Tak tu máme zase 28. říjen a pan prezident bude rozdávat řády a vyznamenání. Slavnostní ceremoniál ve Vladislavském sále Pražského hradu se stal jedním z těch rituálů, které jsou již tak vyprázdněné, že nikdo nepátrá po jejich smyslu. Ale k čemu je udělování - a přijímání - metálů vlastně dobré?
Z hlediska státu, jehož úkolem je trvat, ta otázka postrádá smysl. Vyznamenání a řády se udělují prostě proto, protože se udělovaly. Nejvyšší české vyznamenání - Řád bílého lva -vzniklo na konci roku 1922. Dnešní český stát se hlásí svými symboly k československé tradici, ale prezidentská kancelář na svých internetových stránkách pro jistotu uvádí pouze ty, kteří byli vyznamenáni po roce 1992. Řád bílého lva první třídy s řetězem, což je vůbec nejvyšší forma řádu určená jen hlavám států, však získalo mnoho pozoruhodných výtečníků, například tito masoví vrazi: Stalin (1945), Chruščov (1964), Castro (1972), Brežněv (1973), Háfiz Asád (1975), Kaddáfí (1978), Honecker (1987), Ceausescu (1987), Haile Mariam (1987), Arafat (1989).
Stejně jako prezidentské milosti jsou řády a vyznamenání reliktem feudální společnosti. Nepřekonatelným sběratelem nejvyššího československého vyznamenání byl ostatně íránský autokrat Muhammad Rezá Šáh Pahlaví, který získal Řád bílého lva celkem třikrát, a to z rukou Edvarda Beneše (1943), Antonína Novotného (1967) a Gustáva Husáka (1977).
Zatímco v současné době se udělují jen dva řády, kromě Bílého lva ještě Řád Tomáše Garrigua Masaryka, komunistický režim byl řády a vyznamenáními přímo posedlý. Jistě si vzpomínáte na Řád socialismu, Řád Klementa Gottwalda, Řád republiky, Řád práce, Řád Vítězného února, Řád rudé hvězdy práce, na obrovské množství vyznamenání a čestných titulů všeho druhu, Zasloužilým lékařem a Vzorným učitelem počínaje a Čestným titulem Letec-kosmonaut ČSSR konče. Masové udělování řádů, vyznamenání a titulů minulým režimem bylo zapsáno hluboce v jeho ideologii, která pohrdala finanční motivací. Jak všichni dobře víme, komunisté obnovili feudální poměry i v mnoha dalších oblastech. Vraťme se ale k úvodní otázce, jaký smysl má řády přijímat. K tomu, abychom vzali vyznamenání tohoto typu vážně, musíme uvěřit fikci v „metafyzický“ charakter státu. Tedy tomu, že stát nejsou naši horší bližní ukájející své bezbřehé ambice v politických zápasech se sobě podobnými, ani byrokraté, kteří jim bez reptání slouží, ale nějaká nadpozemská a po výtce pozitivní idea. Věřit této představě je však u nás z mnoha důvodů dost obtížné.
I ti, kdo představu o „matafyzickém“ charakteru státu nesdílejí, jsou však jen lidé. Feudální mentalita je v nás zakořeněna hlouběji, než jsme si ochotni připustit. Kdo by v sobě našel sílu odmítnout, když se mu ozvou z Hradu? Navíc takové vyznamenání, to je jedna z posledních věcí, kterou si u nás nelze jednoduše koupit (ale asi se dá dobře vysloužit). Takže hradní pán opravdu nemusí mít strach, že by jednou neměl komu medaili připnout.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
