Obvodní soud pro Prahu 1 přiřkl katedrálu církvi již dvakrát, pražský městský soud ale první verdikt zrušil a spor vrátil k novému projednání. Dnes se s názorem obvodního soudu ztotožnil.
"Odvolací námitky byly neopodstatněné," řekl předseda odvolacího senátu Vladimír Fučík. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se však nehodlá vzdát. "Obrátíme se s dovoláním na Nejvyšší soud," uvedla právnička úřadu Milada Šípková.
Dovolání však nemá odkladný účinek, dnešní rozhodnutí soudu je tak pravomocné. Katedrála s pozemkem a věž u chrámu sv. Víta s pozemkem patří Metropolitní kapitule u svatého Víta. Část přilehlých nemovitostí připadla Kolegiátní kapitule Všech svatých na Hradě Pražském. Kromě katedrály tak do vlastnictví církve spadá celá Vikářská ulice s kanovnickými domy až po Nové proboštství, dále Prašná věž a kaple Všech svatých.
Církev verdikt přivítala. "Jsme tomuto rozsudku rádi, protože je to spravedlivý výrok. Kostel a církev patří k sobě, tím spíše katedrála a církev. Ona ji musí dobře spravovat. A já věřím, že podle zkušeností církve se správou majetku tomu tak bude," uvedl na internetových stránkách České biskupské konference kardinál Miloslav Vlk.
Šípková v odvolání namítala, že se soud neměl žalobou církve vůbec zabývat. Církev totiž na stát podala určovací, nikoliv restituční žalobu. Žalobu podle restitučních zákonů však ani podat nemohla, neboť to může učinit pouze fyzická osoba. Církev podle Šípkové měla více tlačit na zákonodárný sbor, aby odčinil křivdy spáchané na církvi.
"Obcházení restitučních zákonů tím, že je zákonodárce nepřijal, znamená velký průlom v tom směru, že soudní moc rozhoduje o věcech, o kterých má rozhodovat zákonodárce," uvedla Šípková. Tuto námitku hodlá uplatnit i v chystaném dovolání. Šípková upozornila, že stejný názor jako ona ve svém dřívějším nálezu zastává i Ústavní soud.
Zásadním důkazem ve sporu bylo nařízení vlády z roku 1954, kterým vláda rozhodla, že se správcem nemovitostí stává stát. Tento právní akt byl dosud vnímán tak, že se stát stal zároveň i vlastníkem. Podle soudu tehdy měla vláda převod vlastnických práv na stát skutečně v úmyslu. Převod vlastnictví měla zaručit formulace: "Pražský hrad jako sídlo prezidenta náleží všemu československému lidu." Podle soudu však takováto věta nemůže mít za následek změnu vlastníka.
S tímto názorem souhlasí i právník církve Petr Zderčík. "Šlo o pokoutný způsob vyvlastnění," uvedl. Již dříve označil vládní nařízení z roku 1954 za takzvaný simulovaný právní akt. "Jde o akt se zakrytým úmyslem, a takový právní akt nemůže být platný a nemůže být důvodem ke změně vlastníka," tvrdí.
Šípková argumentovala usnesením Ústavního soudu z roku 1999, podle nějž je vládní nařízení platná právní norma, která je součástí českého právního řádu. Tuto normu podle ní dosud nikdo nezrušil. Namítala také, že na základě vládního nařízení učinil civilní soud zápis do pozemkových knih, kde jako vlastníka zapsal stát. Podle odvolacího soudu šlo ale již pouze o právní akty deklaratorně navazující na vládní nařízení.
"Ani ony nezpůsobily přechod vlastnických práv," uvedl předseda odvolacího senátu. Žalobu na určení vlastnictví katedrály sv. Víta s přilehlými nemovitostmi (domy ve Vikářské uličce) a dalších starobylých sakrálií v areálu Pražského hradu (kapli sv. Anny a baziliku sv. Jiří s pozemky) podala v prosinci 1992
Náboženská matice spolu s dalšími církevními subjekty. Rozhodnutí obvodní soudkyně, že vše patří církvi, městský soud zrušil. Část týkající se kaple a baziliky skončila u Nejvyššího soudu, který v roce 2000 definitivně rozhodl, že církvi nepatří. Část týkající se katedrály a domů ve Vikářské uličce se pak na několik let zadrhla na nejasnostech okolo účastníků sporu.
Nejprve nebylo jasné, kdo má zastupovat stát, pak se zase v souvislosti s opakovanými změnami církevního zákona řešilo, kdo má ve sporu zastupovat církev. I v této otázce nakonec musel rozhodovat Nejvyšší soud.
