Pondělí 13. července 2020svátek má Markéta 8 °C polojasno Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

BÍLKOVÁ: Do NoDu se chodí divadlo zažít. V kostýmu, za opilým Bohem nebo politikou

„Postupně mi docházelo, že neexistuje jeden návod na divadlo, ale že divadlo... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Postupně mi docházelo, že neexistuje jeden návod na divadlo, ale že divadlo... | foto: Viliam Kopál

PRAHA Upozornili na sebe moderně pojatými autorskými tituly i nespoutaným mládím. Chtějí lidi bavit, ale zároveň je nutí se zamyslet. Soubory, které tvoří scénu pražského NoDu, vzbuzují čím dál větší zájem publika i médií. O prostoru, kde se to všechno děje, o punku, v kterém to vzniká, i o destruktivních dopadech jednoho viru jsme mluvili s režisérem a autorem Jankem Lesákem.

Zlatá kost, která výhružně visí nad barem kavárny NoDu, měla v době, kdy se klimbala nad křižovatkou Rybné a Dlouhé ulice symbolizovat parafrázi kulturního dění. A s ním spojená očekávání i zklamání. Výtvarník Jiří David ji před osmi lety instaloval nad hlavy chodců k příležitosti oslav 20 let klubu Roxy.

Dnes tak kost přemístěná do interiéru symbolicky propojuje podzemí klubu, kde leckdy do brzkých ranních hodin duní zahraniční hvězdy v rytmu Drum and Bass, se zdánlivě klidnějším barem v prvním patře, za nímž v mihotajícím světě videoprojekcí vede cesta do nevelkého divadelního a galerijního prostoru. 

„Založili jsme dneska divadlo. A to jsme ani nehulili. To, co drží Natála, je...
„Dělali jsme v Roxy divadelní projekt na jedné z jejich oslav narozenin, kdy...

Vzpomínám si, jak se onehdá ve frontě před otevřením klubu Roxy v rámci koncertu britské kytarovky jedna studentka medicíny rozpovídala o tom, o kterou kost se přesně jedná, jak se latinsky nazývá a kde je v těle umístěná.

Intelektuálně zaměřená dívka se mohla v kavárně nad klubem následně potkat s partou rozjařených přátel ze zámoří, s korporátním týmem zapíjejícím úspěšnou kampaň dvojitou Bloody Mary nebo malířkou instalující na stěny svoje plátna. A od roku 2016 mohla na rozvrzaných dřevěných schodech vedoucích k NoDu pravidelně narazit i na Janka Lesáka. Punkového režiséra, který má na svědomí, že se z divadelní scény NoDu (dříve zaměřené na taneční a fyzické divadlo) stal symbol současného mladého autorského divadla.

V kukani se schovávala židovská rodina

Energie Janka Lesáka si v ničem nezadá s výkonem nejhlasitějších reprobeden v hlubinách Roxy a jasně kontrastuje s elegantním stylem kavárny NoD v duchu dvacátých let minulého století. Dům v sobě zároveň skrývá stopy pohnuté historie spojené s židovskou komunitou.

Energie Janka Lesáka si v ničem nezadá s výkonem nejhlasitějších reprobeden v...

„Naše jeviště má netradiční strop s prosklenou kruhovou výsečí. Tam byla původně židovská kuchyně,“ popisuje Janek zatímco nezvykle klidně sedí u jednoho ze stolků v kavárně u prostorného okna. „Zvukařská a osvětlovací kabina byla dřív zazděná, a to se poměrně nedávno objevilo tím, že tam někdo hodil kladivo a ono proletělo onou zdí. V tom stísněném prostoru, kam se dnes stěží vejdou dva kluci s počítačem, se schovávaly asi dvě židovské rodiny. Světlíkem jim tajně posílali jídlo.“

Dnes je dům proslulý svou nadupaností kulturou a výrazně pak především hudbou. Menší koncerty se občas odehrávají přímo v sálu NoDu, přestože sál je dnes chápán primárně jako domov divadelních souborů. Jankova inscenace Měsíční sonáta č. 11 vznikla s nepřehlédnutelným důrazem na hudbu. „Jde o zhudebněný přepis komunikace mezi Houstonem a posádkou Apolla 11 na 4 synťáky. Mysleli jsme u tvorby na to, že hrajeme právě v domě, kde se dělá hudební program. Ale lidi, kteří chodí na klubové koncerty, automaticky nechodí do divadla a naopak. Přesto prostory propojujeme, dělali jsme v Roxy divadelní projekt na jedné z jejich oslav narozenin, kdy divák procházel celým domem včetně sklepení a potkával zombíky,“ vzpomíná Lesák.

Někteří už nás mají i rádi

V NoDu doplnil Janek Lesák režisérsko dramaturgický tandem s Natálií Preslovou, s kterou už se pracovně znali. Jejich cíl zněl skromně: „Chtěli jsme scénu pro autorské divadlo, a aby prostor někomu patřil, něčí byl.

„Založili jsme dneska divadlo. A to jsme ani nehulili. To, co drží Natála, je...

Našli jsme si skupinku čtyř herců, kteří zrovna končili na Katedře loutkového a alternativního divadla na DAMU. Přišli jsme za nima a říkáme: Čau, nechcete to divadlo dělat s náma?

S touhle partou vytváříme jednu až dvě inscenace za sezónu a přizvali jsme několik dalších podobných part tvůrců, aby s námi NoD sdíleli.“

Pohodářskou nabídku následovala kopa společné práce, která přinesla rostoucí zájem o „novou“ scénu v ulici, jež proslula do té doby především jako Mekka pražského nočního života. „Divadelní svět už trochu tuší, co jsme zač. Některým recenzentům se nikdy nebudeme líbit. Tři první recenze na naší hru Osamělost komiksových hrdinů psali lidi, kteří přiznali, že moc neví, co je zač Batman. To je pak těžký dělat pro tyhle lidi popkulturní srandu. Ale už nás někteří lidi mají i rádi,“ podotýká Lesák.

Je fakt, že z her vytvořených kolektivem Janka Lesáka čiší mládí. Na jevišti občas padne jadrnější slovo (dobře, častěji). Scény se mohou střídat zběsile jako v sitcomu. Jako divák byste se měli alespoň základně orientovat v popkulturních narážkách nebo současném dění na politické scéně. A pak jsou tady hry, v kterých se po vás bude chtít, abyste přišli v kostýmu a společně s herci hráli. Cože?

Hra, jejíž konec se mění každý večer

Ano, Městečko Palermo usíná, divadelní show vycházející z notoricky známé dětské táborové hry, slavila v letošní sezoně nečekaný úspěch. Projekt postavený na bázi LARPu (life action role play) je jeden z těch, který vzbuzuje otázky, jimiž sami autoři rádi provokují - je to ještě vůbec divadlo? „My tu otázku našimi inscenacemi klademe, ale vlastně je nám ukradená odpověď. Pokud vyprávíme příběh s přesahem, je to pro nás divadlo. Lidi si chtěj hrát. Hrozně. Milujou to. Za posledních 5 let se u nás taky otevřely stovky únikovek,“ zasazuje úspěch hry do kontextu Janek.

Městečko Palermo usíná není jen o zážitku, přestože ten je unikátní. Stojíte-li na prahu večera a divadla v šatech evokujích hlubiny minulého století s partou cizích, podobně ověnčených lidí, nevíte, jestli vás čeká revival vašeho vlastního maturitního plesu nebo swingers party. Nakonec odejdete jako účastnici sociálního experimetnu, jehož finále do poslední chvíle neznali ani tvůrci, ani nikdo jiný v sále. A s hřejivým pocitem, jako když jste právě strávili týden na táboře s novými kamarády, s kterými náhle máte něco odžito. Právě zážitek je to pouto, které vás s místem i lidmi spojuje. A navíc jste se ten večer možná dozvěděli sami o sobě víc, než se vám líbí.

Nabídka udělat rozhovor s Bohem? Ta se neodmítá, řekl Veselovský

Když má Bůh kocovinu, dává smysl, že ji bude mít i naše planeta.

Oproti Městečku Palermu je divadelní sitcom BIBLE II (také z pera Janka Lesáka a kol.) odlehčená jízda. „Že Bůh je ožralej kretén neni světoborná myšlenka, stačí se podivat z okna,” odlehčuje vznik námětu hry, která začíná tam, kde Bible končí, sám autor.

Sama inscenace ale krom plejády osobností, které se v ní nějakým způsobem mihnou (Jan Přeučil, Dana Hábová, Karel Gott, Jaroslav Dušek, Martin Veselovský) odlehčenou formou upozorňuje na smutnou kocovinu, v které se naše planeta nachází. Když Bůh šťouchne na své planetce ledního medvěda umazaného od ropy, zasmějete se, ale... Ale. A to už jsme zase u onoho nezbytného přesahu.

Kde se skrývá pravda? Inscenace Pravda o 17/11 (2018). Režie: Petra Tejnorová.

Nejen Jankovými hrami živ je NoD. Krom jeho souboru herců našel v NoDu svůj domov také soubor 11:55, který podobně jako Jankova skvadra dokázal, že na DAMU se nechodí jen učit hereckému řemeslu, ale že z fakulty občas odejdete i s nadějným souborem herců, kteří začnou psát vlastní divadelní dějiny. Jejich Pravda o 17. listopadu chytře a profesionálně paroduje totalitu, v které bychom možná mohli žít dřív, než se nadějeme. Inscenace zároveň divákovi necpe svou pravdu. Přemýšlí, uvažuje, debatuje.

O něco radikálnější přístup servíruje divadlo MASO se svou inscenací Všechno, co v nás zkurvili komunisti. S velkou ironií se umí pouštět sami do sebe i “cílovky” NoDu. Tedy do vysokoškoláků ve věku 20-30 let.

Se složením diváků to ale podle Janka není v NoDu tak jednoduché. „Důchodce tu úplně nepotkáš, ale jinak máme různé spektrum diváků od 20-50 let. Možná jde především o mentální věk, v tomhle je Praha otevřená. V každé ulici si můžeš vybrat divadlo speciálně pro tebe. V Praze je 100 divadel na milion obyvatel. Evropskej, světovej unikát. Rveme se o publikum.“

Nebudu hrát na louce

DAMU JAKO INKUBÁTOR SOUČASNÉ MLADÉ GENERACE

NOD JAKO NÁVRAT KE KOŘENŮM

“Moje studium bylo dost specifické. Katedru přebíral Jirka Havelka s mladší generací pedagogů. Já jsem ale byl poslední ročník, který tihle lidi ještě nenabírali, mě vedl Ivan Rajmont, dlouholetý režisér tradiční činohry ND a fundovaný řemeslník. Cítil jsem se v kleštích, chtěl jsem péct s novou generací, ale oni na mě kašlali, protože já jsem “ten od starýho Rajmonta”. 

Na katedře se rodil nový směr a mě vychovali ve veliké pluralitě. Učil mě tradiční činoherní režisér, do toho tě učí loutky. Měl jsem dny, kdy jsem měl režijní hodinu s Ivanem Rajmontem, který mě učil, jak se staví Gogolův revizor, pak jsem měl režijní seminář se SKUTRama, se kterýma jsme chodili ke studánkám a rešili, jak vrátit divadlo ke kořenům, rituálům apod., a pak jsme skočili za Jirkou Havelkou… Nám se běžně stávalo, že nám každé dvě hodiny pedagog říkal úplně protichůdné informace.

Postupně mi docházelo, že neexistuje jeden návod na divadlo, ale že divadlo člověk dělá takový, jakej je sám. Jako všechno.
Pak jsem pojal DAMU jako showroom přístupů, a díky tomu jsem měl studium strašně barevný. Možná v tom důsledku dneska neudělám dva podobný projekty, protože mě baví se koukat úplně obrácenými směry a na druhou stranu to znamenalo zmatenost a samotu v tom, že mi chyběl guru. Že bych mohl říct, že mi někdo konkrétní předal svůj vesmír.

Místo toho jsem lítal co dvě hodiny do jiný dimenze a vracel jsem se domů úplně zmatenej. Ale díky tomu dneska můžu každou chvíli dělat naprosto rozdílné typy projektů a přijde mi to přirozený.“ vzpomíná Janek.

Předtím, než Janek vytvořil z NoDu místo, kde se vystudovaní herci vrací ke svým kořenům, působil také v Jihočeském divadle.
“V NoDu se pomalu lidi uvolňují a vzpomínají, proč vlastně šli studovat divadlo. Tady je jedno, jestli se to líbí pedagogům nebo kritice. Dělat to pro sebe, svou generaci, pro svoje publikum, o to jde.”

Mladé, generační divadlo s sebou logicky přináší dost fanoušků, ale také kritiků, kteří těm mladým nechtějí nechat nic zadarmo. Na inscenacích v NoDu se tak leckdy snášejí kritiky na určitou mladickou nedotaženost inscenací. „Když připravujete autorskou inscenaci, několik měsíců čistého času jenom píšete a vymýšlíte, a pak teprve přijde fáze zkoušení s herci. Čistého času tak potřebujete třeba 4-5 měsíců na jednu inscenaci, přitom pokud neuděláte aspoň 3-4 za sezonu, neuživíte se. To časově prostě nevychází, a tak zatím nemáme ten luxus pracovat v jednu chvíli jen na jedné věci, jak by to bylo ideální. Třeba se to povede časem,“ reaguje na kritiku Janek.

Letos navíc na vrcholu úspěšné sezony zasáhla hyperaktivního workoholika s elektřinou nabitými vlasy rána, která mu vzala vítr z plachet stejně jako celému světu. Koronavirus. Díky němu sedíme v prázdné kavárně, zatímco v divadelním prostoru se zkouší na stream. Těmi na sebe NoD jako jedna z akčních scén během úplného zavření divadel upozornil. Jenže divadlo se plně nerozjede dřív než v září, přestože v programu se nějaké tituly objevily i na prázdniny.

„Naše hry jsou postavený často na docela velkolepém light designu například, a ten pod Hlávkovým mostem nepostavíš. Nebo na architektuře tohodle prostoru. Osekávat hry pro venkovní pódium by byla nakonec špatná reklama,“ polemizuje Janek nad možností s repertoárem objíždět akce pod širým nebem. „S NoDem moc nejezdíme, máme pocit, že naším úkolem je hlavně rozžít ten prostor, který máme. Jít na louku improvizovat nechci. Já chci ukázat prvotřídní pražskou alternativní tvorbu, a ta nevznikne za dva týdny,“ uzavírá kategoricky Janek.

Vládou vypsaná podpora divadlům se sice hojně odpromovala, reálně ale peníze vyplacené zatím nejsou.

Bude se po krizi hrát na dálku?

Budoucnost divadla je teď, v době standardního konce sezony, nejistá. „Individuální dopady krize kolem sebe vnímám. Můj spolubydlící, herec, musel zrušit rozkoušenou hru pro NoD. Bez náhrady, nebude se dodělávat. Měl nastoupit do Ostravy do velkého divadla, to mu zrušili. Bary jako přivýdělek mu v jednu chvíli zavřeli. Ocitl se absolutně bez příjmu a pouští bydlení v Praze. Mám kámoše a kolegu v depresi, a prázdný byt,“ sumíruje posmutněle Janek.

Léto ho nakonec čeká asi podobné jako každý jiný rok. „Po sezoně na dva měsíce umřu, nechci s nikým mluvit, spím, kouřím a sbírám energii. A na slovo divadlo reaguju agresivně.
Reálně ale přes léto připravujeme inscenace na další sezónu a od září do května se většinou nezastavíme. Fázi volno pak většinou prospím a jde se psát. Psát se ale dá i na vrcholku hory.“

K tomu si letos Janek Lesák možná postaví pár stolů a postelí, ať se má čím živit, kdyby se snad život do divadel vrátit neměl v plné síle ani v září. Ale nezbývá než doufat, že závěr téhle divadelní sezony jednou bude jenom zamlžená vzpomínka na špatný sen. 
Doufat, že v mladém režisérovi pořád zůstane „kus hovada“, jak o sobě tvrdí, a že jeho poznámkovníček na nápady nezačne chudnout. Divadlo se totiž musí žít, ne ho jen na dálku vysílat.

„Rozdíl mezi jít do divadla a sledovat ho ze záznamu je asi jako rozdíl mezi sexema a koukáním se na porno,“ uzavírá Janek Lesák jasně.

Snažím se naučit mít jizvy po popálení ráda, říká Týnuš Třešničková

Kristýna Třešňáková známá pod jménem Týnuš Třešničková (Praha, 27. června 2020) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Byl to okamžik. Vteřina, v níž ji ožehly plameny. Vlasy, krk, ruce, obličej... Ten krásný obličej, který ji živí. Jedna...

Největší slabiny ojetých dodávek. Přinášíme přehled nejporuchovějších vozů

ilustrační snímek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Dodávky byly stvořeny pro práci. Najedou mnohem více kilometrů než osobní auta, a to v náročných podmínkách. Ne všechna...

VELKÝ TEST ZOO: přehled cen, zvířat i atrakcí. Přijeďte, pomůžete!

Tygr ussurijský v Zoologické zahradě Olomouc | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Mají otevřeno 365 dní v roce, ať praží slunce, nebo se žení čerti. Na několik týdnů je zavřel až koronavirus. Chcete...

SOUTĚŽ: Vyhrajte Královský rodinný balíček do Království lesa
SOUTĚŽ: Vyhrajte Královský rodinný balíček do Království lesa

Království lesa je unikátní rodinné hřiště inspirované šumavskou přírodou. Kousek od Lipenské přehrady a Stezky korunami stromů tak naleznete pro sebe a svou rodinu místo, kde si užijete skvělou zábavu. Zapojte se do soutěže a vyhrajte celodenní vstupné.