12. listopadu 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Bez smyslu pro humor není zasvěcení, myslí si spisovatel Petr Stančík

Voda nás spojuje, říká spisovatel Petr Stančík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Voda nás spojuje, říká spisovatel Petr Stančík. | foto: DAVID KONEČNÝ

PRAHA Spisovatel Petr Stančík (*1968) na sebe upozornil v roce 2013 románem Mlýn na mumie, oceněným později Magnesií Literou. V těchto dnech vydává hned čtyři nové knihy, pro dospělé román Nulorožec a pro děti nové díly sérií s jezevcem Chrujdou a trojlístkem H2O, plus titul Fíla, Žofie a Smaragdová deska.

LN: Čtyři nové knihy naráz. Dal jste si dárek k nedávným padesátinám?

Já se narodil na den přesně 1900 roků poté, co spáchal sebevraždu císař Nero. Takže za tu hojnost snad opravdu může osmička na konci letopočtu. Aby se to nepletlo, předtím mi ještě vyšel pátý příběh jezevce Chrujdy, který tentokrát prochází divočinou, plus jedna historická kniha s názvem Nejstarší zobrazení novoměstské kaple Božího Těla a Krve na picím rohu Václava IV. Takže jsem za rok 2018 vydal celkem šest knih. Sám se divím, kde se v takovém lenochovi, jako jsem já, usebralo tolik píle.

LN: Z knihy H2O a poklad šíleného oka, která navazuje na loňský titul H2O a tajná vodní mise, to vypadá, že s ilustrátorkou Galinou Miklínovou chystáte celou ságu, takovou českou variantu Harryho Pottera...

Ano, s Galinou jsme si umínili, že uděláme celkem sedm dílů. Sága H2O má s Harrym Potterem jedno společné: postavy knihy rostou společně se čtenáři. Takže Hugo, Hubert a Ofélie prožívají první díl o prázdninách mezi čtvrtou a pátou třídou, ve druhém o rok později a tak dále. Klukům brzy začnou růst uhry a holce prsa. Hlavní záporák, šílený profesor Hermenegild Vulpes, bude čím dál tím zlejší. Ale tím veškerá podobnost s Rowlingovou končí. Popravdě řečeno mě Potter příšerně nudil a zároveň mi vadil. Upřímně nesnáším kladné hrdiny rochnící si v sebelítosti a vzbuzující soucit tím, jak jsou týráni.

LN: Co dělá ta voda v názvu?

Voda nás všechny spojuje, na rozdíl od politiky. Většina lidského těla je z vody. Mám prostě vodu rád. Zejména ve formě dobrého vína a piva. H2O je samozřejmě taky akronym jmen hlavních hrdinů: Huga, Huberta a Ofélie. V prvním dílu H2O proplouvali vodovodem v pidiponorce Abramis, ve druhém se Abramis změnil na mikrovzducholoď a ve třetím bude zase něčím jiným. Takže se z té vody maličko vynořuji.

LN: O čem je váš nový román Nulorožec?

Děj začíná vyšetřováním dvanáctinásobné vraždy nosorožic. Pak se do případu přichomýtnou tajné deníky Johanna Wolfganga Goetha, zápas tajných společností Neptunia a Plutonia o vládu nad světem a vše končí v černém jezeře pod sopouchem nejmladšího českého vulkánu Komorní Hůrka. Ale kdybych to měl povědět jednou větou: Je to kniha o poznání sebe sama. To je velmi nebezpečný sport, takové horolezectví duše bez jištění a bez kyslíkové lahve.

LN: Jezevec Chrujda by měl jít napřesrok do televize, v podobě večerníčku. Bude výrazně jiný než v tištěné verzi?

Zápletky budou stejné jako v knížkách, výtvarno Lucie Dvořákové také, avšak veřejnoprávní povaha České televize si žádá zvýšenou dávku politické korektnosti. Kupříkladu Chrujda nedostane od lišky pampeliškové víno, ale med. Se sůvičkou Stáňou místo žaludové kávy popíjí žaludový čaj. A o bydlení s lasičkou Aničkou v jedné noře si může nechat jen zdát. Aby nedošlo k mezidruhovému křížení...

LN: V knížce Fíla, Žofie a Smaragdová deska pracujete s mytickým hadem Uroborem. Vůbec hodně často vtahujete do příběhů mytologické prvky, archetypální vzorce, prvky alchymie, magie, hermetismu. Jde z toho podle vás pořád nějaká původní síla, nebo je to jen zdobná popkulturní veteš?

