunikovat velmi přístupně. Získal čestné občanství Nového Města na Moravě, což myslím bylo výborné rozhodnutí.

Mně přijde, že když už se dospělo k rozhodnutí, že tento člověk má dostat státní vyznamenání, tak by mě zajímal důvod, proč to udělení bylo zrušené. Stejně jako asi každého, i mě napadá spojení s Danielem Hermanem (Jiří Brady je strýc Daniela Hermana - pozn. red.) ale to mi přijde jako něco, co se v civilizovaném světě snad nemůže stát (smích).