Bude to znít cynicky, ale nejlépe se knihy píší o zemřelých. A když ještě takový pisatel získá důvěru rodiny zesnulého, má přinejmenším půlku „v kabeli“. Přesně tohle se podařilo publicistovi Pavlu Kovářovi, který svou první knihu o Miloši Kopeckém vydal už v roce 1996, krátce po jeho smrti. Byl to hercův deník pod titulem Já a v roce 2004 vyšel ještě Důvěrný portrét, na němž autor spolupracoval s jeho manželkou Janou.
Knihu Skutečný Miloš Kopecký vydalo nakladatelství, které se pojmenovalo Československý spisovatel (sic). Publikace budí poněkud mylnou představu, že na trhu je konečně monografie jedné z nejdůležitějších postav našeho poválečného dramatického umění. Ve skutečnosti jde z větší části o soubor již vydaného, o čemž se v knize cudně mlčí. Navíc Skutečné životy je prapodivně nesourodá ediční řada, kde už vyšly zahraniční „takybiografie“ Sophie Loren či Romy Schneider, což jsou vesměs snůšky drbů.
Bonviván let minulých Tak tedy staronová třistapadesátistránková kniha o „skutečném“ Miloši Kopeckém má pět kapitol a otevírají ji již známé deníkové zápisy, které jsou však torzem. Herec je nedokončil či, jak Kovář spekuluje, není vyloučené, že pokračování sám zničil. To, co se dochovalo, jsou vzpomínky na dětství a mládí. Posléze Kopecký líčí své první kroky u profesionálního divadla a píše o Divadle Větrník, E. F. Burianovi či Jiřím Honzlovi. Nezbývá než litovat, že se mu v roce 1980 z pochopitelných důvodů do pokračování nechtělo, což dokládá i otištěný dopis přítelkyni Martě Kadlečíkové. Prostě neměl chuť sám sebe cenzurovat, čehož by se jistě musel dopustit, pokud by paměti měly vyjít. A v dané chvíli se mu zřejmě nechtělo pořizovat záznam prožitého jen pro vlastní potřebu. Ze všech Kopeckého textů ale je zřetelné, že měl i nemalý talent literární, vynikající schopnost poutavě líčit děje a vypointovat je, nechyběl mu postřeh a sebeironie, navíc byl inteligentní a vzdělaný. V tomto směru byl Kopecký přímo ukázkovým exemplářem herecké osobnosti let minulých, které byly ozdobou invenčních šedesátých let. Byl bonvivánem v pravém slova smyslu, galantomem prvního řádu a oblíbeným společníkem, což všechno jsou vlastnosti, které se z dnešní pánské společnosti vytratily jako pára nad hrncem. A také milovníkem žen, což je sice problematická kvalita, ale k výše zmíněnému patří dokonale.
Nedá se říct, že by v knize druhý text Život šel dál, který se snaží spojit Kopeckého portrét lidský a profesní, byl zásadně nepřijatelný, je to prostě jen publicistický kompilát. Nejsou tu ani žádné do nebes volající chyby, ale ze dvou třetin autor Pavel Kovář jen cituje a otrocky spojuje líčení druhých do souvislého vyprávění. Pro autora pohodlné, pro čtenáře nuda. Časově začíná u Větrníku a pokračuje až do hercovy smrti, je to takové čtivo bez autorských a odborných ambic, a bohužel tudíž i bez schopnosti zasadit profesní osudy do souvislostí, zhodnotit Kopeckého herectví v kontextu divadla a doby. Je to jen selektivní řazení faktů dle potřeby a s ohledem na jednoduchý čtenářský vkus, ale zaplaťpánbu autor dbá na to, aby ani u vyprávěnek o slečnách neklesl pod úroveň. Mnohem více se ale o herci Kopeckém lze dozvědět třeba v unikátní Hedbávného studii o Divadle Větrník, kde je ale jeden z mnoha.
Po pravdě řečeno Kovář je sportovní novinář, napsal například knížku o Josefu Bicanovi, a je přinejmenším zvláštní, že se pustil na takový terén. Kdoví o jakou souhru okolností šlo, ale v každém případě se dostal k unikátním materiálům a další oddíly v knize jsou toho důkazem. Kopeckého fejetony a glosy jsou jiskřivé i moudré čtení. Nechybí tu ani již vydaná studie hercova lékaře Cyrila Höschla o Kopeckého celoživotním utrpení, které mu způsobovala maniodepresivní psychóza. Komu se ještě nedostaly do ruky Kopeckého vzpomínky a úvahy, může si doplnit knihovnu. Kdo by ale přece jenom uvítal zásadní monografii herce, jehož tragické životní zkušenosti byly bezprostředním odrazem historie střední Evropy ve 20. století, musí si ještě počkat.
M. Kopecký, P. Kovář: Skutečný Miloš Kopecký
Praha, Čs. spisovatel, 2009. 350 s.