I když je v kraji zvykem vnímat mystiku jako cosi žuloprdně zachmuřeného, jsem přesvědčen, že bez smyslu pro humor není ani zasvěcení. V alchymii, upřímně věřím, je to metoda zušlechťování lidské duše, která se do našeho přeludného světa stínů promítá v podobě tříbení hmoty. Třeba olova ve zlato. Taky věřím, že alchymické a magické principy jsou mnohem bližší myšlení dětí než dospělých. Kdo jednou začne chodit do práce, ten už příliš vroste do hmoty, než aby doopravdy pochopil, že to, co je nahoře, je jako to, co je dole. Proto jsem napsal alchymistickou pohádku, a ne traktát. A Lucie Dvořáková nastudovala středověké alchymistické rukopisy, aby k té knížce namalovala neskutečně nádherné obrázky. A mimochodem, u mne se ten had jmenuje Uroborec.

LN: Před pár lety jste odešel z práce na volnou nohu. Uživí vás dneska psaní?

Ano, ještě jsem nezačal žebrat na pražském mostě jako básník Šimon Lomnický z Budče blahé paměti. Být spisovatelem z povolání je úžasná svoboda. Ale zároveň hodně nejistá sezona. Zejména v zemi, která se pyšní nejhustší sítí knihoven na světě. Rád bych tímto váženým čtenářům vzkázal, že pokud chtějí od svých oblíbených autorů číst nové knihy, musejí si je kupovat, a ne jenom půjčovat. My spisovatelé se totiž neživíme měsíčními papršleky ani vůní lučních květin, i když uznávám, že mně osobně by taková dieta prospěla.

LN: Dělal jste dlouhá léta copywritera v reklamní agentuře. Byla to pro nynější psaní důležitá zkušenost?

Ano a nelituji toho ani za mák, co by se vešel za nehet. Reklama je sice děvka prodejná, ale naučila mě formulovat text stručně a srozumitelně, alespoň ve srovnání s tím, jak jsem psával raně. A taky to, že mám psát pro čtenáře, a ne jen pro sebe. Navíc jsem v reklamě zažil jeden dlouhý mejdan devadesátých let, kdy se ještě dělala chytře a kvalitně. Dnes už je to jen trapná a venkoncem špatně placená nuda.

LN: Na přelomu let 2006 a 2007 zemřel Odillo Stradický ze Strdic, vaše alter ego, a narodil se spisovatel Petr Stančík. V čem jsou ti dva jiní?

Odillo Stradický ze Strdic byl solipsistické alter ego, věrně mě provázející od třinácti let až do středního věku. Prožili jsme spolu spoustu pamětihodných historek, vypili několik požárních nádrží dobrého truňku, takže na Odilla vzpomínám s láskou a něhou. I když jsem rád, že jsme se už navždy rozešli.

LN: Jako první knížku pod novým jménem jste vydal v roce 2008 novelu Pérák. Teď vychází v překladu do němčiny. Budou Němci té figuře rozumět?

Jistě ne stejně jako Češi. Většina mladých Němců dnes už vůbec netuší, co byl Protektorát Böhmen und Mähren nebo proč Luftwaffe v Praze vyvíjela létající talíře. Zbývá jen doufat, že příběh bude fungovat i bez znalosti historických souvislostí. Stejně jako funguje tragédie krále Oidipa, ačkoli málokdo ví, že nad vchodem do delfské věštírny byl vytesán nápis „Poznej sám sebe“. A v té větě tkvěla odpověď na Oidipovu otázku, ne v Pýthiině věštbě. A vůbec proč by měl čtenář rozumět textu právě tak, jak ho autor mínil? Když jsem se na toto téma kdysi bavil s Ivanem Wernischem, bard se zamyšleně probral vousem a pak mi pravil: „Oni skoro nikdy neporozumí, jak jsi to vlastně myslel. A to buď rád. Když tě někdy někdo pochopí, je to tak hrozně důvěrné, že by ses z toho posral.“

LN: Kolik nových knih máte v plánu napřesrok?

Právě jsem ponořený do práce na románu podle skutečného příběhu bolševického prokurátora Karla Vaše a Pravomila Raichla, který jako starý pán přiletěl z Ameriky, aby Vaše popravil za jeho zločiny. Taky chystám šesté pokračování jezevce Chrujdy a třetí H2O. Dále bych rád konečně dopsal monografii o iluminacích a symbolických kresbách v takzvané Bibli Václava IV. A to by snad stačilo, ne?

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik