Zorrovi vděčíte za mnohé, byla to první role, v níž jste se v Americe představil širšímu publiku...
Byla to důležitá role z mnoha různých důvodů. Byl to můj první americký film, který se dostal na špičku žebříčku návštěvnosti. To byl pro moji kariéru zásadní průlom. Zorro se stal postavou, s níž jsem pak byl spojován. Navíc film produkoval Steven Spielberg, což je člověk, kterého velmi respektuji nejen já, ale i celý zbytek světa. A klíčové bylo samozřejmě také to, že jsem se před kamerou sešel s tak prvotřídními herci.
Pamatujete si dnes ještě, kdy a kdo vám roli Zorra nabídl?
Samozřejmě. Bylo to na předávání Oscarů, přišel Steven Spielberg - myslím, že to bylo v roce 1994 -a zeptal se mě, jestli Zorra znám, pochopitelně jsem přitakal. Pak se mě zeptal, jestli bych si ho chtěl zahrát, a já jsem nadšeně souhlasil.
Váš Zorro má ovšem dost daleko ke klasickým romantickým hrdinům...
Právě o to jsem hodně usiloval, nechtěl jsem, aby to byl za všech okolností perfektní hrdina, taková role by mě naprosto nezajímala. Na prvním filmu bylo skvělé, že má postava není Zorrem od začátku - tím je Anthony Hopkins a don Alejandro se musí snažit, aby si Zorrovu masku zasloužil. Udělali jsme z něj trochu nešiku, tím jsme ho zlidštili a víc přiblížili lidem. Vlastně jsem hrál takového outsidera. Když se mu pak podaří stát se Zorrem, vzbuzuje to u diváků pocit, jako kdyby se to podařilo jim samým. Líbily se mi všechny ty lapálie, kterými musel projít, byl tam prostor pro mnoho komických situací.
Od natočení prvního Zorra uplynulo sedm let. Jaké to bylo sejít se znovu po takové době?
Zvláštní, protože jsem měl pocit, jako kdyby se těch sedm let vůbec neodehrálo. Pamatuji si, že jsem jednou přišel za Cathy (Catherine Zeta-Jonesová, pozn. red.) a říkám jí: "To je neuvěřitelné. Nepřijde ti, jako kdyby to bylo včera?" Ona měla ten samý pocit. Ale myslím si, že to, co nás v myšlenkách posunulo o sedm let zpět, byla ta spousta povědomých tváří okolo. Takové déja vu. Koneckonců jsme přece pořád titíž lidé, jen máme trochu víc vrásek. Pokud bychom natáčeli třetí díl, bylo by to znovu úplně stejné.
Už se hovořilo o třetím dílu?
Nevím, jestli bude ještě třetí pokračování. Teď už film nepatří nám, ale divákům, ti musejí rozhodnout. Pokud o něj bude velký zájem, jsem si jistý, že bude studio chtít natočit další pokračování.
Pokračování úspěšných filmů ale bývají ošidná, často jde jen o nastavovanou kaši. Kdy jste se utvrdil v tom, že natočit druhý díl Zorra je dobrý nápad?
V okamžiku, kdy jsem dostal scénář, dočetl jsem na desátou stránku a zjistil, že se Zorro rozvádí se svou ženou. Říkal jsem si: "To je fajn... takhle skončí u tequily..." Připadalo mi, že bude ze ztráty své ženy tak zdecimovaný, že začne pít, takže nebude ani tentokrát tím dokonalým hrdinou. Byl jsem rád, trochu jsem se bál, že by pokračování mohlo postrádat humor. Abych byl upřímný - tahle část Zorrovy osobnosti mi vyhovuje naprosto nejvíc. Raději ho hraju ve chvílích, kdy nemá na obličeji masku. To je realita. To ostatní je příliš vyčerpávající.
To je ve filmu nepřehlédnutelné. Je pravda, že jste se nenechal zastupovat kaskadérem?
Byly tam určité akrobatické kousky, které jsem při nejlepší vůli nemohl zvládnout. Šlo o pár scén ze začátku filmu, kdy Zorro seskakuje ze zdi a podobně. Ale všechno ostatní, všechno šermování a ježdění na koni, to jsem já. Chtělo to ode mě hodně velké úsilí i proto, že jsem o sedm let starší, než když jsem točil první film. Ale na druhou stranu jsem šílený a horkokrevný Španěl, chtěl jsem si všechny kaskadérské kousky zahrát sám.
Z toho asi vaše pojišťovna neměla velkou radost...
Tohle by samozřejmě nikdo nepojistil, takže pojišťovnu jsme museli obejít. Bylo to docela šílené -skákal jsem z mostu, visel ve stometrové výšce na laně, které držel jeřáb, vyskakoval jsem z oken... Ale kdybych to nechal udělat kaskadéra, připadal bych si jako podvodník. Raději budu riskovat a až mi bude osmdesát - pokud se toho dožiju - budu se moci ohlédnout a říci si: "Tohle je moje práce!"
Legenda o Zorrovi je sice dobrodružný zábavný snímek, ale jeho témata jsou velmi aktuální - třeba otec, který se odcizí rodině kvůli náročné práci, což jeho žena nehodlá snášet...
Když jsem tenhle film viděl, donutilo mě to zamyslet se nad svým vlastním životem. Ne že bych byl Zorro, ale díky své profesi trávím spoustu času mimo domov. I o tomhle film je - že se někdy vůbec nestaráme o to, co se děje doma, a omlouváme to tím, že musíme pracovat. A pak si najednou řekneme: "No jo, ale už jsem tři měsíce neviděl své děti..." Brzy mám začít režírovat jeden film, který se bude natáčet na jihu Španělska. Je pro mě mimořádně důležitý, moje žena to ale naprosto chápe a ví, proč to chci udělat. Takže i ona sama mě pobízí, abych do toho šel, ale pro mě je hrozně těžké vzdálit se na tak dlouho od své rodiny. Myslím si, že toto téma bude blízké nejen těm, kteří mají stejnou profesi jako já. Samozřejmě je to především zábavný a dobrodružný film, ale je v něm také kus životní pravdy.
Hovoříte o filmu El Camino de los Ingleses, který budete režírovat, chystáte se zběhnout od herecké profese?
To rozhodně ne. Ale cítím, že se musím vrátit ke španělskému filmu. Je to snímek o skupině dětí, který se odehrává v roce 1978 na sklonku léta, kdy se všichni vyrovnávají s koncem dětství. Je to temný, sexuální a silný příběh. Herci už jsou připravení, místa, kde budeme natáčet, také a pevně doufám, že jsem připraven i já. Natáčení by mělo začít 21. listopadu.
Vaše filmografie je hodně pestrá, některé vaše filmy jsou vychvalované, jiné zatracované. Jak vnímáte kritiku, je pro vás důležitá?
Víte, často mám pocit, že kritici neposuzují film podle toho, jestli je doopravdy dobrý nebo špatný, ale podle okolností. Tak to bylo třeba s Evitou, protože kolem Madonny panovala velmi napjatá atmosféra. Film podle mě fungoval skvěle, hlavně v Anglii. Byli jsme nominovaní na pět Zlatých glóbů, tři jsme dostali. Pak nás ale úplně setřeli na Oscarech. Měl jsem dojem, že kritici film nebyli schopní vnímat nestranně. Totéž se stalo i Almodóvarovi. Některé jeho filmy kritika po premiéře ztrhala. Pamatuji si, že jsem se sešel v radiu s jedním uznávaným španělským kritikem, který kdysi odsoudil film Spoutej mě! S několikaletým odstupem ho pak začal vychvalovat. Řekl jsem mu: "Ale já si pamatuji, že jste tehdy napsal úplnou ztrhávku!", na což mi odpověděl: "Ano, ale ten film časem dozrál." A na to jsem mu řekl: "Film je úplně stejný jako tehdy, změnil jste se spíš vy..." Další problém je s přesyceností trhu - Hollywood svým způsobem zabíjí sám sebe. Každý víkend má premiéru snad deset filmů. Ale předpokládám, že se prosadí jen ty dobré, těch ostatních si lidé ani nevšimnou.
