Dlouho dopředu vyprodaný středeční koncert Bobbyho McFerrina v pražském Foru Karlín přinesl pro zpěváka typický radostný zážitek. Zároveň prověřil i pěvecké schopnosti publika.
Bobby McFerrin jezdí do Česka relativně často, ale díky střídání sestav (sám, ve vokálním kvartetu, s Chickem Coreou) a programů se ani náhodou neopakuje. Natož aby posluchače střet s jeho charismatem omrzel. Na současném turné se rozhodl oživit projekt Circlesongs (což lze volně přeložit jako „kruhové písně“, nebo také „písně v kruhu“), vycházející z koncepce stejnojmenného alba z roku 1997. Zpěvák v částečně improvizovaných písních spolupracuje s místním pěveckým sborem. Pro Česko si v konkursu vybral liberecký ansámbl Akcent.
Na „řízení“ sboru nebyl McFerrin sám, vydatně mu pomáhali vynikající zpěváci Joey Blake a David Worm. Metoda práce působila zdánlivě jednoduše, sólisté vždy předzpívali části sboru motiv, ke kterému pak přidávali další vrstvy. Zdánlivě, chce to totiž erudici a hlavně schopnost vzájemně se naladit, pozorně vnímat, okamžitě reagovat.
Občas se zpěvák s humorem pokusil „vyvést sbor z míry“. Propašoval například mezi zvukomalebné slabiky a do šlapajícího patternu text „a nevím, co teď udělám“, načež mohla následovat citace klasiky, nebo nečekané glissando až do rezonujících basových poloh. Nebo když sopranistkám předzpěvoval falzetem tak vysoké tóny, že byly i pro dámy těžko následovatelné.
I díky typické mcferrinovské hravosti, uvolněnosti a naprosté absenci škodolibosti se však zdálo, že liberečtí na pódiu s „mistrem“ ani náhodou nepropadají nervozitě či trémě, ale také se skvěle baví. Na polovinu zredukovaný Akcent (druhá polovina sboru dostala „za úkol“ čtvrteční vystoupení v Ostravě) zpíval výborně.
Ačkoliv McFerrin musel primárně komunikovat s improvizujícím sborem, neznamená to, že by zanedbával interakce s publikem. Naopak, komunikaci navázal okamžitě, přitom bez jediného slova. Jen posílal do jeviště tóny a nápěvy, které si přál opakovat, a gesty si dirigoval chorál. „Hrál na sál“ jako virtuóz.
Ohýnek v savaně
Dobře totiž zpíval nejen Akcent. Až by se zdálo, že probíhal nejen konkurs na sbor, ale i na návštěvníky vystoupení. Na McFerrinovy koncerty snad chodí jiné diváctvo, složené z potenciálních zpěváků, ochotných okamžitě spontánně reagovat. Což nebývá v kraji zase taka často zvykem. V „průměru“ mimořádně čistý a silný zpěv publika se často podílel na relativně komplikovaných harmoniích a výsledek působil málem magicky. Vznik silného pocitu sounáležitosti díky společné vokalizaci je ostatně dobře znám i psychologům.
Protože Circlesongs často vycházejí z „africké“ (západoafrické, jihoafrické) melodiky a nakažlivých cirkulárních rytmů, mohl si posluchač se zavřenýma očima snadno představit třeba idealizovaný zpěv u ohýnku někde v savaně pod akácií. Pochopitelně bez všudypřítomného hmyzu a celodenního potu, navíc s akademickým muzikantským vedením. Na takhle milé momenty, spojující cosi bazálně instinktivního a vysoce sofistikovaného, je prostě Bobby McFerrin specialista.
Tribální (a oním kmenem myslím, pateticky řečeno, globální národ zpěváků) dojem ještě umocňovalo využívání beatboxu, nebo prostě „bubnů na pusu“. Vícehlasé předivo, utkané mezi jevištěm a hledištěm, tak ještě umocňoval pravidelný rytmický tah.
Vyzdvihovat ekvilibristiku a zcela jedinečnou, celoživotně tříbenou pěveckou techniku Bobbyho McFerrina asi netřeba. Osmašedesátiletý mistr pěvec zpíval stejně bezchybně a neuvěřitelně jako vždy. Po celý jedenapůlhodinový koncert.
Přesvědčivý „vztyk“ k ovacím ve stoje proběhl snad dříve, než sálem dozněla ozvěna posledního tónu. Publikum mohlo právem aplaudovat i samo sobě. I McFerrin s Blakem a Wormem upřímně zatleskali divákům při děkovačce.
