V českém divadle se roztrhl pytel s adaptacemi filmů. A to už delší dobu, a tak ohlášení dalšího přepisu nebudí příliš velké nadšení. Důvod této příchylnosti divadelních tvůrců k filmům jsou celkem pochopitelné -nedostatek současných her. Ne snad, že by jich vznikalo málo, ale nadprodukce neznamená ještě záruku kvality. Rozhodne-li se divadelní režisér vyprávět příběh, který by byl co nejméně vykonstruovaný a zároveň nepostrádal určitý civilismus a autentické prvky, pak najde to, co hledá, spíš ve filmových scénářích než v současných divadelních hrách.
Krobotův Muž bez minulosti je ale v té záplavě někdy až nepochopitelných převodů z plátna na jeviště světlou výjimkou. Od počátku je zřejmé, že Krobot věděl, proč sáhl po žijícím klasikovi finského filmu, neboť v něm objevil nečekaný divadelní potenciál. Především rozvinul základní tóny Kaurismäkiho filmu, střídmost a absurditu, naprosto originálními prostředky -hudbou a pohybem. Ne, nevznikl žádný žádný muzikál ani banální komedie s písničkami, ale křehký, neuchopitelný tvar naplněný až po okraj hořkostí, humorem i poezií, tou nejjednodušší, a přitom nejvýmluvnější divadelní řečí, z níž se rodí metafora. Hlavní hrdina, svářeč Antero Lujanen (onen „muž bez minulosti“), objeví svobodu v prostých radostech života, ale nejde o žádný hysterický návrat ke kořenům a pózování na dané téma. Jednoduchost a úspornost prostředků prostupuje celou inscenací a je tu hlavním prvkem, stylem, který se rozvíjí v mnoha polohách.
Krobotova adaptace je výborná - napsal dialogy, které potěší svou málomluvností. I přes nadnesenost takového tvrzení to skoro vypadá, jako by do nich režisér vtělil své vlastní já, neboť i on sám jako herec působí někdy velmi uzavřeně, chmurně, a přece těšivě. Střídmé dialogy jsou výstižné a počítají s velkým emočním vkladem herců - v myslích nemluvných hrdinů se odehrávají přímo bouře a takřka celý soubor Dejvického divadla se tu předvedl v tom nejlepším světle.
David Novotný v titulní roli je až odzbrojujícím způsobem dojemný antihrdina. Je směšně neobratný a odevzdaný, pohybuje se jako náměsíčník, vstupuje do neuvěřitelných situací a prochází jimi jakoby nedotčen s až dětskou naivitou, ale při tom všem stále nosí své horoucí srdce na dlani. Výbornou partnerkou je mu Irma z Armády spásy (Tatiana Vilhelmová). I ona je tichá a úzkostlivě střeží své city, působí dojmem, jako by se vznášela mezi touhou a skepsí, mezi snem a realitou. Je nedůvěřivá až odmítavá, bojí se přijmout nabízené city. Vilhelmová také výborně zpívá, což její postavě dodává další valéry. Martin Myšička, Jaroslav Plesl a Pavel Šimčík vystřídají více rolí a daří se jim v polohách suchého až absurdního humoru. Myšička je báječný jako rádoby drsný správce i šišlavý advokát a ve scéně na policejní stanici se skvěle doplňuje s Jaroslavem Pleslem coby detektivem. Ivan Trojan dodal postavě podnikatele, který loupí v bance, zasmušilou odevzdanost.
V Dejvickém si zahostovala i Johanna Tesařová, která mimo jiné předvedla jedinečnou interpretaci jednoho ze songů - Mon repos, v němž dovedla svůj alt k fascinujícímu bodu. A nakonec srdce diváků potěšil i pes Bernie, který rovněž odvedl jedinečný výkon. Krobotovi se zkrátka podařilo stvořit uvěřitelnou menažerii podivných postaviček a týpků žijících své existence za podivných okolností. Má-li někdo z nich práci, bezpochyby o ni v příštích minutách přijde.
Nápad zakomponovat do dramaticky rozehraných situací hudbu a pohyb byl výtečný. Z toho, že Antero v Armádě spásy založí kapelu, stvořil Krobot další vrstvu inscenace. Jsou to písničky nebo výstupy, které vyrůstají z dění a zároveň mají povahu samostatného obrazu, někdy až klaunského skeče. Takový je například výslech hlavního hrdiny na policejní stanici, který se v jeho mysli zopakuje jako surreálný výjev a groteskní kreace. Písničky uvozuje jakési rozvzpomínání si hlavního hrdiny na minulost a pak doslova „vyskakují“ z jeho hlavy a zhmotňují se. Podobným zvláštním dojmem pak působí, když Antero s Irmou a ostatními tančí a v pomalém rozfázovaném pohybu se vzájemně dotýkají-nedotýkají.
A jelikož Krobot většinou neposkytuje ve svých inscenacích jednoznačná řešení, i tady zdánlivý happy end problematizuje, vše znejistí a vybídne publikum k přemýšlení. Těžko si jako divák přát víc.
***
Aki Kaurismäki: Muž bez minulosti Překlad: Pavla Arvela Divadelní adaptace a režie: Miroslav Krobot Výprava: Andrej Ďurík Hudba a hudební nastudování: Marek Doubrava Pohybová spolupráce: Krystýna Lhotáková Dejvické divadlo, premiéra 21. 1.