Legenda o Zorrovi svým způsobem připomíná dobrodružné filmy ze zlaté éry Hollywoodu. Chtěli jste záměrně navázat na poctivou filmařinu ze čtyřicátých a padesátých let?
Přesně tak, rozhodně to není náhoda, ale záměr. Snažili jsme se třeba co nejvíc vyhnout digitálním efektům. Samozřejmě že tam nějaké jsou, ale rozhodně ne takové, kvůli kterým by film působil sterilně. Pořád vypadá jako snímky ze 40. a 50. let, kdy lidé potili krev, aby film vypadal podle jejich představ, a neproháněli se před modrým pozadím. To mi připadá důležité, protože to přidává snímku na hodnotě a vrací to filmovému vyprávění určitou přirozenost. Pamatuju si na film, který před časem soutěžil v Cannes - už vám neřeknu, který to byl, ale tehdy jsem tam byl se Shrekem 2 -a jeden kritik v recenzi na jeho adresu sarkasticky podotkl: "Na okamžik jsem se podíval na hodinky a propásl jsem 3 miliony dolarů..." Napsal to jako vtip, ale je v tom i kus pravdy. Samozřejmě, že i Legenda o Zorrovi stála spoustu peněz, ale šlo nám spíš o to, zachytit atmosféru a pocity, jaké byly třeba ve westernech Johna Forda.
Legenda o Zorrovi hodně staví na jiskření, které funguje mezi vámi a Catherine Zeta-Jonesovou. Dá to velkou práci nacvičit, nebo je to docela přirozené?
Něco takového se nedá navodit uměle. Bylo to naprosto přirozené a došlo k tomu už při testovacích záběrech k prvnímu dílu. Nijak jsme o tom nemluvili, prostě jsme se postavili před kameru, začali jsme hrát, a bylo to.
Tentokrát máte ve filmu coby Zorro syna, na plátně to působí, že mezi vámi musel vzniknout docela těsný vztah...
Malý Adrian neuměl skoro vůbec anglicky. Strávil se mnou spoustu času, věděl, že mluvím španělsky. Byl mi neustále v patách, musel jsem mu dělat tlumočníka. Vzal jsem ho pod svá křídla a bral ho jako syna. Pořád nemohl uvěřit, že opravdu hraje Zorrova syna. Byl z -toho tak u vytržení, jako kdyby byl poprvé v Disneylandu.
Točilo se v Mexiku, což je něco jako váš druhý domov. Počítal jste někdy, kolik času jste tam na natáčení dosavadních filmů strávil?
Víte, že ano? Vychází to asi na tři a půl roku života - natočil jsem tam sedm snímků. Poznal jsem tu zemi docela dobře, je tam hodně chudoby a bezpráví, což s sebou přináší spoustu problémů. Točili jsme v místech, kde často dochází k únosům, takže jsme museli mít neustále v zádech bodyguardy, což opravdu nemám rád. Ale Mexičané jsou velmi příjemní lidé a na tomhle filmu s námi skvěle spolupracovali. A Zorra mají velice rádi, protože je určitým symbolem hrdiny, kterého by také potřebovali - někoho, kdo by přišel a pomohl jim.
Žijete v hereckém manželství s Melanii Griffithovou. Dříve byla velmi obsazovanou herečkou, dnes už se ve filmech objevuje jen zřídka. Jak se s tím oba vyrovnáváte?
Tohle je složité, ale vlastně se to neliší od jiných profesí: někdy máte práce hodně, jindy žádnou. Teď je Melanie šťastná, protože dostala příležitost pracovat na sitcomu Twins. Mám z toho také radost, protože si nemyslím, že by její kariéra už měla skončit, je to přece výborná herečka. Ale Hollywood je k ženám velice krutý. Nejen k Melanii, ale i k ostatním slavným herečkám, jako jsou Jessica Langeová nebo Michelle Pfeifferová... Vím, že mají problémy s velkými studii a raději teď pracují na nezávislých filmech. Je to velká škoda, ale takhle se Hollywood k ženám zkrátka chová. Chtějí pořád čerstvé maso a člověk s tím, bohužel, nemůže vůbec nic dělat.
