12. července 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Banální angažované divadlo. Inscenace Proslov k národu se opravdu nepovedla

Divadlo vyprávění. Saša Rašilov a Petr Vančura v inscenaci Petry Tejnorové. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Divadlo vyprávění. Saša Rašilov a Petr Vančura v inscenaci Petry Tejnorové. | foto: ND - Jan Hromádko

PRAHA Na závěr sezony připravila činohra Národního divadla na Nové scéně společensky angažovanou inscenaci Proslov k národu podle textů současného italského divadelníka Ascania Celestiniho.

Nejde o tradiční činohru, nýbrž o „divadlo vyprávění“. Monology či spíše povídky, s nimiž před diváky vystupuje i sám autor, mají spíše vyprávěcí ráz. Režisérka Petra Tejnorová vybrala s dramaturgem Janem Tošovským z Celestiniho textů shromážděných ve sbírceChodím v řadě jedenáct z nich. Hraje se i s diváky na scéně, protože – jak stojí v upozornění již ve foyer divadla – „z důvodů nepřestávajících dešťů jsme byli nuceni přesunout hlediště na jeviště“. Kapající voda se v inscenaci stává metaforou ohrožení či krize stávající společnosti (civilizace) – které západní „kapitalistický systém“, jak levicově orientovaný Celestini naznačuje, příliš neřeší, takže vážně hrozí, že se tato společnost zanedlouho „utopí“.

Přeexponované a bizarní

Série alegoricky pojatých povídek, které za živého doprovodu hudebního tria předvádí šestice účinkujících (Lucie Juřičková, Tereza Vilišová, Jindřiška Dudziaková, Saša Rašilov, Filip Kaňkovský a Petr Vančura), se věnuje nejrůznějším negativním aspektům „systému“: agresivitě, rasismu, mužskému šovinismu, politickému oportunismu, netoleranci vůči sexuálním menšinám apod. Tedy: na scéně se probírá bezmála vše, co současnou společnost tíží, a co by proto asi mělo být – budeme-li odhadovat uvažování inscenátorů – součástí toho „správného“ angažovaného divadla.

Problém spočívá v tom, že Celestiniho texty jsou velice průhledné, banální a mají spíše fejetonistický ráz, než že by skrývaly nějaký divadelní (dramatický) potenciál; nedávají prakticky žádnou šanci diváka nějak „aktivizovat“, „vykolejit“ ho; vše je mu podáno zcela po lopatě – způsobem toho nejjednoduššího apelu. Tejnorová s Tošovským texty mírně přizpůsobili domácím poměrům: zaznívá z nich tedy dostatečně čitelná kritika Andreje Babiše, Miloše Zemana či některých krajněpravicových politiků, ale je to natolik bezzubé, že se to naprosto míjí účinkem.

Režie Petry Tejnorové je střídmá. Přidržuje se uvedeného principu divadla vyprávění. Účinkující jsou spolu s diváky usazeni do půlkruhu, mísí se mezi sebou; občas herci s diváky vstupují do kontaktu, ale nikoli agresivně – produkce se tak snaží dostát charakteru posezení, besedy. Nárok je kladen především na herce. Na jejich schopnost text přitažlivě podat. Některým se to daří méně a je na nich vidět, že jenom splňují režisérské pokyny: Petrovi Vančurovi, Tereze Vilišové. Některým se daří více: Lucii Juřičkové (zvláště v podání „solidní dámy“ ve výstupu Deštník), a zejména Sašovi Rašilovovi, jehož styl vemlouvavého „sňatkového podvodníka“ připomene hercovu kreaci Mefista ve Faustovi. Ať tak či onak, hodinu a tři čtvrtě bez přestávky trvající produkce je nepřiměřeně dlouhá a s postupujícím časem čím dál víc úmorná.

Pouze jedenkrát Tejnorová jako režisérka do inscenace vstoupí – ve scéně Proměna Toniho Mafiána, kdy autorův absurdní nápad (muži přijdou o své penisy a stanou se z nich ženy; rozuměj: zhroutí se svět mužského šovinismu a zavládne rovnost všech) rozvine do vážně míněné oslavy multikulturalismu. K hercům na scéně se přidají účinkující nejrůznějších národností (dosud skrytí mezi diváky) a společně se radují, tančí a zpívají písně jako Jednou budem dál... Celé je to natolik chtěné, přeexponované a bizarní, že ani čitelný záměr – nechat kontrastně vyznít pointu scény, kdy se svět zase vrátí do starých kolejí a mužští šovinisté se opět chovají, tak jak se chovají – to neobhájí.

Tahle inscenace se činohře Národního divadla opravdu nepovedla.

ASCANIO CELESTINI: PROSLOV K NÁRODU

Překlad: Tereza Sieglová

Úprava: Petra Tejnorová, Jan Tošovský, Ian Mikyska

Režie: Petra Tejnorová

Dramaturgie: Jan Tošovský

Scéna: Dragan Stojčevski

Kostýmy: Adriana Černá

Národní divadlo, premiéra 6. a 7. 6. na Nové scéně