"Odvolací námitky byly neopodstatněné," řekl předseda odvolacího senátu Vladimír Fučík. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se však nehodlá vzdát. "Obrátíme se s dovoláním na Nejvyšší soud," uvedla právnička úřadu Milada Šípková.
Dovolání však nemá odkladný účinek, dnešní rozhodnutí soudu je tak pravomocné. Katedrála s pozemkem a věž u chrámu sv. Víta s pozemkem patří Metropolitní kapitule u svatého Víta. Část přilehlých nemovitostí připadla Kolegiátní kapitule Všech svatých na Hradě Pražském. Kromě katedrály tak do vlastnictví církve spadá celá Vikářská ulice s kanovnickými domy až po Nové proboštství, dále Prašná věž a kaple Všech svatých.
Církev verdikt přivítala. "Jsme tomuto rozsudku rádi, protože je to spravedlivý výrok. Kostel a církev patří k sobě, tím spíše katedrála a církev. Ona ji musí dobře spravovat. A já věřím, že podle zkušeností církve se správou majetku tomu tak bude," uvedl na internetových stránkách České biskupské konference kardinál Miloslav Vlk.
Šípková v odvolání namítala, že se soud neměl žalobou církve vůbec zabývat. Církev totiž na stát podala určovací, nikoliv restituční žalobu. Žalobu podle restitučních zákonů však ani podat nemohla, neboť to může učinit pouze fyzická osoba. Církev podle Šípkové měla více tlačit na zákonodárný sbor, aby odčinil křivdy spáchané na církvi.
"Obcházení restitučních zákonů tím, že je zákonodárce nepřijal, znamená velký průlom v tom směru, že soudní moc rozhoduje o věcech, o kterých má rozhodovat zákonodárce," uvedla Šípková. Tuto námitku hodlá uplatnit i v chystaném dovolání. Šípková upozornila, že stejný názor jako ona ve svém dřívějším nálezu zastává i Ústavní soud.
Zásadním důkazem ve sporu bylo nařízení vlády z roku 1954, kterým vláda rozhodla, že se správcem nemovitostí stává stát. Tento právní akt byl dosud vnímán tak, že se stát stal zároveň i vlastníkem. Podle soudu tehdy měla vláda převod vlastnických práv na stát skutečně v úmyslu. Převod vlastnictví měla zaručit formulace: "Pražský hrad jako sídlo prezidenta náleží všemu československému lidu." Podle soudu však takováto věta nemůže mít za následek změnu vlastníka.
S tímto názorem souhlasí i právník církve Petr Zderčík. "Šlo o pokoutný způsob vyvlastnění," uvedl. Již dříve označil vládní nařízení z roku 1954 za takzvaný simulovaný právní akt. "Jde o akt se zakrytým úmyslem, a takový právní akt nemůže být platný a nemůže být důvodem ke změně vlastníka," tvrdí.
Šípková argumentovala usnesením Ústavního soudu z roku 1999, podle nějž je vládní nařízení platná právní norma, která je součástí českého právního řádu. Tuto normu podle ní dosud nikdo nezrušil. Namítala také, že na základě vládního nařízení učinil civilní soud zápis do pozemkových knih, kde jako vlastníka zapsal stát. Podle odvolacího soudu šlo ale již pouze o právní akty deklaratorně navazující na vládní nařízení.
"Ani ony nezpůsobily přechod vlastnických práv," uvedl předseda odvolacího senátu. Žalobu na určení vlastnictví katedrály sv. Víta s přilehlými nemovitostmi (domy ve Vikářské uličce) a dalších starobylých sakrálií v areálu Pražského hradu (kapli sv. Anny a baziliku sv. Jiří s pozemky) podala v prosinci 1992
Náboženská matice spolu s dalšími církevními subjekty. Rozhodnutí obvodní soudkyně, že vše patří církvi, městský soud zrušil. Část týkající se kaple a baziliky skončila u Nejvyššího soudu, který v roce 2000 definitivně rozhodl, že církvi nepatří. Část týkající se katedrály a domů ve Vikářské uličce se pak na několik let zadrhla na nejasnostech okolo účastníků sporu.
Nejprve nebylo jasné, kdo má zastupovat stát, pak se zase v souvislosti s opakovanými změnami církevního zákona řešilo, kdo má ve sporu zastupovat církev. I v této otázce nakonec musel rozhodovat Nejvyšší soud.
